Ledy se hnuly

Před začátkem léta připomíná česká politika svou bizarností výjev z díla J. Lady; obsahově ale spíše spadá do tvorby F. R. Čecha: Vladař stojí na Hradě, obklopen nejvěrnějšími. Dým z hořícího spodního prádla i jeho moudrá slova donutí přítomné zkorumpované žurnalisty až k pláči. Podhradím se plíží pan Poche, jemuž jde v patách dav migrantů s šavlemi; on sám ale už prodává Černínský palác pražským developerům. Premiér Babiš ujel na venkov, kde z tlampačů slibuje, že bude líp. Následují ho ale kombajny, které berou vše, co vidí; kudy projede, už nic nevyroste. Úplně na okraji obrazu se však dějí jinačí věci: z oken policejní strážnice padají lidé v uniformách i bez nich a maskovaní kozáci zabírají vše, co se jim líbí.

Na celé výtvarné dílo dohlíží rostoucí počet civilních strážníků Bretschneiderovského typu. Manžety mají popsané informacemi o každém, komu se velkolepé panoráma nelíbí. Většina lidí se ale na obraz nedívá. Těch, kdo si doma raději pustí Chalupáře, Ortel nebo Okres na severu, je stále většina.

Jarní nejistota

Pišme však vážněji. Česká politika ocitla ve faktickém vakuu. Jistě, vláda skutečně „maká“ na sociálních sítích a objíždí venkov a slibuje. Agrofert skutečně čerpá, jako by nemělo být další rozpočtové období. A premiér Babiš kus po kuse obsazuje státní aparát a posiluje svůj dosah.

Fakt je ale ten, že se kromě výše uvedeného vlastně jen čeká, co se stane. Politika visela ve vzduchoprázdnu a pečlivému pozorovateli nezbylo než se týrat vlastní fantazií, co nás to vlastně čeká. A z takových představ zajímavé články většinou nejsou.

Letní tání

Bezčasí se ovšem uzavírá. Sociální demokraté zvládli zmasírovat vlastní členstvo natolik, že jeho mírná většina vládu s komunisty a Babišem podpořila. Zdálo se, že vládě nic nestojí v cestě. Náraz přišel kvůli pražským sociálním demokratům; ti v roce 2017 otevřeně podpořili Jiřího Drahoše proti Miloši Zemanovi. A jejich faktický šéf, Miroslav Poche, se stal problémem.

Prezident Zeman ho odmítal včas a hlasitě, nicméně hlasy Pražanů se vedení ČSSD velmi hodily, aby celé referendum vyšlo správně. Proto ho nešlo hodit přes palubu, proto musela sociální demokracie na jeho nominaci na MZV trvat. Hrad přišel s teorií, že je Poche vlastizrádce a málem pašerák teroristů, komunisté vycítili šanci a přidali se. Andrej Babiš se zachoval klasicky: hodil ho přes palubu v novinovém interview a socialisté byli překvapeni tím, že je premiér zradil dřív, než stihl dohodu vůbec podepsat. Následná pirueta, v níž odvolává, co už odvolal, na efektu nepřidá.

Další růst Zemanova vlivu

Kolem sporu vzniklo mnoho mlhy. Ne, opravdu nejde o osobu Miroslava Pocheho. Nejde ani o „migranty“. A z části možná nejde ani o prezidentovu mstu za podporu Drahoše. V čase, který je Zemanovi ještě vyměřen, očividně usiluje o několik věcí. Mezi ně patří jak snaha posílit vlastní moc a vliv, tak i vyřizování starých účtů.

Zeman chtěl vládu ANO opřenou o SPD a KSČM. Andrej Babiš se vzepřel a vede do vlády ČSSD. Zemanovi se proto určitě hodí to, aby ministrem zahraničí byl někdo, koho přímo ovládá. A kdyby vyvolaný spor koalici ANO a ČSSD zničil, tím lépe: Tomio Okamura udělá cokoliv, co Zeman chce: rezervoár několika milionů Zemanových voličů mu za to stojí. Výsledek aktuálního sporu bude přinejlepším ten, že M. Poche odkývá Zemanovi cokoliv, jen aby na MZV usedl. Reálněji to dopadne tak, že v čele diplomacie usedne nějaký přímý nominant Hradu. A (pro Zemana) ideálním scénářem je kompletní odečtení ČSSD z vládní rovnice.

Stále proto nevíme, kdy a jakou vládu dostaneme. Ale už víme, že ji bude prezident ovlivňovat skrze vlastní lidi, skrze satelitní strany a možná i skrze zdecimované zbytky ČSSD. Když si odmyslíme obecně odpudivý Zemanův styl a všechny jeho nepřijatelné politické postoje, nezbývá než s uznáním konstatovat, že drtivě vítězí. A to jak nad těmi, kdo s ním nesouhlasí, tak zejména nad těmi, kteří ho údajně podporují. A platí to zejména o Andreji Babišovi.