Na cestě k jaderné apokalypse

Dnes se o jaderné válce jakožto hrozbě nemluví. Lidé mají jiné priority. Třeba Putina, který se chce zmocnit celého světa a má k tomu dostatečné prostředky (kdyby ty prostředky neměl, nemuseli bychom jeho ambicemi ztrácet čas). Nebo globální klimatická změna, která způsobí, že v roce 2027 bude zeměkoule nevratně zničena. Nebo to, že se nás někdo snaží zabít jedovatou očkovací vakcínou. Co jsou proti tomu jaderné arzenály? Co je proti tomu, že proti osmdesátým letům jsou dnešní zbraně ještě daleko ničivější? Co je proti tomu to, že k zabití většiny obyvatel Evropy by stačila pouhá setina hlavic, které má Rusko připravené? Utěšilo by nás, že odvetné údery by zabily i většinu Rusů a Američanů?

Je dobré připomenout, že ani Winston Churchill, rozhodný antikomunista, nikdy nedoporučoval žádný krok, který by mohl vést k jadernému konfliktu. Nikdy jsme od něj neslyšeli, že Stalin rozumí jen řeči síly. Možná proto, že měl  – na rozdíl od těch současných politiků – jiné priority, než jestli mu to sluší na selfíčku sociálních sítích.

Jedním z mála, kdo si riziko současné situace uvědomují, je profesor politologie na chicagské univerzitě John Mearsheimer, který má tu výhodu, že je tak starý, že zažil kubánskou krizi jako dospělý politolog. Ví, jaké to je, když nás od velké jaderné války dělí jen pár hodin, a pamatuje si, co museli američtí politici udělat, aby ji odvrátili. Když říká, že momentálně čelíme mnohem vyššímu riziku, berme ho vážně.

Nebudu tu sdílet žádnou z jeho přednášek. Poslední roky mě totiž naučily sdílet videa jen velmi střídmě, a to kvůli určité mentální kontrole. Když vidíme video, působí na nás argumenty řečníka, ale také tón jeho hlasu, celková atmosféra a podobně. Mozek všechno přijímá společně a často nedokážeme říct, jestli jsme vlastně přesvědčeni tak silnou argumentací nebo prostě tím, že ten člověk působí důvěryhodně. Rozdíl se ale projeví, když máme argumenty převyprávět někomu jinému. Pak je úplně jiné, jestli dokážeme ve třech bodech shrnout podstatné věci nebo jestli mu musíme říct „hele, pusť si to“. V tom druhém případě je jasné, že žádné silné argumenty nezazněly, a že jsme manipulováni atmosférou. Proto se varuji sdílečů videí a proto shrnu argumenty profesora Mearsheimera vlastními slovy.

První bod. Pokud chcete dosáhnout nějakého cíle, musíte pochopit myšlení protistrany. To neznamená, že za studené války by se z amerických stratégů měli stát komunisté. Ale museli pochopit, jak komunisté myslí.

Připomínám, že současní politici a analytici k tomu přistupují úplně obráceně. Rusové jsou podle nich koncentrované zlo, na kterém není nic k chápání. Nanejvýš tak slyšíme, že ruské vedení neví, nepochopilo, zmýlilo se, neodhadlo… budiž, třeba to tak je. Ale nikoho už nezajímá, co z toho vyplývá pro jejich další kroky.

Druhý bod. Hypotéza, že současné ruské vedení chce obnovit Sovětský svaz nebo dokonce ovládnout svět, je zjevně chybná. „Věřím, že Vladimír Putin v srdci touží po obnovení Sovětského svazu,“ říká Mearsheimer. Autor tohoto článku může zrovna tak toužit třeba po tom, aby se jeho milenkou stala Angelina Jolie nebo Anna Netrebko. Něco jiného ale je, o co kdo skutečně usiluje.

Mimochodem, slyšeli jste od nějakého supermozku ze současné elity, že by si dokázal uvědomit takový rozdíl?

Když se podíváme na kroky Putinova režimu, všimneme si, že jsou vždy reaktivní. Nikdy nejedná jako první. Když NATO rozhodne o přijetí Gruzie a Gruzie zaútočí na vzpurný region, Rusko zahájí konflikt. Když Západ vymění politický režim na Ukrajině, připojí si Rusko Krym. A tak dále. I válka na Ukrajině byla zahájena poté, co země začala být fakticky integrováno do NATO a týden po Zelenského prohlášení o rozhodnutí vyvinout vlastní jaderné zbraně. Pokud by Putin sledoval expanzivní politiku, byl by aktivní on.

Třetí bod. Ruské vedení a ruští analytici vnímají kroky Západu v posledních dvaceti letech jako existenční hrozbu. Padají slova o tom, že zabránit rozšíření NATO k centrální části Ruska je pro Rusy „otázkou života a smrti.“ Mnoho lidí na Západě má za to, že se o žádnou existenční hrozbu pro Rusko nejedná. Jenže Rusové se neřídí podle toho, co si myslí někteří lidé na Západě. Jednají na základě toho, jak situaci vnímají oni sami.

Čtvrtý bod. Pokud je něco existenční hrozbou, tak prostě nemáte na vybranou. Musíte vyhrát za každou cenu. Za cenu jakýchkoliv obětí i za cenu toho, že vy sám se dopustíte čehokoliv. Nesmíte se zastavit před ničím.

Profesor Mearsheimer připomíná, že vystrašený protivník, který se cítí zahnán do kouta, představuje mnohem větší riziko než agresor. S agresorem můžete vyjednat kompromis, můžete ho udržet v určitých mezích… ale to nejde s někým, kdo má pocit, že bojuje o život.

Za páté. Američani jsou rozhodnuti uštědřit Rusům zdrcující porážku na Ukrajině zároveň zlikvidovat jejich ekonomiku. „Dostaneme je na kolena. My vyhrajeme a oni budou poraženi. To je celé,“ shrnuje profesor Mearsheimer současnou americkou strategii a připomíná, že skupiny blízké současné americké vládě vynaložily obrovskou energii, aby veřejnost přesvědčily, že Rusové představují tak šílené zlo, že s nimi není možný jakýkoliv kompromis.

Povede to k oslabení ruského pocitu, že bojují o přežití nebo naopak k jeho posílení?

Za šesté. Válka na Ukrajině může velmi rychle přerůst v přímý rusko-americký konflikt. Bidenova administrativa je už dnes pod tlakem, aby se zapojila přímo. Kromě toho na Ukrajině působí američtí poradci a dobrovolníci, Rusové útočí na americké dodávky… stačí jeden incident a výsledkem bude přímá válka jaderných mocností.

Za sedmé. Ani v bojích s ukrajinskou armádou nedosahují Rusové nijak skvělých výsledků. Jak by teprve vypadlo přímé střetnutí s Američany! A protože víme, že Rusové si nemohou dovolit porážku (otázka života a smrti), je nutným a logickým dalším krokem, že sáhnou po jaderných raketách.

Za osmé. Totéž platí, pokud se jim na Ukrajině nebude dařit. Pokud západní zbraně změní situaci a Rusové budou příliš umírat nebo příliš ustupovat. Každé drobné vítězství západní strany nás přibližuje k jaderné apokalypse se stovkami milionů mrtvých.

Za deváté. Pokud by naopak vítězili Rusové, nemusí to mnoho znamenat, protože Západ prostě pošle víc zbraní, silnější zbraně a více žoldáků a situaci na bojišti otočí. Tím se znovu dostáváme do bodu osm.

Za desáté. Může konflikt skončit mírovým jednáním? Ukrajina má samozřejmě na míru zájem, protože ona válkou ztrácí nejvíc. Ale spojenci z NATO Ukrajincům nedovolí smír, protože mají zájem na pokračování války. Navíc by Zelenský v případě dohody s Ruskem čelil dobře vyzbrojeným neonacistickým skupinám. Podle Mearsheimera je právě to důvodem, proč prosazuje referendum. To by mu dalo sílu vzdát se území, nad kterými Ukrajina stejně nemá kontrolu a jejichž obyvatelé Ukrajinu nenávidí.

Jsme tedy na cestě k oboustranně zničující jaderné válce. Nikdo vlastně nemusí nic dělat, stačí mechanicky pokračovat v dosavadní politice. Nikdo nemusí přijmout žádné těžké rozhodnutí. Rakety s jadernými hlavicemi přijdou samy.

Mohou s tím něco dělat malé státy, jejichž bezbranní obyvatelé jsou na ráně? Ano, mohou! Především nepodnikat žádné kroky, které by posilovaly dojem, že naším cílem je zničení Ruska. Ještě důležitější je ale vyvinout tlak na USA, aby dovolily Ukrajincům ukončit válku oboustranně přijatelným mírem. Za tím účelem by bylo vhodné sestavit dočasnou aliance se státy jako Maďarsko, Německo a Francie, které o pokračování války nestojí. Společným zájmem je přinutit Američany k ukončení války. Český premiér a český ministr zahraničí by měli být denně v pohybu, objíždět Evropu, mluvit se zahraničními partnery, přemlouvat, přesvědčovat, nabízet… jde přece o život!

A když už máme vládu, která zájmy občanů České republiky okázale ignoruje a už ani neskrývá, že jí jde pouze a výhradně o zájmy amerických obchodníků se zbraněmi, pak by měla nastoupit opozice. Měla by vládu tvrdě kritizovat a měla by předložit vlastní plán postupu. Opozice, která to nedělá, je opozice zbytečná.

Čtenář si možná myslí, že velkou jadernou válku nemůže chtít nikdo. Omyl. V nedávné televizní debatě se senátor Hilšar rozplýval nad možností jaderného bombardování Moskvy a na námitku Josefa Skály ohledně odvetného úderu reagoval s odzbrojující přímostí: „Nestrašte lidi!“ Obávám se, že stejně to vypadá i v hlavě premiéra Fialy a ministryně Černochové. Vypálíme na Rusko, a pak teprve budeme přemýšlet o případné odvetě. Asi nevědí, že na to přemýšlení by měli jen pár desítek minut.

Za Kennedyho nebo Nixona by tak hloupí lidé nemohli působit ani na úrovni poručíků nebo asistentů ve vládních úřadech.