Tragédie ve Lhotě: Nemá cenu vinit ty ubohé maminky. Ony už prožívají to největší peklo, tak co chcete, sakra?

1. Nemá cenu vinit ty ubohé maminky. Nemá cenu je soudit. Ony už prožívají to největší peklo, tak co chcete, sakra? Ony na to budou myslet každý den a každou minutu až do konce svých životů! Jakou cenu ještě má házet na ně bláto? Jakou povahu vůbec může mít člověk, který na ně ještě v internetových diskusích hází bláto?

2. Jako táta dvou rošťáků si myslím, že děti nemůžete hlídat každou minutu. Nejsme roboti, proboha. Ve skutečnosti byste své děti spíš poškozovali (i když zase jinak), kdybyste je opravdu důsledně monitorovali každou sekundu. V naší generaci bylo obvyklé, že jsme si jako děti chodili hrát “ven” – tj. řádit bez rodičů a bez dozoru. Já jsem třeba chodil “na vlaky” – dávali jsem s partou kámošů desetihalířové mince na koleje a hned po projetí rychlíku jsme je běhali hledat mezi pražci, horké a rozjeté na velké placky. Byl zázrak, že jsme to všichni přežili – nic než klika. A taky byste se tak strašně divili tehdejším rodičům, že nechali děti běhat venku? Spousta mých vrstevníků na to nostalgicky vzpomíná a směje se dnešním dětem, které jen sedí u obrazovek a neznají nebezpečí. No jo, ale pak zase ti samí lidé nemůžou těm maminkám vyčítat, že se jim děti na chvilku ztratily! Víte, ty chvíle před utopením, to je otázka pár sekund a bývá to tiché, člověk nevolá o pomoc – ale o tom ani nemluvme. I ostříží matka tohle může přehlédnout! Je hyenismus sám sebe virtuálně povyšovat tím, že odsoudíte rodiče!

3. Neházím samozřejmě žádnou vinu na personál koupaliště. Ty kluky už asi stejně zachránit nemohli. Ale mohli se chovat líp, to jo. Jejich neempatický přístup, potvrzený očitými svědky, mě zasáhl u srdce. Takové to tykání Vietnamcům, shazování “hysterčících ženských” – proboha, co to je? Mimochodem, vím, že to bylo jen pár lidí, zatímco řada dalších hostů se projevila krásně a snažila se pomáhat. Ale těchto pár lidí – zvlášť z pozice zaměstnanců a pozice “moci” – tohle svinstvo je v naší společnosti až moc rozšířené.

4. A to jsem vám chtěl dneska říct, přátelé. Jak já teď to Česko vidím zvenčí, tak mi přijde, že náš největší problém není, že jsme chudí, že se nám žije špatně. To už dávno není pravda. Ani ta blbá politika není náš největší problém – i ona sama je jen důsledkem! Naším základním problémem je nedostatek laskavosti mezi lidmi. A to myslím vážně, i když se asi budete smát, že jsem moc melodramatický a romantický. My prostě nejsme dost laskaví.

5. Abych byl přesnější. My (někteří) v sobě máme takovou zvláštní nerudnost, kterou zapínáme, když mluvíme s cizími lidmi. Já jsem si jistý, že ti lidé, kteří tam tykali těm Vietnamcům a chovali se tak necitlivě, jsou v soukromí třeba hrozně hodní dědečkové a babičky. My se v rámci své rodiny, svého okruhu přátel, svého “kmene” obvykle chováme strašně vřele. Ale jak přijde někdo, kdo není částí toho našeho kmene, nahodíme brutální komunikační masku “to není moje vina, to není moje starost, co mě otravujete, nešahejte na to zboží”. Tím kmenem nemyslím všechny ostatní Čechy, ten kmen je právě mnohem menší. Tohle není o nějakém rasismu.

Prodavačky, úředníci – je to u nás strašně běžné. Zažil jsem to kolikrát sám – šel jsem třeba někam na plynárny něco vyřizovat, tam mi dávali sodu, ignorovali mě, zdržovali stavbu o dva měsíce – ale jak se paní dozvěděla, že jsem z Benešova a že znám její kamarádku z Týnce, tak najednou byla úžasná, najednou všechno šlo a během jedné návštěvy to bylo vyřízené! Prostě mě vzala do svého kmene a byl jsem najednou dobrý. Ale jak v tom kmeni nejste, tak se laskavosti nedočkáte. Tu si šetříme na “svoje”. Češi jsou ve skutečnosti velmi kmenová společnost.

Kmenové společnosti já znám velmi dobře, protože mezi nimi žiju. Já vám garantuju, že právě tenhle kmenový a sektářský přístup – vnitřní rozdělení my vs. oni – je to, co potápí takové ty Afghánistány a další chudé země. I korupce je jen snaha dostat se za úplatu do toho správného kmene. Bohaté země se poznají podle toho, že se k vám bude chovat krásně i úřednice, která vás nezná a které jste nestrčil obálku. To je celé.

Takže já navrhuju – buďme laskavější k lidem, které neznáme. K úplně cizím zákazníkům. Samozřejmě vy, co to tady čtete, vy už asi laskaví jste. Ale musíme to rozšířit. Pojďme tu “nelaskavost” aktivně zastavovat a kompenzovat. Za sebe se po včerejšku chci změnit. Když budu stát ve frontě a uslyším, že někdo vietnamskému prodavači nabubřele tyká, tak toho provinilce budu konfrontovat. Řeknu mu pane, netykejte panu prodavači, není to slušné. A tomu prodavači se omluvím za něj. A takhle to musíme dělat se vším. My si zbytečně každý den kazíme život tím, že si nadáváme a útočíme na sebe – kvůli řízení, parkování, hádce u popelnic… Život v Česku je překvapivě plný drobných konfliktů, které vám berou náladu den za dnem. Sorry, že to tak říkám. Ale fakt se mi to tak jeví.

Pojďme se jako Češi změnit. Pojďme měnit náladu ve své zemi. Rozdávejte úsměvy a nezištnou pomoc – a zastavujte ty, kteří to ještě nedělají. Jen společným tlakem zdola se to může změnit. Když tohle neuděláme, tak u nás nebude nikdy spokojenost – ani když budeme bohatí jako Švýcarsko. Já do toho jdu třeba i sám. Přidáte se taky?