Proč Izraelci volili pravicové strany

Hlavním důvodem vzestupu krajně pravicových stran k moci v nedávných všeobecných volbách v Izraeli je to, že mnoho Izraelců je přesvědčeno, že Izrael nemá na palestinské straně žádného partnera pro mír. Přispívá to k rostoucímu pocitu znepokojení mezi Izraelci v důsledku palestinského násilí a terorismu, které v roce 2022 zaznamenalo výrazný vzestup.

V Izraeli převládá názor, že Palestinská samospráva a její vůdce Mahmúd Abbás nemají o mír zájem. Tento postoj není nepodložený a znepokojení Izraelců je oprávněné.

87letý Abbás veřejně přiznal, že v roce 2008 odmítl šanci dohodnout se s Izraelem na dvoustátním řešení. Dohoda, kterou prosazoval tehdejší izraelský premiér Ehud Olmert, by Abbásovi poskytla téměř veškeré území, které Palestinci požadovali na Západním břehu Jordánu, v Pásmu Gazy a ve východním Jeruzalémě.

Rovněž Abbásův předchůdce Jásir Arafat odmítl velkorysou nabídku, kterou dostal v roce 2000 od tehdejšího izraelského premiéra Ehuda Baraka. Izraelský návrh zahrnoval zřízení demilitarizovaného palestinského státu na přibližně 92 % území Západního břehu Jordánu a 100 % území Pásma Gazy a také prohlášení východního Jeruzaléma za hlavní město palestinského státu.

„On [Arafat] nevyjednával v dobré víře; ve skutečnosti nevyjednával vůbec,“ řekl později Ehud Barak.

Několik měsíců poté, co Arafat odmítl tuto nabídku na summitu v Camp Davidu, který se konal pod záštitou tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona, zahájili Palestinci druhou intifádu, která zahrnovala vlnu sebevražedných atentátů a dalších teroristických útoků, při nichž bylo zavražděno více než tisíc Izraelců a mnoho dalších jich bylo zraněno. Od této palestinské intifády začali Izraelci postupně ztrácet víru, že jsou Palestinci schopni dodržovat podepsané závazky. Mnoho Izraelců se poté začalo posouvat v politice doprava.

Tento trend zesílil poté, co se Izrael v roce 2005 úplně stáhl z Pásma Gazy – bez toho, že by od Palestinců vyžadoval nějakou reciproční akci. Místo toho, aby Palestinci tento izraelský krok uvítali, reagovali zesílením teroru proti Izraeli. „Izraelci se úplně stáhli, když jsme na ně stříleli?“ říkali si Palestinci. „Skvělé! Pojďme na ně střílet dál!“

Pásmo Gazy, kde žijí asi dva miliony Palestinců, se od té doby proměnilo ve velkou základnu Íránem podporovaných teroristických skupin – hlavně Hamásu a Palestinského islámského džihádu. Naděje, že „stažení“ z Pásma Gazy přinese Izraeli mír a bezpečnost, byly obratem zmařeny.

Sám Abbás udělal pro získání důvěry izraelské veřejnosti jen velmi málo. Ve skutečnosti dělal vše pro to, aby Izraelce utvrdil v jejich přesvědčení, že Palestinci nemají o mír s Izraelem zájem.

Abbásova pokračující glorifikace teroristů, jeho program „peníze za zabití“ štědře odměňující rodiny uvězněných a mrtvých teroristů, jeho zlomyslné podněcování nenávisti a snahy o izolaci Izraele na mezinárodní scéně, stejně jako jeho neschopnost zasáhnout proti terorismu v oblastech pod jeho kontrolou, to vše posílilo víru izraelské veřejnosti, že Palestinci mají větší zájem o vraždění Židů než o uzavření míru.

Abbásovy činy, a jeho exemplární nečinnost v jiných případech, jsou v přímém rozporu s Mírovými dohodami z Osla uzavřenými mezi Izraelem a OOP v roce 1993.

V minulém roce se Abbásovi nepodařilo odzbrojit a zatknout stovky teroristů volně operujících v oblastech Západního břehu pod kontrolou Palestinské samosprávy. V důsledku toho teroristé zesílili své útoky proti izraelským vojákům a civilistům.

Vraždění Židů je vážným a nebezpečným porušením „mírového procesu“. Mírové dohody z Osla (Článek XV) uvádějí, že Palestinci mají „učinit všechna nezbytná opatření, aby zabránili teroristickým činům, zločinům a nepřátelství.“ Místo toho se palestinská města jako Nábulus a Dženín, která jsou plně pod kontrolou Abbásových bezpečnostních sil, v posledním roce stala centry terorismu.

Několik teroristických skupin operujících v těchto oblastech – včetně těch, které jsou přidruženy k Abbásovým Brigádám mučedníků Al-Aksá a militantní skupině Arīn al-ʾUsud (Lví doupě) – provádí téměř denně útoky na izraelské vojáky a civilisty. Teroristické skupiny se pod Abbásovou vládou cítí tak bezpečně, že často pořádají polovojenská shromáždění v obou městech a také v uprchlických táborech a vesnicích na Západním břehu Jordánu, kde mají Abbásovy bezpečnostní služby prosazovat zákon a pořádek a mají bránit terorismu a nepřátelství vůči Izraelcům.

Abbás svým bezpečnostním silám zatím nenařídil, aby zkrotily teroristy potulující se v ulicích palestinských měst. Buď k tomu postrádá vůli, nebo se obává, že by se stal terčem vlastních lidí jako zrádce a „sionistický agent“. Dokud teroristé nepředstavují přímou hrozbu pro vedení Palestinské samosprávy, tak proti nim Abbás nepodnikne žádné kroky. Pokud se teroristé zaměřují pouze na Židy, tak nad tím Abbás zavírá obě oči.

Abbás v průběhu let opakovaně prokázal, že svým bezpečnostním složkám nařizuje použít sílu pouze tehdy, když ho Palestinci kritizují za korupci nebo protestují proti represivní politice Palestinské samosprávy – viz například nedávný zásah proti politickým oponentům, novinářům a aktivistům za lidská práva.

11. ledna 2023 Abbás znovu ukázal, že jeho nejvyšší prioritou zůstává potlačení jakékoliv formy domácí opozice spíše než zastavení byť jediného teroristy. K incidentu došlo během pokojného protestu v Nábulusu, kdy stovky Palestinců požadovaly ukončení zadržování palestinských aktivistů bez soudu. Abbásova policie rozehnala demonstranty slzným plynem a omračujícími granáty. Palestinská samospráva také fyzicky napadla řadu novinářů a vyhrožovala jim, aby o této akci palestinských bezpečnostních složek neinformovali.

Abbás mohl místo toho použít svoje bezpečnostní síly k zastavení ozbrojených teroristů jen o několik set metrů dál v historickém centru Nábulusu a v uprchlickém táboře Balata, kde téhož dne, 11. ledna, teroristé ostřelovali izraelské vojáky a vojenská stanoviště. Abbásovy bezpečnostní síly neudělaly vůbec nic, aby tyto teroristy zadržely.

V minulém roce Abbás ukázal izraelské veřejnosti, že Palestinci jsou odhodláni vést válku proti Izraeli na dvou frontách: doma prostřednictvím terorismu a na mezinárodní scéně prostřednictvím Organizace spojených národů, Mezinárodního trestního soudu, Mezinárodního soudního dvora a dalších mezinárodních fór.

Jak palestinský terorismus, tak diplomatická válka představují porušení závazků, které Palestinci podepsali během „mírového procesu“.

V dopise ze září 1993 izraelskému premiérovi Jicchaku Rabinovi uvedl Jásir Arafat, že „všechny nevyřešené otázky týkající se trvalého statusu budou vyřešeny prostřednictvím jednání“ spíše než jednostrannými akcemi.

Alan Baker, bývalý izraelský velvyslanec v Kanadě, který se podílel na vyjednávání a formulování Mírových dohod z Osla, napsal:

„Tím, že Palestinci požádali OSN, Mezinárodní trestní soud a mezinárodní organizace, aby je uznaly a přijaly jako plnoprávný členský stát, a svým spojenectvím s teroristickou organizací Hamás, vědomě a záměrně obešli své smluvní závazky obsažené v Mírových dohodách z Osla ve snaze ovlivnit hlavní body vyjednávání.“

Proč by mělo být překvapující to, že mnoho Izraelců volí kandidáty „tvrdé linie“, když Izraelci vidí, že Abbás platí rodinám teroristů, kteří vraždí a zraňují Židy? A když Izraelci vidí Abbáse a jeho společníky, jak podněcují k násilí proti nim, haní Izrael a snaží se o stíhání jeho lídrů jako „válečných zločinců“ u mezinárodních tribunálů, tak proč by se měl někdo divit tomu, že mnoho Izraelců hlasuje pro vládu, do které vkládají naději, že je ochrání?

Proč by měl izraelský volič věřit Abbásovi, když vidí všechny ty ozbrojence a teroristy v oblastech, které Abbás kontroluje? Pokud chtějí Palestinci znovu získat důvěru izraelské veřejnosti, tak mohou začít tím, že prokáží, že to s uzavřením míru s Izraelem myslí vážně. Mohli by přestat porušovat dohody, které podepsali, a začít jednat jako míroví partneři, nikoliv jako váleční protivníci. Mohli by ukončit svá nekonečná jednostranná opatření a snahy o delegitimizaci Izraele na mezinárodní scéně.

Dokud se toto nestane, tak budou rozčarovaní Izraelci i nadále volit politiky, kteří ztratili v Palestince důvěru a naději, že by palestinští předáci mohli dostát svým závazkům.