25.4.2018
Redakce
0
Kategorie: Politika

Pátý rok se tu trápíme s Babišem

Sdílejte článek:

STANISLAV KONEČNÝ

Tak se tu pátým rokem trápíme s tím Babišem. Od počátku nepochybuju, že představuje zlo. Akorát se stále víc zdá, že to nemá řešení. A i když se občas plní náměstí (ovšem zlomkem lidí oproti listopadu 89), řešení to nenese, byť se přitom zaklínáme demokracií. Dovolává se jí totiž menšina, což by až tak nevadilo, ale menšina specifická: Umí se sice shodnout na tom, co nechce, ale jak ukázaly třeba nedávno ty podivné prezidentské volby, nedokáže se sjednotit na tom, co chce (a už vůbec ne jak toho dosáhnout).

[ad#textova1]

A to přitom šlo o jednoznačně primitivní, za to však kardinální, věc. Soudím, že daleko horší zprávou než samotný výsledek bylo nastavení zrcadla bezradnosti názorových ghet, eufemicky nazývaných sociální bubliny. No a politické strany samy se zabývaly kritikou Babiše léta natolik intenzivně, až opomněly, že voliči se nezískávají kritikou ale programem. A dvěma stranám navíc nesepnulo, že ani kolaborací.

Babiš není fluidum, je reálný fakt. Soudím, že je důsledkem a logickým vyústěním vývoje české politiky, tedy i společnosti, od dob oposmlouvy. A nejenom. Pokud dnes dáváme najevo nesouhlas, že estébák je premiérem, komunisti mají roupy na moc a opakovaně zvolený prezident (rovněž bývalý komunista) je kremlofil, měli bychom si především uvědomit, že to není chyba Babiše, komunistů či Zemana. Chyba je v tom, že před 29 lety jsme měli estébáky i komouše na lopatě; ovšem důslednost nikdy nebyla česká vlastnost, zato chvástání se (tentokrát sametem) ano.

A tak uplyne 29 let (mimochodem i, co se předsedou sametové vlády stal, jak jinak, komunista), my procitneme z demokratického snu a natolik nás rozčílí fakt, že komouši a estébáci stále mlaskají a jsou ve vedení státu, že vyrazíme demonstrovat. Nabízí se ovšem objektivní, byť kacířská otázka, za níž lze v naší sociální bublině i upalovat: Má se demonstrovat proti těm, co se tam nahoru dostali, nebo těm, co to připustili?

Upoutal mě onehdy titulek: „Babiš má problémy, není důvod mu to ulehčovat“. Považuji ho za geniální shrnutí hloubky propadu politické kultury. Problém má totiž primárně český stát, ne AB. A primárním posláním politických stran v civilizovaných zemích není masturbace vlastních ochablých svalů a hlazení si ukřivděných eg, natož ulehčování nebo neulehčování problémů jiným stranám. Tím posláním je služba státu a práce na jeho rozvoji – bez ohledu na volební výsledek.

A pak je tu další aspekt. Žijeme v rychlé době a ke všemu se stavíme tak, že když něco chceme, máme to rychle. Na byt už nemusíme šetřit, vezmeme si hypotéku, auto či televizi máme hned – na úvěr, na dovolenou se netrmácíme vlakem, letíme letadlem. Jenže nehmotných tedy i společenských procesů se to až tak netýká.

Historie je plná panovníků, v jejichž případě si lid musel počkat, až umřou (i když lidé tehdy nebývali srabi, takže to občas urychlili). Z pohledu historie není čtyři či pět let žádná dlouhá doba; ani šest let Protektorátu nebyla (byť pro ty, co v něm žili, byla jistě dlouhá strašně). Takže pokud, jak se zdá, nám 29 let nepřijde jako dlouhá doba pro vymýcení komunistů a estébáků, ale furt se divíme, že tu ještě jsou, pak se vtírá druhá kacířská myšlenka: Babiš by se měl nechat menšinově vládnout sám pod relativním dohledem parlamentu, což by snad mohlo přispět i k resuscitaci zbytků „demokratických“ stran.

Je to špatná ale pořád nejlepší ze špatných alternativ. Buď to bude AB umět, anebo si sám přijde o své voliče; ostatní strany mu je sebrat nedokážou. Zda ovšem konvertují k volbě jiných stran, co krom kritických keců nemají, co reálně nabídnout, je otázka. Stejně jako ta, co při rozhádaném a politicky impotentním parlamentu patrně předvede korytová koalice ANO – ČSSD či by předvedl obskurní bělobrádkovský projekt velekoalice jiráskovského typu „se všemi proti všem“.

Dle mého soudu jsme už propásli pomalu rok a tendence vede k propasení dalších. No ale ostatně, i parlament je pouhým zrcadlem úrovně společnosti, která do něj ze svého středu vybírá přece ty nejlepší 😊.

Necelé čtyři roky nejsou vůbec dlouhá doba. 29 let už skoro stojí sub specie aeternitatis za zmínku; za tu dobu tu přeci máme persil, 8 druhů ramy, můžeme (když na to máme) cestovat a pomalu v každém okresním městě je univerzita. No, ale třeba Španělům trvalo ještě o 7 let déle, než se začali vracet k demokracii a svobodě. Byla to sice jiná doba a neměli tolik ramy ani sociální sítě, ale začalo to stejně: Politickými stranami, jimž nešlo o zemi, klientelismem a korupcí, neschopností stále bující státní správy efektivně řídit stát, rozhádaným parlamentem plným litujících se exotů či uražených kritiků, demonstracemi, rostoucí nenávistí mezi skupinami obyvatel, kdy každý přesně věděl, co nechce …

[ad#pp-clanek-ctverec] 

Autor: Stanislav Konečný

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (9 votes, average: 3,44 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Napoleonský lví skok

    VIDLÁK Tak nám komunisté velkohubě vyhlásili do sdělovadel, že od této chvíle už vládu nepodporují. Ztratili v Andrejka důvěru,

    Minulost nám je stále v patách

    Minulost nám je stále v patách

    BOHUMIL ŘEŘICHA 11|07|2015 Jedno číslo „Studentských listů“ z roku 1999 se zabývá bývalým majetkem SSM. Jeho vrácení měl řešit