3.2.2022
Kategorie: Politika

Bitva o evropskou integraci zkrachovala

Sdílejte článek:

REFORMY.CZ

Nastal čas přiznat si, že evropská integrace zkrachovala. Jaké to má důsledky?

Zakladatel Eurointelligence Wolfgang Münchau je zanícený zastánce Evropy. Tím byl po celé desetiletí, po které ho sleduji.

Tento měsíc to komentoval: „Bitva o evropskou integraci zkrachovala. Nastal čas uznat porážku a zamyslet se nad důsledky.“

Seznamte se prosím s článkem provokujícím k zamyšlení od Münchaua – Kdy jsme tu bitvu prohráli?

Když bojujete za věc, která se nenaplňuje, v jakém okamžiku poznáte porážku, a přiznáte si ji? Existují i určité věci, za které možná chcete dále bojovat stejně dál, jako lidská práva nebo klimatická změna. Je snad v této kategorii i evropská integrace? U mě to tak není. Největší oblast mého sporu s ostatními mými kolegy euro-federalisty spočívá v tom, co považujeme za žádoucí. To, v čem spolu nesouhlasíme, je, kde leží hraniční linie mezi reálpolitikou a vytouženými ideami.

Dobrý příklad se objevil tento víkend. Tím bláznem, který se dopustil zločinu vyřčení toho, co si všichni v SPD myslí, byl Kay-Achim Schönbach. Ten byl donucen rezignovat z funkce velitele Německého námořnictva za to, že odhalil světu, že přirozeným spojencem Německa je Rusko.

Německo rovněž hraje nekooperativní hru v monetární unii EU svým ekonomickým modelem, který je založený na ohromných přebytcích vkládaných do úspor. Ať už to vychází z ekonomiky nebo ze zahraniční politiky, tak se ostatní členské státy zdráhají německý přístup zpochybňovat.

Dluhová krize státních financí v eurozóně mě zbavila poslední velké iluze o Evropě, tj. tvrzení, že krize nás činí silnějšími. Tato konkrétní krize nás oslabila. Stejné je to s pandemií. Nevidím jakýkoliv vývoj, v němž by Itálie vytvářela takovou míru růstu produktivity, jaká by byla potřebná, aby zahraniční zadlužení mohlo být udržitelné. Jediným způsobem, jak se vyhnout katastrofě, je ten, že Evropská centrální banka (ECB) bude podporovat italský dluh navždy. Ta to dělat sice může. To by ale ECB navedlo na toxickou cestu, která povede k široké škále dalších strašných vyústění. Tudíž zase je to s eurozónou nahnuté, protože by nejspíš nepřežila neporušená italský bankrot státního dluhu. Takže si vyberte, pro co se rozhodnete.

Můj skepticismus není netrpělivostí, nýbrž obavou, že příležitosti k tomu byly navždy ztraceny. Vezměme si výkup aktiv ECB. Existovalo jen krátké okno, aby mohly mezi lety 2008 a 2015 fungovat skutečné eurobondy, pak ale začal program kvantitativního uvolňování. Poté už ECB vykupovala národní státní dluhy po bilionech a měnila je na eura. A právě to kvantitativní uvolňování dělá: vyměňuje dluhy za (inflační nově vytisknuté) peníze. I peníze jsou závazky podobné dluhopisům, až na to, že splatnost je kratší.

Idea za eurobondem by se od toho nemohla více lišit. To by nemohlo být o monetizaci národních dluhů. (Monetizace znehodnocování státního dluhu umělou inflací.) Skutečný eurobond by musel být dluhový instrument federální fiskální unie, která má pravomoci vybírat některé daně.

Jenom potom bych to bral, že se to opravdu rozběhlo. Jakmile si to uvědomíte, tak jsou důsledky dalekosáhlé. Pokud je tou nejlepší možnou volbou řádná ekonomická unie, tak z toho logicky nevyplývá, že taková nefunkční ekonomická unie je tou druhou nejlepší volbou.

Ale když to neberete, musíte si položit určité trýznivé otázky. Přičemž, když je situace, v níž se nacházíme taková, potom je jednou z těch otázek: i kdyby bylo evropské řešení optimální, je možné, že by národní alternativa byla přeci jen lepší než takový nefungující hybrid?

Fatální chyby

Já s Münchauem nesouhlasím, že by vůbec kdy byla šance na jednotnou Evropu.

  1. Už samotné euro je fatální chybou. Neexistuje možnost dosažení toho, aby mohla fungovat jednotná úroková sazba pro Itálii, Německo, Francii, Španělsko a Řecko s propastnými rozdíly v pracovní etice, penzijních plánech, produktivitě atd.
  2. Neexistuje způsob, jak ta pravidla měnit.

Když se Eurozóna zformovala, tak Německo trvalo na pravidlech, která by nešlo změnit bez jednohlasného souhlasu všech zemí a bez odsouhlasení v německé ústavě.

Německo se během těch let podvolilo v podružných záležitostech, ale nenechalo se zlomit ohledně určitých ústavních dluhových pravidel.

Ale bod dva dále zůstává. Vyžaduje to jednohlasný souhlas s téměř vším v EU nebo v Eurozóně, co nebylo výslovně formulováno v Maastrichtské dohodě, která EU vytváří.

Proto to trvalo skoro celé desetiletí, než EU vypracovala jednoduchou obchodní dohodu s Kanadou.

Německo by nikdy neustoupilo od dluhových brzd a Francie by nikdy neustoupila v zemědělské politice. Přitom ta jejich zemědělská politika zadusila všechny globální obchodní dohody nejméně v posledních dvou desetiletích.

Rusko s Německem jsou přirození spojenci

Rusko je a to už dlouhou dobu přirozeným spojencem Německa. Jen si všimněte, že Německo dokonce zablokovalo poslání vojenské pomoci do Litvy a na Ukrajinu.

Německá kancléřka Angela Merkel se podvolila Zeleným a zrušila německé jaderné reaktory.

Teď tedy Německo ruský zemní plyn zoufale potřebuje.

A co Čína?

Německo se v obchodních záležitostech opět postaví za Čínu.

Jsou Německo a USA spojenci?

USA ještě nedošlo, že Německo je přinejlepším jen chabě spojenecké. EU ještě nedošlo, že Německo nemá vůbec v úmyslu měnit své obchodní postoje.

Všichni ale chápou, že Francie nikdy nezmění svou zemědělskou politiku.

A co Británie?

Británie udělala dobře, že se z toho bince v EU přes Brexit vymanila, i když přitom spoustu kroků zpackali.

Národní alternativa

Münchau klade správnou otázku: „I kdyby bylo evropské řešení optimální, je možné, že by národní alternativa byla přeci jen lepší než takový nefungující hybrid?“

  • TYLER DURDEN
Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...