17.4.2017
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Říše na Bosporu: A je tam!

Sdílejte článek:

MARIAN KECHLIBAR

Turecko má nového sultána. Sice o prsa, ale přece. Erdoğan může být prezidentem do roku 2029 – teoreticky. Prakticky nevěřím, že jej z úřadu vyprovodí někdo jiný, než samotná kmotřička Smrt.

[ad#clanek-respo]

K vítězství v referendu přispěly rovněž hlasy Turků v cizině. Podle německého deníku Die Welt měl Erdoğan mezi svými krajany v cizině výrazně větší podporu než v Turecku samotném, a to 59,83 % hlasů. (Německo: 63 %, Nizozemsko: 70 %, Belgie: 77 %. Zdroj zde.) Tolik k integraci turecké menšiny po několika generacích života v Evropě.

Právě v Die Welt vyšel včera bolestně meditativní článek Thomase Schmida: „Co když Erdoganovi vyhrají referendum právě němečtí Turci?“ Inu, vypadá to, že k tomu opravdu přispěli. Ten článek mimochodem stojí za přečtení, protože dobře ukazuje, kde jsou slepá místa současné německé (a možná vůbec evropské) inteligence. Autor trpce přemítá nad tím, že Německo dostatečně „nezáří jako příklad“(„Strahlt die deutsche Republik nicht genug?“) a že nepřesvědčilo dostatek Turků o tom, že moderní pojetí společnosti nemá alternativu (Alternativlosigkeit – oblíbené slovo kancléřky Merkelové).

Toto je přesně ten náraz na realitu, který eurointeligence potřebuje jako sůl. Pár z nich se tímto probudí (pár, ne většina). Bohužel sebeklam byl až dosud veliký a trhá se jen pomalu. Evropské pojetí společnosti má samozřejmě spoustu alternativ. Řada z nich je vysloveně zpátečnická až hnusná (pro nás), ale pro jiné lidi můžou být přitažlivé právě tím, co se nám na nich hnusí.

Je intelektuálním selháním na celé čáře, pokud systematicky zaměňujeme stav „alternativy existují, i když ošklivé a pro nás třeba nepřijatelné“ se stavem „alternativy neexistují vůbec, je jen jedna jediná možnost“. Toto je přesně fatální chyba merkelovského pojetí politiky: tím, že se něco prohlásí za  alternativlos, se zároveň vyjadřuje, že přemýšlet o alternativách je ztráta času (neexistují, že? Tak na ně nebudeme marnit úsilím). To funguje tak dlouho, až se najednou nějaká ta neexistující alternativa zhmotní a udeří nás kolektivně do zad. Proč do zad? Protože jsme se k ní zády úmyslně otočili, nechtějíce ji vidět.

Zpátky k Erdoğanovi. Stojí za zmínku, že hlasy zahraničních Turků se sčítaly jiným způsobem, než hlasy voličů v Turecku. Na regularitu hlasování v Turecku dohlíželi aspoň nějací pozorovatelé. Hlasy Turků z ciziny byly prostě zabaleny do poštovních pytlů a odeslány k posčítání do Turecka. Prostor k manipulaci byl tedy významný. Ústřední volební komise také na poslední chvíli prohlásila, že se budou započítávat i volební obálky neopatřené razítkem, což je zásadní zásah do pravidel. (Obálky se razítkují až ve volební místnosti právě proto, aby bylo vidět, že nebyly přineseny již „naplněné“ zvenčí.) Opozice samozřejmě zuří. Otázka je, zda jí ten vztek k něčemu bude.

Prezidentský palác

Atatürkova republika je mrtva, respektive mrtva už nějakou dobu byla, teď už má ale oficiálně vystaven i úmrtní list. Nyní uvidíme, co nám na Bosporu vznikne za nový sultanát. Právě přijaté ústavní změny umožňují prezidentovi, aby po dobu výjimečného stavu (který může sám vyhlásit) vládl pomocí dekretů. Výjimečný stav je ovšem v Turecku už několik měsíců. Pochybuji, že se v nejbližších deseti letech dočkáme jeho zrušení. Erdoğan tedy může rozhodovat o dění v zemi prakticky sám.

Jedna ze změn, které staronový prezident slíbil, je znovuzavedení trestu smrti. Budoucí charakter režimu poznáme i podle toho, jak často a v jakých situacích bude používán. Momentálně se nedá odhadnout, zda nové Turecko pověsí pět lidí ročně, nebo pět tisíc (ale pozor na to, že i nacistický režim byl ze začátku s popravami dost opatrný a dával spíš přednost uvěznení na dobu neurčitou).

Každopádně teď je přesně ten moment, kdy bych našim občanům zdržujícím se na území Turecka doporučil, aby zvedli kotvy. A to bez ohledu na to, zda jsou tam vdaní, ženatí, či zda tam mají prosperující firmu. Paranoidní režimy erdoğanovského typu mají, historicky vzato, tendenci zatýkat náhodné cizince jako „špiony“ a používat je pak coby rukojmí ve vyjednávání s jejich rodnými zeměmi. Půlnoční expres je skvělý film; podstatně méně skvělé by bylo, prožít si jej na vlastní kůži.

[ad#pp-clanek-ctverec] 

ZDROJ: Marian Kechlibar

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Vakcinační fanatismus a protiběh

    VLADIMÍR ČÍŽEK V rozhovoru pro časopis Reflex zmínil biolog a filozof Stanislav Komárek „protiběh“ (podle C.G.Junga enantiodromie): každé lidské snažení se obrací ve svůj opak,