25.10.2015
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Hrdina co rozdává noviny, ale měl by být na jejich hlavní straně

Sdílejte článek:

JIŘÍ VÍTEK 25|10|2015

Vím, že by to asi nechtěl, abych o tom psal, ale nejsem schopen ten dnešní „zážitek“ dostat z hlavy a dlouho sem neměl tak hrdlo v poskoku jako dnes. Když jsem jako obvykle jel pozdě metrem do zaměstnání při výstupu jsem si bral od schouleného  chlapíka bezplatné noviny. Musel jsem se zastavit a tiše zeptat „Nesloužil jste u hasičů?“, fakt jsem ho hned nepoznal.

[ad#hornisiroka]

Ten drobný chlápek s popálenou tváří a rukama se na mě podíval a já po osmi letech viděl opět svého velitele. Dříve chlapa jako horu, férového hasiče, který při jednom zásahu, kdy se snažil pomoci druhým utrpěl vážné popáleniny na obličeji a rukou. Prožil si několik transplantací kůže a neskutečné množství drsných zážitků, ze kterých by neusnul každý druhý. Skoro půl století vytahoval ohořelá těla z požárů, rozsekané řidiče z vraků aut, přemlouval sebevrahy, že žít má fakt smysl.Vždy opakoval, že díky svým popáleninám by měl patřit do klubu morčat a byl na ně vlastně hrdý. 

1956172-img-praha-pozar-hasici

Teď ve studeném vestibulu stál drobný chlápek v důchodu, který odpověděl „Jooo, sloužil“. „Veliteli já jsem Jirka Vítek,“ a on tiše odpověděl: „Nějak jsi vyrostl kluku“. Díval jsem se na muže, který by pro druhé skutečně položil svůj život a málem se to několikrát skutečně stalo a za tenhle blog by mě určitě jednu pořádnou vlepil. 

Jasné, řekl jsem si, je v důchodu, každá koruna dobrá v pohodě, ale najednou, možná během dvou minut našeho rozhovoru přišla a vstoupila mezi nás asi třicetiletá akurátní dáma/slečna. Velitel natahoval svoji popálenou rukou směrem k ní s bezplatným výtiskem novin. Ona však hned a bez pozdravu vytáhla plastovou kartičku jako zkušená agentka FBI s proklatě dlouhou šňůrkou a velmi kurátně odvětila: „Já nic nechci, nic mě nedávejte,  jsem kontrola z podniku, okamžitě si nasaďte čepici s logem, ale hned!“. On měl ve studeném metru proti firemním pravidlům naraženého kulicha a evidentně by mu v čepici s kšiltem byla po ránu zima. Dáma po rychlém druhém nádechu ještě přidala …. „Okamžitě, ale okamžitě začněte pořádně a hlasitě nabízet, takhle to fakt nejde!“ V trošku trapném tichu, velitel pohnul svojí spálenou tváří, podíval se znovu zespodu na mě a řekl:  „Asi se jim na to vyseru v té zimě.“ Teď teprve jsem měl krátké hasičské déjá vu.

[ad#velkadolni]

Pochopil jsem, ten rozdíl v nás všech v tom jak pohlížíme na druhé jen tím jedním prvním pohledem. Jasně respektuji tu dámu a určitě jí nic nezazlívám, funkce, odpovědnost, respekt musí být. Ta dáma, však měla neskutečné štěstí, ač krátce a né zrovna podle mojich představ mluvila s jedním z největších frajerů v Praze a širokém okolí. S chlápkem, který zachránil za více jak čtyřicet let služby víc lidí, než ta dáma v životě pozdravila a možná za celý svůj život pozdraví. Měla tu čest stát chvilku vedle muže, který nikdy nikoho před druhým neponížil a stál vždy pevně za mančaftem, proti každé blbosti, která se na nás valila od vrchnosti po nesoudné a arogantní občany.

Jestli s tím neseknul, tak je každý pátek ráno na Národní třídě, máte možnost mu poděkovat, aspoň za ty noviny. Pozor za jakýkoliv náznak pomoci Vás však kopne do zadku.

ZDROJ: Jiří Vítek

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 4,82 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky