12.5.2017
Redakce
0
Kategorie: Historie

Česká politika: Proč mechanismus nefunguje?

Sdílejte článek:

PAVEL KOHOUT

„Jak je možný, že Česká republika — země, kde je plno normálních, pracovitých a morálně zdravých lidí — má TAKOVOU politickou reprezentaci?“ ptá se Darina Vymětalíková‏ na twitteru.

[ad#clanek-respo]

Ke kořenům marasmu

Stejnou otázku si klade mnoho jiných lidí, kteří děním na české politické scéně upřímně trpí. Pokusím se proto odpovědět. Nejprve ale k tomu, jak vlastně vznikl český politický systém.

Pravidla české politické hry jak je známe, vznikla přepracováním systému první republiky, který vycházel ze starého Rakouska, které se nechalo inspirovat britským systémem, známým též jako westminsterský. Ten vznikal postupnou (a ne vždy šťastnou) cestou již od doby Velké listiny svobod (Magna Charta Libertatum, 1215) přes anglickou občanskou válku (1642–1651), Slavnou revoluci (Glorious Revolution, 1688), podstatné omezení role Sněmovny lordů (1911) až po nedávné změny, kterými například bylo zavedení nezávislosti centrální banky na vládě (1997), zavedení zemských vlád a parlamentů (1997) a zřízení Nejvyššího soudu (Supreme Court, 2009).

Britský politický systém se tedy vyvíjel velmi dlouhodobě, často s tragickými mezihrami v podobě občanských konfliktů a ne každá změna byla vždy k lepšímu, jak ukazuje nešťastné zavedení zemských vlád a parlamentů Walesu, Severního Irska a zejména Skotska. Pozoruhodné také je, jak pozdě byla zavedena nezávislost centrální banky a ustanovení Nejvyššího soudu — Británie dlouho postrádala podobnou dělbu moci, jakou mají například Spojené státy americké.

V důsledku neomezené mocenské nadvlády parlamentu mohlo například ve druhé polovině 40. let dojít k téměř komunistickému znárodňování průmyslu, v důsledku čehož většina britských automobilek měla stejný osud jako česká škodovka: byly znárodněny, dlouhodobě zaostávaly, posléze byly za hubičku prodány cizincům, hlavně Němcům. V USA by se nic podobného nestalo, neboť cosi podobného prohlásil ve 30. letech americký Nejvyšší soud za protiústavní.

Ani originální britský westminsterský politický systém tedy není nijak dokonalý: český systém je však jeho ubohou, tragikomickou zrůdností. Vysvětlíme si, proč tomu tak je.

Již František Josef

Když Habsburkové v 19. století přecházeli na parlamentní systém, Británie byla samozřejmou inspirací. Politicky stabilní velmoc, která úspěšně prošla průmyslovou revolucí a přitom si ponechala monarchii, to se Františku Josefovi nutně muselo líbit. Na svou dobu pokrokový císař chápal (na rozdíl od ruských carů), že politický systém je třeba modernizovat shora, jinak je jen otázkou času, kdy propukne revoluce zdola. Ta z roku 1848 byla ještě snadno potlačitelná ozbrojenou silou, ale císař zřejmě chápal, že sázka na sílu nemusí dlouhodobě vyjít.

Rakousko-uherský politický systém však nefungoval dobře, trpěl nestabilitou vlád a vnitřními spory. Nebylo divu, protože stát tak etnicky a kulturně rozmanitý nebylo možno úspěšně spravovat systémem westminsterského typu, který předpokládá existenci jednoho národa, jednoho jazyka a jednotné politické filosofie. I dnešní Británie má se splněním tohoto předpokladu potíže!

Československo po svém vzniku do značné míry přejalo systém parlamentní demokracie, ovšem se dvěma významnými modifikacemi. Snad bychom měli říci zpotvořeninami.

První z nich bylo zavedení poměrného volebního systému namísto původního systému většinového. Šlo o rozdíl zcela principiální. Ve většinovém systému soutěží muž proti muži (ano, dnes samozřejmě i dámy), takže vítězný kandidát je ve svém okrsku přímo zvolen hlasy voličů a jeho primární loajalita patří jim. Vedení strany je až na druhém místě — a někdy se dokonce stává, že v přímém systému zvítězí kandidát i proti vůli strany, ke které se hlásí.

Přímý systém tedy zajišťuje, že moc pochází skutečně od voličů a nikoli od stranických sekretariátů, oligarchů, lobbistů, sponzorů, různých manipulátorů a šíbrů. Ti mají naopak volné pole působnosti v systému poměrném, kdy v první řadě závisí na tom, kdo bude na kandidátní listině a na jakém místě. V přímém systému je politika na prvním místě a politikaření na druhém; v systému poměrném je tomu naopak. Nutně. Vždy. Za všech okolností. Je to charakteristický konstrukční rys daného systému, který může být zmírněn vysokými morálními kvalitami účastníků politické soutěže — pokud dotyční ovšem takovéto kvality mají. Pokud nemají, výsledkem je to, co nyní vidíme v české politice. Bezedný marasmus.

Poměrný politický systém ovšem nutně vede ke korupci, neboť láká lidi určitých kvalit. Lidi, kteří by v čestném souboji neuspěli, ale kteří si libují v intrikách, podrazech a mafiánských (či estébáckých) praktikách. Někdo namítne, že všechno je v lidech. Dobrá, to je sice v konečném důsledku pravda, ale proč se lidé určitých schopností hrnou do politiky a lidé opačných vlastností se politice spíše vyhýbají? Protože je to systémově dáno.

Ale to ještě není všem malérům konec. Když čeští právničtí mudrcové oprašovali začátkem 90. let prokazatelně neúspěšný politický model první republiky, novátorsky přidali ještě jednu zpotvořeninu: známý (nebo spíše neslavně proslulý) pětiprocentní práh pro vstup do sněmovny. Prý se to osvědčilo v Německu. Prý to povede ke větší stabilitě. Prý půjde o účinné opatření proti extrémistům.

Nic z toho nebyla pravda. Západní část Německa byla politicky stabilní především díky silné vojenské přítomnosti USA. Zapomíná se, že definitivní politickou nezávislost a suverenitu Německo získalo až 15. března 1991, přičemž od té doby německá politika jde od desíti k pěti. (Margaret Thatcherová a Jicchak Šamir dobře věděli, že sjednocené Německo bude nebezpečné — ale vůdcovské ambice Angely Merkelové nechme na jiný komentář.)

K žádné vyšší stabilitě politického systému pětiprocentní práh nevedl. Ani neomezil extremismus, jak je vidět ze silné pozice extrémistické neomarxistické levice v ČSSD. (Pro německou politickou scénu platí totéž konstatování desetinásobně.) Jediným výsledkem bylo, že každá nová politická síla, která chce prorazit a konkurovat zavedeným stranám, má podstatně ztížené pozice. Skvělé, že ano.

Prezident jako panovník

Ale ani toto ještě není konec vší bídy. Westminsterský parlamentní systém vznikal v podmínkách konstituční monarchie. Osoba panovníka je systémově nutná, jakkoli jeho skutečná moc je omezena. V prvních letech Československa tuto roli přijal T. G. Masaryk, který si v ní vedl znamenitě. Přeskočme celou historii až do roku 1990. Role panovníka v prostředí parlamentní republiky připadla postupně Václavu Havlovi, Václavu Klausovi a — slavnostní víření bubnů, neboť to nejlepší právě přichází — Miloši Zemanovi.

Oba Václavové si počínali sice po svém, ale oba chápali, co se od nich čeká a drželi se pravidel hry. Česká konstituční monarchie s prezidentem namísto krále s nimi fungovala jakž takž. Miloš Zeman je ovšem osoba z jiného těsta. Ego, vedle něhož i Klaus vypadá jako sympaticky skromný chlapík, který se nikam moc necpe. Rétorické schopnosti, které by měly být zařazeny do ženevských konvencí o zákazu bojových otravných látek. Smysl pro humor, o němž lze prohlásit totéž. Inteligence nemalá, byť zdaleka ne tak velká jako Zemanovo ego. (Lidé, jejichž inteligence je menší než jejich ego, jsou vždy generátory problémů.)

Především ale Zeman je ochoten a schopen využít všech možností, kliček a smyček, aby prosadil svoji vůli. Příklad. Ústava uvádí, že prezident má povinnost provést ten či onen ústavní krok „bez zbytečného odkladu“. Co je to zbytečný odklad? Co se stane, když prezident neprovede, co se od něho čeká? Česká ústava o tom mlčí. Její autoři vskutku neoplývali systémovým myšlením. Myslelo se, že „prezident bude mít dobrou vůli“. Ale všichni víme, co znamená myslet: málo vědět.

Problémem české politiky není v první řadě Zeman (byť jde o osobnost nemálo problematickou). Ani Babiš, ani Sobotka, ani Kalousek, ani žádný konkrétní člověk. Problémem je systém, který umožňuje Zemanovi chovat se jako Zeman, Babišovi jako Babiš, Sobotkovi jako hrouda másla v pokojové teplotě, a tak dále. Systém, který vůbec tyto neschopné a všeho schopné lidi táhne do politiky, namísto aby je vylučoval jako nepřijatelné.

Problémem české politiky je totálně a naprosto zpackaný politický systém, který je nevhodný pro všechny podmínky a který koncentruje všechny politické omyly nashromážděné od anglické občanské války přes éru Františka Josefa, první republiku až do současnosti.

Někdo tvrdí, že na vině je přímá volba prezidenta. Ale kdepak, není. Zeman mohl stejně dobře být zvolen parlamentem, mnoho nechybělo. Problém je, že prezident a vláda mohou provozovat dvě odlišné koncepce zahraniční politiky, že česká ústava velmi vágně a ledabyle upravuje fungování prezidentské funkce, že jde zkrátka o systémově špatný dokument. Kdyby počítačové operační systémy fungovaly stejně jako česká ústava, raději byste psali na stroji a dopisy posílali tradiční papírovou cestou.

A největší problém: nikdo nebo téměř nikdo si tuto základní chybu české politiky neuvědomuje. Neexistuje politická síla, která by si reformu českého ústavního systému vzala za svůj cíl.

Mezitím stále dumáme, v jaké hloubce asi leží dno žumpy a kdy už tam konečně budeme.

 

[ad#pp-clanek-ctverec]

Poznámka RSS: Ano, naprostý souhlas. Do omrzení opakuji, že zde máme parlamentní diktaturu největších možných menšin (a jejich koalic) a vinna je tím vadná Ústava i systém stran z ní vzešlý. Chybí důsledná dělba moci na oddělené a vzájemně se kontrolující mocenské pilíře. Není přijatelné, aby se hledala vláda, která bude vládnout společně s Parlamentem, nýbrž naopak, Parlament musí vládu velmi tvrdě omezovat a kontrolovat. Parlament musí sloužit jako ochrana občanů před zvůlí (jakékoliv) vlády.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (24 votes, average: 4,71 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky