Aktivisté proti životu

Dlužno dodat, že aktivisté se zde očividně zcela minuli své cílové skupině. Studenti obchodní akademie procházeli kolem vystavených plakátů a petičního stolku s okázalým nezájmem. Dosáhlo vůbec sdružení Stop genocidě za posledních deset let něčeho, kromě znechucení mnoha kolemjdoucích? Ostatně můžeme se ptát, jak vůbec může takováto kampaň v zemi, která patří k těm nejvíce ateistickým v Evropě, vůbec fungovat. Lze vůbec odpor vůči potratům postavit na jiném nežli náboženském myšlenkovém základě?

Potrat je vražda, tvrdí aktivisté. Vraždy prováděné v tak masovém měřítku pak nelze nazvat jinak než genocidou. Na svých obrazových materiálech neváhají srovnávat potraty s hrůzami holokaustu či zvěrstev v Kambodži nebo Rwandě. Sami se pak pokládají za bojovníky za život. Pro-life.

Ve skutečnosti jsou proti životu. Snaží se operovat pojmy jako je právo. Nenarozené dítě, plod v jakémkoliv stadiu vývoje je podle nich bytostí, která má automaticky právo na život. Jako všechny pojmy, i pojem právo však musíme racionálně odvodit. Práva lidské bytosti, tedy právo na život, svobodu a majetek, automaticky vyplývají z jeho rozhodnutí žít a z nutnosti tento život nějakým způsobem zajistit a samostatně rozvíjet. Pokud však daná bytost není schopna samostatně žít, činit ani ty nejmenší volní rozhodnutí a je přímo biologicky závislá na životě jiného člověka, tedy v tomto případě matky, není z čeho takové právo na život odvodit. Je to jen dogma vyplývající z náboženské představy o duši a její automatické hodnotě od narození až do věčnosti.

Zákaz potratů jako princip se však dotýká jiného práva na život, práva matky. Protipotratoví aktivisté požadují, aby byl život matky obětován ve prospěch potenciálního, budoucího života a budoucích práv. Ve prospěch něčeho, co v daný okamžik ještě žádné právo na život nemá. Jak tento rozpor vyřešit? Pouze prostřednictvím apelu na etiku sebeobětování: člověk nemá právo na vlastní život, jeho podstatou a úkolem je sloužit vyššímu dobru, bez ohledu na své vlastní hodnoty, tužby a cíle. Bytost, jejímž osudem je sloužit, však nemá žádná práva – je to nevolník. To je ideálem protipotratových aktivistů. Křiklavým rozporem pak je, že se protipotratoví aktivisté kategoricky zastávají práv nenarozených dětí, aby pak automaticky tato práva negovali: v okamžik narození. Okamžikem narození získává lidská bytost povinnost sloužit a obětovat se.

Aktivisté z hnutí Stop genocidě mají přes svůj dlouhodobý neúspěch velmi ambiciózní cíle. Požadují změnu Listiny základních práv a svobod tak, aby první odstavec článku 6 zněl doslova: „Každý má právo na život od početí do přirozené smrti.“ Zmínka o přirozené smrti se nepochybně týká odmítání eutanazie – což je zase jiné téma. Jak by úplný zákaz potratů postavený na překroucení pojmu práva na život v praxi vypadal a jaké by měl následky, vidíme u sousedů v Polsku. V tradičně daleko více nábožensky založeném Polsku rezonuje téma potratů mnohem hlasitěji než u nás a iracionální obhajoba úplného zákazu tam samozřejmě padla na úrodnou půdu. Kolik zničených životů, reálných životů, to již stálo, asi nikdo nevyčíslí. Česká republika se svým pověstným ateismem je na tom daleko lépe. A počet provedených potratů navíc setrvale klesá. Je zřemé, že protipotratoví aktivisté se svojí kampaní útočí v první řadě na ženy, které potřebují potrat podstoupit z důvodu existenční nouze či ze zdravotních důvodů.

Jak jsem se již zmínil, studenti obchodní akademie soudě podle projevovaného nezájmu nepatří k cílové skupině protipotratových aktivistů. Lze možná tvrdit, že studenti jsou proti takové míře iracionality imunní, nepřijímají ji. To by však bylo příliš optimistické. Iracionalita má bezpočet projevů, a proč právě zákaz potratů nenachází mezi studenty pozitivní odezvu, má jistě své kulturní, společenské a myšlenkové důvody. Pokud totiž studenti dokázali odmítnout iracionalitu takového druhu, nemohli by zároveň naskakovat na jinou propagandu, jejíž morální náplň je velmi podobná a staví na stejných základech. Mám na mysli zelenou ideologii.

Představme si podobnou putovní kampaň, která by místo nakašírovaných obrázků potracených plodů vyobrazila fotografie tonoucích ledních medvědů a tajících alpských ledovců a provolávala, že spalovat fosilní paliva je genocida všech živočišných druhů. Představme si aktivisty, kteří před přehlídkou takových obrázků sbírají podpisy pod petici za úplný zákaz spalovacích motorů. Ostatně není třeba namáhat představivost – takovéto propagandě jsou přece žáci i studenti vystaveni takřka soustavně, ačkoliv je stejně vylhaná, stejně demagogická a zcela stejně namířena proti lidskému životu. A má potenciál mnoho lidských životů zničit.

Vyhledáme-li si v našich médiích články, které referují o dlouholeté kampani protipotratových aktivistů, dozvídáme se mimo jiné i o rozhořčení rodičů i samotných studentů, kteří označují tak krvavé obrázky za nepřijatelné a právo na potrat pokládají za nezpochybnitelnou deklaraci vlády nad vlastním tělem. Zelení aktivisté by se měli setkat se stejným opovržlivým odmítnutím. Proč bychom měli odmítat jedny ničemné aktivisty proti životu a zároveň tolerovat nebo dokonce přijímat jiné?