“Nenásilná” výchova dělá z dětí breiviky i jejich oběti

Opět jsme byli svědky blekotání několika pseudoodborníků, jak je šíleně škodlivé “násilí na dětech”, tj. použití tělesných trestů.

Biologie

Člověk je smečková bytost a jeho biologie, včetně činnosti nervové soustavy, je založena na tom, že členové smečky mezi sebou násilně bojují o postavení v hierarchii tlupy (smečky) a na výsledcích těchto bojů je v podstatě založeno její uspořádání a řízení.

Pochopitelně, mláďata jsou v této hierarchii na nejnižších pozicích a poté, co přestanou být v totální péči svých matek (a jejich postavení do určité míry stínuje postavení jejich matky v tlupě), jsou ostatními členy tlupy usazována na patřičné místo ve společenském žebříčku. A je na nich, aby se po něm vlastními silami škrábaly vzhůru.

Přitom existuje, vedle boje o postavení v tlupě, i další skupina násilných činů. které umravňují mládě v souvislosti s tím, aby svými aktivitami neohrožovalo další členy tlupy, případně i sebe. Pravděpodobně tady tohle je ona otázka fyzického trestání i v “tlupách” lidí.

Pokud sáhneme do dětské psychologie a dalších podobných věd, tak je zcela jasné, že dětem, dokonce ještě v mladším školním věku, chybí abstraktní myšlení a schopnost zobecňovat podávané znalosti, byť je průběžně rozvíjí. S tím souvisí i to, že dítě v principu nechápe nějaké složité domlouvání, vysvětlování, co a jak udělalo špatně. To jde téměř zcela mimo ně.

Dítě, které není trestáno, zjistí (čistě vrozenými pochody, se kterými nic nenaděláme, protože jsou vrozené) sice falešně, ale o to pevněji, že se vlastně nalézá na špičce sociální pyramidy rodiny a jejího okolí, a podle toho se chová. Vyrůstá z něj odporný fracek, zvyklý si vynutit kdejaký nesmysl jen z důvodu oné fikce o svém sociálním postavení.

Dítě, které je od začátku vedeno k tomu, že některé věci prostě dělat nesmí, třeba i plácnutím přes zadek, ruku, kterou sahá tam, kam nemá (atd.) je snadněji zařaditelné do společnosti a chová se daleko přijatelněji (toto “šílené dětství” mu ovšem nijak nebrání v tom, aby po dosažení dospělosti začalo putovat v sociální hierarchii nahoru).

“Nenásilná výchova” se podepsala dost fatálně i na životech některých dětských hvězd (spíš na Západě než u nás). Dítě, které se stalo “vůdcem rodinné smečky”, protože bylo zdrojem naprosté většiny rodinných příjmů, vyrůstalo prakticky bez usměrňování ze strany jemu ekonomicky podřízených rodičů a následně, v pubertě a dál, z něj vyrostl asociál, kriminálník, případně i narkoman. Dítka s takovým osudem, dnes již dospělá, si čtenář vcelku snadno najde, protože takových tragických postav existuje na periferii západního zábavního byznysu víc.

Tělesné tresty

Pochopitelně, odpůrci fyzických trestů prakticky vždy operují s mezními situacemi, případně i takovými, které s trestáním či výchovou nemají absolutně nic společného. Takže jejich argument proti přiměřeným fyzickým trestům je zpravidla počínání si nějakých psychopatů či sociopatů, často sadistické orientace, jejichž cílem bylo týrání dětí a nikoli jejich výchova. Je to totéž, jako bychom bojovali za zákaz Aspirinu, protože po snědení několika desítek tablet tohoto léku člověk vcelku s vysokou mírou pravděpodobnosti zahyne. Nebo po zákazu jiných léků, pro něž platí to samé. Pro zákaz provazů, protože se na nich tu a tam někdo oběsí. (Další podobné nesmysly nechť si doplní každý sám.)

Pochopitelně, uvedené příklady, kterými tak rádi zakazovači argumentují, jsou naprosto irelevantní vůči fyzickým trestům aplikovaným v přiměřené míře a v souvislosti s proviněním, jehož podstatu je dítě s to pochopit. Tedy právě s tím, jak postupovali naši předkové. Nehledě k tomu, že někdy je fyzické násilí prostě nezbytné. Např. dítě vstoupí do vozovky a rovnou před projíždějící auto a my na něm spácháme “šílení a nepřípustní násilí” tím, že je strhneme zpět na chodník. Správně bychom to dělat neměli a měli je nechat “nenásilně” přejet; právě o něco takového, obávám se, “bojovníkům proti násilí ve výchově” jde.

Dovolím si také upozornit na skutečnost, že pohádky, ty skutečné a ne líbánky LGBTQ+ komunity, jsou násilí, spravedlivého i nespravedlivého, prakticky plné, takže děti, které je poslouchají, čtou, či dívají se na ně, jsou vedeny k akceptování takovýchto činů a dokonce i k rozlišování, zda jsou spravedlivé nebo nespravedlivé. A faktem také je, že děti mají “zadrátováno” rozlišení spravedlivého a nespravedlivého odměňování a trestání už v kojeneckém věku.

Obávám se, že tito zakazovači jsou sami mimo oblast psychického zdraví. Mnozí z nich by měli být zbaveni svéprávnosti, případně drženi v zařízeních k tomuto účelu určených.

Jsem rovněž toho názoru, že úpadek starých zemí EU je mimo jiné způsoben i tím, že z daleko většího procenta mládeže vyrůstají psychosociopati, neschopní dělat cokoli užitečného pro společnost, a společnost je jejich aktivitami jednak rozkládána, jednak ekonomicky vysávána. A “naši” zakazovači se snaží dosáhnout toho, aby takovýto morální rozklad postihl i náš stát.

K tomu Breivikovi a jeho obětem

Breivik sice nebyl odebrán matce jako jiné oběti Barnevernetu, ale jeho rodina byla systematicky touto zločineckou organizací šikanována a zcela jistě nikdy nedostal žádný fyzický trest.

V této souvislosti si dovolím, úplně z jiného soudku, odkázat na pohádku O Nebojsovi od Jana Wericha. Tam hrdina nakonec popadne zlého ducha, posadí ho na rozpálená kamna a udělí mu pár facek. Načež mu duch poděkuje za vysvobození, protože z něho pro malé trestání vyrostl grázl, po smrti odsouzený ke strašení, a ty facky, co mu Nebojsa udělil, chyběly k jeho správné výchově. Obávám se ovšem, že soudruzi z EUrokomise raději zakáží Fimfárum Jana Wericha, jako zakázali Kocoura Mikeše.

Tomu Breivikovi, pochopitelně, chybělo ke správné výchově hezkých pár pořádných výprasků o mracích facek ani nemluvě.

Ovšem, i Breivikovy oběti na tom byly velice podobně. V době, ještě než se sdělovací prostředky vzpamatovaly a začaly standardně lhát, proskočila médii informace, jíž nemám důvod nevěřit, že Breivikem atakovaní mládežníci jeho útok zpočátku považovali za jakousi hru, např. názorné předvádění násilí, které “odporní Židé” provádějí na “ubohých Palestincích”. I poté, co si ujasnili, že to žádná hra není, nebyli schopni žádné racionální reakce a v podstatě se nechali postřílet jako figurky na střelnici, aniž by udělali cokoli na svou obranu.

Ať mi nikdo neříká, že na tom ostrově není a nebylo kamení (když je na některých fotkách vidět), kterým by se dalo na útočníka házet, případně že tam nebyly předměty, použitelné jako improvizovaná zbraň. Breivik nebyl zbylými mládežníky atakován ani poté, co mu zjevně došly náboje. Obávám se, že normální lidé by se na něho v ten moment sesypali a zlynčovali ho. A prodloužení jeho věznění, o němž před pár dny proběhly informace ve sdělovacích prostředcích, by bylo bezpředmětné.

Zase, obávám se, že kořeny tohoto nesmyslného až sebevražedného jednání jsou v oné výchově bez tělesných trestů, která vede při konfrontaci s násilím ke stuporu, připomínajícím králíka, k němuž se blíží had. Bez ohledu na to, je-li tím hadem Breivik nebo islamistický terorista.

Takže, bohužel, celá ta výchova bez tělesných testů má jediný výsledek: Ze značné části těch, kdo ji absolvují, vychová buď násilnické psychopaty s nulovou schopností empatie, za to s vysokou mírou bezohlednosti, nebo naopak ustrašené dušičky, neschopné v případě svého tělesného ohrožení racionálního jednání na svou záchranu. Pochopitelně, Brusel potřebuje “nového evropského člověka”, který se bude bát, když na něj úředník udělá ošklivý kukuč a potřebuje i psychopatické zabijáky, kteří budou likvidovat ty, co se bát nebudou. Proto tu výchovu “bez násilí” tak fedruje.