
Komunista v nás
ALEŠ BLINKA
Co má komunismus společného se současnou dobou a s námi všemi, kteří se většinou považujeme za slušné a dobré lidi? To, co nabízím, je přiznání, že s komunistickým režimem máme společného velmi mnoho.
[ad#clanek-respo]
Je s podivem, proč tu ještě vlastně komunistická strana funguje a není zakázána, dokonce ji stále celkem vysoké procento obyvatel volí. Větším problémem než idea netřídní společnosti, kde všichni pracují pro celek a výsledek se rozděluje podle potřeb každého, je způsob, jakým ji komunisté vnucovali společnosti.
Součásti této diktatury byly metody, které zde s ohledem na nejmladší ročníky stručně připomeneme:
- výslechy
- věznění
- fyzické i emocionální násilí
- sledování
- nátlak
- nucené práce…
Hledají se náhradní rodiče
Život není procházka rozjásanou Moskvou. Většina z nás ve svém dětství zažila frustrující chvíle, které podryly naši sebeúctu, schopnost milovat, schopnost stanovit hranice sobě i ostatním. Kvůli nezpracování těchto zážitků jsme uvnitř zůstali závislými dětmi, které chtějí od svých rodičů, aby jim nahradili, co chybělo.
Může se jednat přímo o naše rodiče, může jít také o další osoby a instituce v našem okolí. Své nenaplněné tužby si projektujeme do partnerů, dětí, kolegů v práci a dalších osob. A ve své slabosti a závislosti chceme donutit naše okolí, aby nás učinilo šťastnými.
A naše každodenní realita se té komunistické v lecčems podobá:
- Výslechy: „Kde jsi byl tak dlouho?“
- Věznění: „A týden nesmíš ven!“
- Fyzické i emocionální násilí: Bití dětí a žen. Emocionální násilí žen na mužích.
- Sledování: Žárlivý partner si prohlíží mobil své partnerky.
- Nátlak: „Když nebudeš poslouchat, sebere si tě čert.“
- Nucené práce: „To prádlo vyžehlíš!“
Podobné chování je pro mnoho z nás tak vžité, že ani náhodou nedokážeme uvažovat mimo tyto škatulky. Neumíme si představit, že by šlo například partnerství a rodičovství dělat jinak.
Přiznat si, že se chováme jako komunisté a že jsme násilní jedinci, je vážným krokem v našem seberozvoji. My se však tuto myšlenku snažíme naopak potlačit. Nechceme kopírovat chování našich rodičů, ale přitom děláme to samé. A nedokážeme vystát, když se to někde zviditelní. Chápu přítomnost komunistické strany v našem parlamentu jako výsledek známého pravidla, že co se v systému potlačuje, je protisilou vytlačováno do systému zpět.
Komunisté a jiní diktátoři byli vždy jen nešťastné děti, které se závisle snažili přimět ostatní, aby jim dali to, co chybí. A je jen na každém z nás, abychom si sami přiznali toho diktátora v nás.
[ad#clanek-respo]
ZDROJ: Aleš Blinka, psychologie.cz