4.12.2013
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Co se ještě musí stát?

Sdílejte článek:

OD: ONDŘEJ HRČIAK 04|12|2013

Zdravím vás, sousedé. Jsem Ondřej Hrčiak, občan České republiky, otec pěti dětí, stár 46 let. Nejsem pravičák ani levičák a hlavně nejsem anarchista. Nejsem dokonce ani aktivista, jen mi dost vadí, jak společně s Karlem Krylem stále ryju držkou v zemi. Jsem totiž ostřílený fotograf se zkušeností v reportážní, portrétní a reklamní fotografii. Jsem taky zběhlý grafický designér se specializací na periodické i neperiodické tiskoviny. Mám cit pro typografii a díky letité novinářské a redaktorské praxi v médiích mám vytříbený cit pro český jazyk. Jsem samostatný, komunikativní, mám zkušenost s vedením týmu… Jsem loajální, mám světlou pleť, nekradu, nepodvádím, nikdy nenabízím úplatky a nejsem v žádné politické straně. A proto jsem v prdeli… 

 

[ad#hornisiroka]

 

V tom, co kdo umí, to totiž vůbec není. Jako za předlistopadové „totality“, úspěch či neúspěch jednotlivce spočívá ve schopnosti „spolupracovat“. Kdo spolupracoval, měl se vždycky dobře. Má se dobře i teď. Je mu jedno, jestli je momentálně národní socialista, komunista nebo občanský demokrat. Aby mohl krást, lhát a parazitovat, nemusí umět nic. Nemusí nic vytvářet a produkovat, když chce „jen“ šéfovat. Takových chytrolínů jsou tisíce a my jsme je nechali. Výsledkem je zbídačená, kolabující, do poslední mrtě rozkradená Česká republika.

 

Abyste pochopili, musím se vrátit zpátky do roku 2009. Pracoval jsem tehdy už desátý rok pro ústeckou Spolchemii. Provozoval jsem více méně jen pro ně grafické studio a fotoateliér. Roční obrat během let vytrvale stoupal, až se ustálil na cca 2 mil. V lednu 2009 firma přestala platit, i když dál objednávala práce v obvyklém rozsahu. Lehce jsem znervózněl až po čtyřech měsících, po šesti měsících už bylo jasné, že mám problém, stejně jako všichni ostatní jejich dodavatelé, vyjma těch nezbytných – dodavatelů energií například.

 

To už vešlo ve známost, že banky firmě zablokovaly účty, protože noví vlastníci použili poskytnuté úvěry na akvizici další velké průmyslové firmy a začali převádět její majetky na nově založené společnosti. Začal jsem to řešit a docílil jsem uznání dluhu (748 000 Kč) a splátkového kalendáře. Firma ale záhy přestala splácet. Vypověděl jsem smlouvu a zbylé pohledávky jsem se snažil prodat. Moje měsíční příjmy tedy spadly na nulu a držely se tam jedenáct měsíců v roce, proto jsem byl nucen pod cenou postupně prodat většinu technického vybavení studia… Neměl jsem z čeho odvést DPH z vystavených faktur a následovaly pokuty a penále od FÚ, neodvedl jsem daň ze zisku, který byl zčásti jen hypotetický (pohledávky jsem teprve v průběhu několika následujících měsíců postupně prodal za 70 %), pokuty a penále od pojišťovny a OSSZ za neodvedené zálohy a doplatky, úroky z úvěru, kterým jsem se to roční období snažil překlenout (odměny subdodavatelů, nájmy, energie atd.) mě drtí ještě dnes.

 

Ve chvíli, kdy se člověk s úřední nálepkou OSVČ (ať živnostník nebo autor na volné noze) ocitne v podobné situaci, je na všechno sám a ručí veškerým svým majetkem. Na rozdíl od zaměstnanců nemá na koho se obrátit, nemá odbory ani oporu v zákonech. Nemůže stávkovat, nedostává odstupné, o jeho problémech se nikde nemluví. Stát, který byl zvyklý na pravidelné zálohy (v mém případě to bylo skoro třicet tisíc měsíčně, které jsem do té doby odváděl do státní kasy) nejen že nepomůže, ale naopak nechá svému „neplatiči“ zablokovat účty.

 

Dlužno dodat, že se nám v rozmezí 12 měsíců narodily další dvě děti, aby to nevypadalo, že všechno je špatně. :)

 

Po celý následující rok jsem se snažil najít si zaměstnání v oboru, abych už nebyl na všechno sám. Funguje to tak, že odpovídáte na inzeráty a předkládáte portfolio realizovaných prací, pak jezdíte na pohovory a odevzdáváte objednané návrhy. Potenciální zaměstnavatelé/klienti objednávají tu návrh grafiky magazínu, tu návrh reklamy… Čtrnáct dní v měsíci na tom pracujete zdarma a vždy bezúspěšně, protože uchazečů se hlásí stovky a vždy se mezi nimi najde někdo levnější. Zůstanete tedy u nárazové práce pro malé zadavatele, kteří prostřednictvím inzerce hledají externí spolupráci. Ve valné většině případů se po realizaci zakázky dozvíte, že nejsou peníze, takže nakonec třeba pracujete za polovic původně sjednané částky, nebo v horším případě opět vymáháte pohledávky, protože klient zakázku převezme a přestane komunikovat.

 

Když vám zaměstnavatel, kterým pro drobného živnostníka v jistém smyslu každý jeho klient je, půl roku odebírá nezaplacené zboží a služby a ještě vás nechá za sebe platit subdodavatelům. Můžete se pak stokrát snažit vybalancovat následnou druhotnou platební neschopnost, ale když nemáte ani korunu, budou vás v příštích letech pronásledovat už jen pokuty a penále a exekuce. Každá opožděně zaplacená tisícikoruna znamená dalších pět nebo deset tisíc navrch. Milionových škod na konci se už nikdy nedopočítáte a dopad na pracovní výkony, na soukromí, na zdraví a na rodinu je nevyhnutelný. Postupem času přijdete o všechno.

 

Tak se stalo, že po čtyřech letech marného zápasu nemám už nic.

 

Mám jen stovky a spíš už tisíce rozeslaných nabídek stále v archivu mailu… Nechci nikoho zatěžovat tím, jak se cítí člověk bez stálého příjmu, který byl po léta zvyklý na stoprocentní vytížení a najednou ho nikdo nechce. Jen potvrdím, co jste už jistě někdy slyšeli: Ano, takový člověk skončí dřív nebo později na pracáku! Krom toho ale, že se proto cítí poníženě, má ty šílené a pravidelné noční můry, kdy se budí zpocený hrůzou uprostřed noci, má v jednom kuse hrozné pocity tísně z nejistoty a bojí se o budoucnost svých dětí. Propadá zoufalství a dřív nebo později přijde i myšlenka na sebevraždu…

 

V naší zemi je po třiadvaceti letech vlády lobbistů a partajníků oficiálně 600 tisíc nezaměstnaných (neoficiálně však skoro milion), jen vloni zkrachovalo 400 tisíc živnostníků. Jejich majetky se s posvěcením státu zvolna přesouvají do rukou majitelů inkasních agentur a stovky soukromých exekutorů. Na druhou stranu pětadvacet tisíc firem se papírově přestěhovalo do daňových rájů.

 

A tady jsme u prapříčiny všech problémů, které postupně doléhají na velkou část populace. Anonymní akcie a offshore firmy v daňových rájích. Českou republiku to drtí a obyvatele po tisících zvolna a zákeřně likviduje, ale partajníkům napříč spektrem tyto dva geniální instrumenty slouží dokonale. Každý čerstvě zvolený místostarosta pro kulturu na malém městě totiž ví předem, že zakázku na výrobu obecního zpravodaje a dalších tiskovin pro město a jeho příspěvkové organizace bude zajišťovat jeho společnost s ručením omezeným (nikdo totiž nezjistí, že patří jemu), stejně jako ministr spravedlnosti ví, že jeho manželka, soukromá exekutorka, získá mnohamilionové zakázky na vymáhání pohledávek od městské části Brno-město.

 

Do té doby, než ústeckou Spolchemií její vlastníci přivedli na pokraj bankrotu akvizicí druhé nechvalně známé ústecké chemičky, Setuzy, vůbec se nevědělo, že těmi vlastníky jsou původně řadový zaměstnanec, v té době už ale generální ředitel Spolchemie Martin Procházka a miliardář Petr Sisák. Ti spolu s někdejším Procházkovým spolužákem Miroslavem Babejem-Kmecem vlastnili dohromady sto procent akcií společnosti ViaChem Group a jejím prostřednictvím pak ovládali obě chemičky. Na úplném začátku ale stála jejich firma EURO CAPITAL ALLIANCE LTD. se sídlem na Britských Panenských ostrovech, jako jediný akcionář Via Chemu. Z propletence dalších jejich firem (Key Investmens, Oleofin atd.) bude mít vrásky hodně lidí hodně dlouho.

 

 

Už v roce 2009 byl Sisák odsouzen za vytunelování litoměřických fondů, ze záhadných důvodů ale vyšel bez trestu. A mohl být přitom klidný, protože kdyby si nezaplatil soudce, nakonec by ho očistil prezident novoroční amnestií, tak jako tisíce jiných šmejdů. On totiž pan Klaus dvakrát ve Spolchemii byl, a pro podporu si tam jezdili i další: Paroubek, Gandalovič…

 

No, zkrátím to. Politické strany si rozdělily moc a v podstatě se jejich způsob vládnutí dnes už nijak neliší od způsobu vládnutí někdejší KSČ před rokem 1989. Právě díky tomu, že jsou naši mafiánští partajníci šikovně poschovávaní za anonymní akcie a offshore společnosti, mohli zajít ještě dál, než kam by si kdy troufli zajít komunističtí pohlaváři za takzvané totality. Rozbili nám stát a teď zvolna rozebírají nás, jednoho po druhém. Potichu a zákeřně. A jsou to právě příběhy obyčejných lidí, které by měly ostatní motivovat… Důvodů ke svržení vlády a změně systému máme několik milionů!

 

Takže teď jsem na tahu já. Mohli mi vzít všechno, lásku mi ale vzít nemůžou. Lásku k mojí zemi, lásku k lidem, lásku k rodině a mým dětem. Z lásky k nim půjdu do Prahy třeba pěšky.

 

Svojí poslední botou vám, pánové Klausi, Kalousku, Nečasi, Sobotko, Filipe, Zemane a vy ostatní, nakopu prdele.

 

[ad#velkadolni]

 

ZDROJ: exilovavlada.cz

 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky