Má cenu uctívat Karla, řečeného Veliký?

V naší literatuře překladové i originální se objevují už od obrozeneckých dob motivy ze starofrancouzských pověstí a legend, mj. o králi Karlovi, řečeném Veliký. Asi nejdále v tomto zašel Julius Zeyer se svou Karolínskou epopejou, která v ještě nedávné době byla nejdelší básní napsanou v češtině (dokonce se ani nevejde do jednoho svazku), současný stav rekordů délky básnických děl neznám, možná už někdo napsal něco delšího. Obávám se, že od 19. století do současné doby nebyla napsána jediná báseň takové délky ani v jiných evropských jazycích. Karla Velikého si také zvolila jako erbovní osobnost EU, asi jako okupační správa v letech 1939 – 45 Václava, řečeného Svatý.

Historie

Pokud jde o toho Sv. Václava, pak jeho uctívání coby patrona proněmeckých kolaborantů je poněkud mimo realitu. Tento panovník, jako ostatně řada panovníků té doby, si prostě platbou tributu vykupoval mír, či spíš absenci útoků a patrně to měl, byť na primitivní úrovni, spočteno, že ten tribut má nižší hodnotu než potenciální škody, nadělané válkou. Jeho následník, a snad i vrah, ostatně dospěl po “horkém” konfliktu s Německem k témuž názoru.

Navíc uvedený tribut neznamenal jakousi “daň” a tudíž lenní závislost. Jednalo se opravdu jen o výpalné, placené zločincům, v tomto případě “Svaté říši římské”. Faktem také je, že i tato říše platila ve stejné době výpalné jiným zločineckým tlupám, např. kočovným Maďarům. A také vůči nim neměla lenní podřízenost.
Pokud se týká onoho Karla. Byl to v podstatě vůdce zločinecké tlupy, drancující země okolo svého sídla a postupně rozšiřující okruh své působnosti. Řekněme si to upřímně, stejným způsobem vznikaly a následně rostly a upevňovaly se zárodky dalších států, včetně přemyslovského knížectví uprostřed Čech.

Karel a jeho tlupa prostě loupili a vraždili a vybírali výpalné a tím soustřeďovali ekonomickou moc do svých rukou a likvidovali i konkurenční mocenská centra, která se jim buď poddala, nebo byla zničena a příslušníci místních vyšších sociálních vrstev byli vybiti. Jakousi zásluhu této tlupě můžeme přiznat v souvislosti s postavením hráze islámu. Ovšem, přišli k tomu jako ten příslovečný slepý k houslím, prostě byli ve správnou dobu na správném místě.

Navíc, onen slavný poslední boj rytíře Rolanda a jeho druhů se nekonal proti islámskému invaznímu vojsku, ale v reálu skončili jako banda lupičů, vybitá místními baskickými horaly. Jejich těla po zbavení všeho cenného (a tedy i nesoucího znaky, umožňující identifikaci mrtvoly) shnila na místě, případně byla roztahána mrchožrouty. Pokud byly na místě bitvy někdy po létech (návrat Karla a jeho vojska na místo bitvy, líčený ve francouzských pověstech a hrdinských zpěvech je rovněž smyšlenka) sebrány nějaké kosti, neexistovala sebemenší možnost je přiřknout konkrétní osobě.

Hodnocení

Karel Veliký byl tedy prachobyčejný vrahoun a lupič. Měl pouze to štěstí, že na počátku své kariéry nenarazil na někoho silnějšího a schopnějšího, v takovém případě by zůstal zapomenut a EU by udělovala medaili třeba Bastarda Velikého.

Jakmile se ovšem setkal s někým jakžtakž schopným, organizovaným a s početným vojskem, dostal se do nesnází. V Pyrenejích byl zastaven islámem a ještě dostali jeho lupiči těžkou nakládačku od místních horalů. Při tažení do středu Evropy byl zastaven u Cannburgu našimi předky, kteří udělili jeho vrahounům lekci v utíkání. Sice do kronik nechal napsat, jak silně poplenil napadené země, dokonce založil ve své říši “Českou marku” (ovšem, mimo prostor Čech, někde v oblasti Bavorska a Rakouska), ale neuspěl. Důležité je, že dostal výprask, musel utéct a nikdy se už nepokusil o výboj v tomto směru. Ta marka byla asi jen náplast na jeho pošramocené ego.

Výše jsem uvedl, že prakticky všechny státy v Evropě (ale i mnohde jinde) vznikly jako území ovládané tlupou lupičů a raketýrů, postupně se zvětšující a konsolidované. A likvidující, případně podmaňující, své konkurenty.

Určitý rozdíl vidím právě v tom, jak jsou tyto postavy a jejich činy hodnoceny potomstvem.

Karel Veliký je jednoznačně zbožňován a vše, co udělal, ať to byla sebevětší hanebnost nebo zvrácenost, je natíráno na růžovo, jako ten pověstný pražský “tank osvoboditel”.

U nás je situace poněkud jiná. Sjednocování české kotliny do jednoho státu v přirozených hranicích, tvořených pohraničními horami a vysočinami, je chápáno jako nutnost, bez níž bychom nepřežili. A máme i názorný příklad, jak bychom dopadli, kdybychom to neudělali, v osudu slovanského obyvatelstva na severozápad od Krušných hor. Jednotný stát na území s přirozenými přírodními hranicemi se prostě dokázal ubránit a upevnit takovým způsobem, že ani pozdější otřesy a prohry nestačily na jeho likvidaci.
Bez ohledu na fiktivnost či reálnost, je našimi kronikáři (aniž bychom řešili, zda vycházeli z nějakých lidových povídaček, nebo psali pod dohledem panujícího vládce) líčena etická problematičnost těchto aktivit a omlouvána je právě zajištěním nutnosti přežít. Lucká válka (pro jejíž realitu svědčí některé archeologické nálezy) je líčena jako obrana proti konkurenčnímu sjednocovacímu jádru, nikoli jako úspěšná dobývací akce. V pověsti o Durynkovi a Neklanovi je odsouzeno i “automatické” vybíjení nobility dobývaných území.

V podstatě to samé platí i pro likvidací Slavníkovců. Ta byla vždy hodnocena jako nepříjemná a nehezká nutnost, nikoli jako něco hrdinského, hodného oslavování. Pan neurolog Lesný uvádí, že k této akci došlo v době, kdy panující kníže, Boleslav II Pobožný, ležel jako lazar s kvadruplegií, podle něj na bázi zánětu kořenů míšních nervů. Zdůvodňuje svou diagnózu tím, že to byla jedna z mála takto těžce znehybňujících chorob, která byla tehdejšími ošetřovatelskými postupy (klid na lůžku, krmení, přebalování) zvládnutelná a je u ní možný i při tak primitivní péči návrat k plnému zdraví (což se následně knížeti i stalo). Také příznaky útlaku na obratlech knížete, které mohl vyvolat nějaký rozsáhlejší hematom z dob dřívějších bojů a úrazů a vytvořit zde místo vhodné pro ataku choroby, tuto diagnózu poporuje. Útok provedla knížecí družina z toho důvodu, aby předešla podobné akci ze strany Slavníkovců, kterou mohla fyzická neschopnost knížete vyprovokovat k podobné akci v opačném gardu.

Je otázka, nakolik byl v té době cca třicetiletý Boleslav III schopen převzít případnou obranu. Kníže patrně preferoval mladší syny, Jaromíra a Oldřicha, které měl s jinou manželkou. Boleslav III se navíc ukázal pro vládu prakticky zcela nezpůsobilý (velice rychle se po nástupu na knížecí stolec uchlastal k smrti), což mohlo být jasné už i v onom kritickém roce. Hypotetická akce Slavníkovců by sice území v Česku sjednotila také, ale přemyslovští družiníci by ztratili své sociální postavení (pokud ne rovnou životy).

Další otázkou je, nakolik měl podíl na vzniku krize, která skončila vybitím Libice 28. září 995 (byť letopočet je některými historiky zpochybňován) Vojtěch Slavníkovec, posléze svatořečený. Ten totiž po své linii začal slavníkovský stát začleňovat do evropského kontextu, a to bez ohledu na zájmy a mínění přemyslovského knížete. I ona výprava na pomoc německé říši proti severním sousedům, která způsobila kritický nedostatek vojska k obraně Libice, byla součástí oné politiky. Zkrátka začínalo hrozit, že Slavníkovci přerostou Přemyslovcům přes hlavu a se sítí zahraničních příbuzných, pomocníků a sympatizantů, kterou Vojtěch intenzívně budoval, se stanou sjednotiteli České kotliny oni. I to mohlo být důvodem onoho útoku na Libici.

Přitom Vojtěch patrně zcela nesmyslně tlačil na pilu. Přemyslovci a Slavníkovci, jak prokázaly antropologické výzkumy jejich pozůstatků, byli blízce příbuzní. Patrně si po více generací vzájemně provdávali dcery za manželky a není nereálné, že by v následujících několika generacích vytvořili jednu velkorodinu. Zcela jistě s nikoli ideálními vnitřními vztahy, jak ukazují další dějiny Přemyslovců, ale i jiných panovnických rodů té doby, ale genocida jedné rodiny (či její větve) by nebyla nutná.
Patrně si Vojtěch toto vše uvědomil, včetně svého podílu na oněch tragických událostech, a jeho známé usnutí v pruském posvátném háji (a tedy znesvěcení tohoto místa v očích místních věřících) bylo v podstatě, i podle některých historiků, jakousi formou sebevraždy. Posvátný háj byl naprosto jednoznačně označen (a Vojtěch musel se svým kněžským vzděláním toto značení poznat) a to, že pohané trestají jeho znesvěcení smrtí, musel rovněž velice dobře vědět. Poslední pokoření Vojtěch utrpěl tehdy, když Břetislav I dobyl Hnězdno, zmocnil se jeho pozůstatků a učinil jej patronem státu, který nenáviděl a proti němuž za svého života ze všech sil bojoval.

Nicméně, abych se vrátil ke hlavnímu tématu: Dobytí a vybití Libice bylo vždy chápáno jako nepěkná nutnost, vyprovokovaná situací, kdy jakékoli jiné tahy by přinesly horší výsledek. Tedy jako jakési braní či naopak obětování figury v šachové úloze. Nikoli jako něco čím bychom se měli chlubit, nebo z toho být dokonce nadšení.

Prostě, ke zlým činům, které byly vyvolány nutností sjednotit naše státní území pod jednotnou vládu a jeho následné udržení, máme naprosto jiný postoj než historiografové i umělci (a patrně i řadoví občané) k obdobným činům Karla Velikého.

Z uvedených důvodů nevidím nutnost nějak adorovat Karla Velikého. Už proto, že jeho medaili zpravidla dostávají lidé, kteří pro nás jako stát i jako jeho obyvatele neudělali a nedělají nic pozitivního. Výjimky existují, ale je jich málo. Pokud bychom měli někoho z jeho doby slavit, tak naše předky, kteří ho dokázali zastavit, a tím vlastně umožnit to, že tu vůbec jsme. Takže spíš by nám měla něco říkat plaketa, připomínající bezejmenné hrdiny od Cannburgu.