Fact-checking a boj proti dezinformacím: Ano či ne?

Dělají nám fact-checking a boj proti dezinformacím medvědí nebo prospěšnou službu? Pojďme se nejprve zastavit u toho, z jakých důvodů se fact-checking etabloval a rozšířil.

Kde se fact-checking a boj proti dezinformacím vzal a o co mu jde

Prvním důvodem je velká krize mainstreamových médií. Z mladší generace se na televizi v podstatě nikdo nedívá, a když už, tak jen na streamované seriály z produkce Netflixu. I u střední generace, zejména vysokoškolsky vzdělané a jazykově dobře vybavené, televizi v oblasti (světového) zpravodajství a společenských komentářů do velké míry vytlačil YouTube. Proč by někdo, proboha, koukal na naše zprávy ze světa, když

• má na internetu z první ruky zprávy CNN, Reuters, BBC, Fox News, čínských Global Times nebo třeba ruského TASSu?
• existují youtubeři žijící v Číně, Rusku nebo USA specializující se na komentování z první ruky všeho, co se v té které zemi aktuálně děje (mrkněte třeba na Sašu z Floridy)?
• existují američtí, britští a ruští politicko-ekonomicko-společenští analytikové (např. Ben Shapiro, Richard Wolff, Chris Hedges, Michail Chazin, Rostislav Iščenko a mnozí další), kteří jdou do daleko větší hloubky, než jakou může dovolit časově omezený formát televizní debaty (pokud se taková vůbec na obrazovku telky propracuje)?

Ani tištěné deníky na tom nejsou dobře, neustále jim klesají objemy čtenářů. A internetové verze deníků jsou jednak vystaveni konkurenci alternativních médií, a jednak čelí rozšířené nechuti většinové populace za zpravodajství platit.

S tím, jak velkým médiím klesá sledovanost, klesá také jejich schopnost ovlivňovat veřejné mínění. A protože média se z pozice někdejšího nezávislého komentátora razantně posouvají směrem k opinion-makerům, neřkuli k nekritickým hlásným troubám vládnoucích elit, efektivní ztráta vlivu je bolí. Vlastně to pro ně znamená, že nejsou nadále schopny vykonávat roli, kterou si vytkly (a za kterou jsou, zjevně či skrytě, placeny).

V tomto smyslu je boj proti alternativním médiím a tzv. dezinformacím součástí tržního soupeření médií o ovládnutí informačního pole.

Druhým důvodem je obrovské rozšíření sociálních sítí. Jedním z efektů sociálních sítí je tzv. amplifikace (posílení, zveličení, znásobení). Vše, co existovalo dávno před nimi — názorové bubliny, falešné zvěsti, propaganda, vzájemné osočování se atd. — jimi bylo masivně posíleno. A to prosím i bez umělé inteligence, která k subjektivnímu výběru konzumovaných zpráv přidává rovinu automatického doporučování. Posílil i dosah a dopad zcela vylhaných zpráv, stejně jako možnosti manipulací doporučovacích algoritmů ovlivňovat politické názory do té doby bezprecedentním způsobem (viz aféra Cambridge analytica). Spekuluje se, že součástí tohoto posílení je i narůst rozdílů a nesnášenlivosti ve společnosti.

Fact-checking pro sociální sítě funguje jako subdodávka informačního ratingu, kterou mohou sítě strojově zpracovávat a používat k automatickému označování nebo upozaďování sdílených informací. Cíle, které tak kapitáni sociálních sítí sledují, mohou být, samozřejmě velmi různorodé, včetně záměrného ovlivňování politiky.

Třetím důvodem jsou internetoví trollové. I když přesně klasifikovat jejich dopad je mimořádně obtížné (a je kolem nich spousta dezinformací ;-)), určitě není možné popřít, že existují skupiny lidí, kteří zcela záměrně šíří zcela vymyšlené informace. Osobně si myslím, že je jich mnohem, mnohem méně, než se obecně soudí. Ale jejich dosah může být zničující. Čistě hypotetický příklad: kdyby vakcíny proti Covidu byly totálně bezpečné (což se nemůže vědět), kdyby skutečně byly jedinou cestou k záchraně společnosti (což nejsou) a kdyby se skupině řekněme, Čínských, trollů podařilo přesvědčit většinu české veřejnosti, že je mnohem lepší se neočkovat (což je vrcholně nepravděpodobné), byl by to velký problém. Je asi pochopitelné, že je snaha nějak se bránit trollímu vlivu. Fact checking zde funguje jako první linie obrany celé společnosti proti potenciálně škodlivému vlivu naprostých výmyslů a lží.

Čtvrtým důvodem je postupný posun západních společností k levicové agendě, a to i v oblasti nakládání s informacemi. Narůstá potřeba detekovat internetový hate speech, politicky nekorektní názory, přímé, skryté i domnělé útoky na nejrůznější menšiny apod. Boj proti dezinformacím zde funguje jako jeden z nástrojů elit k moderování veřejné diskuse pod rouškou zdánlivě etických cílů.

Informační revoluce

Co je všem těmto snahám identifikovat a vykořenit dezinformace společné? Snaha modulovat šíření informací ve společnosti v zájmu jakéhosi vyššího dobra. Skrytý za těmto snahami je implicitní předpoklad, že lidé jsou v záplavě informací ztraceni, že nemají schopnosti ani čas na to, aby oddělili informační zrno od plev, a že je třeba jim předkládat jen pečlivě sanitizované triviality. A hlavně, že je třeba je chránit proti manipulaci, propagandě a obecně škodlivým názorům.

Ale je to pravda???

Lze zajisté souhlasit s tím, že internet nás vystavil naprosto bezprecedentní záplavě informací. A to informací nejrůznějších zdrojů a kvality. Nemáme evoluční výbavu takové záplavě vzdorovat, natož v ní obratně plavat. Teprve se s ní učíme žít a využívat ji, pokud možno ku prospěchu každého jednotlivce i lidstva jako celku.

Je pochopitelné, že zatím neumíme surfovat na vlnách informačního moře. Že se to nenaučíme hned. Že budeme dělat chyby. V tomto smyslu jsou vzestup alternativních médií, fenomén YouTube influencerů, záplava podcastů a živě streamované přednášky prestižních univerzit na straně jedné, a fact-checking, hate speech, kurzy mediální gramotnosti a nastupující autocenzura sociálních sítí na straně druhé neodvratnými důsledky zcela nové informační reality. Co z těchto trendů přežije a obhájí svoji evoluční výhodu, a co odvane čas, je těžké říci.

Potřebují fact-checking a boj proti dezinformacím jednotlivci?

Mají tedy pravdu ti, kdo tvrdí, že informace na Internetu je třeba regulovat a řídit? Myslím, že ne. Myslím, že je možné se v informační záplavě neztrácet, umět ji využít, a dokonce si ji užívat.

Jsou k tomu ale potřeba dvě důležité věci: umět hledat a umět rozlišovat.

Umět hledat

Napřed k tomu hledání informací. Časy, kdy byl Google neutrální a nezávislý, jsou nenávratně pryč (mrkněte třeba sem). Spoléhat se na to, že Google News nebo Seznam Zprávy je nestranný výběr toho nejdůležitějšího ze světa, může snad jen žák prvního stupně. A o velkých denících typu New York Times, Washington Post nebo IDNES si to snad nemyslí ani on. Mnohokrát se mi stalo, když jsem něco na Internetu hledal a nebylo to úplně mainstreamové téma, že to bylo až na páté a další stránce výsledků vyhledávání, upozaděno za informacemi s mými dotazy nesouvisejícími či zcela protikladnými. Už jen hledání informací musíme věnovat nějaký čas.

Výhodou ovšem je, že čím více se práci s informacemi věnujeme, tím zkušenější jsme a tím lehčí se vyhledávání a případně ověřování stává. Také si časem uděláme jasno v druhu zkreslení, kterým jsou ty které informační zdroje typicky zatíženy, a naučíme se ho odfiltrovávat.

Umět rozlišovat

A teď k tomu rozlišování. Co tím myslím? My všichni máme k dispozici čidla k rozlišení toho, co je pravda, co polopravda, co báchorka a co vyložená lež. Ta čidla nejsou striktně rozumová, naopak. Často jde především o pocit. O prchavé podezření, že něco v daném článku či zprávě není v pořádku. Nějak to nesedí, není to úplné, nemá to ohraničený tvar, něco tam chybí, autor nehraje fér. Něco je prostě špatně. Kdybychom jen na to, co to je, uměli položit prst…

K rozlišení pravdy od nepravdy se nám můžou hodit i čistě rozumové dovednosti. Znát nejpoužívanější argumentační triky. Umět si dohledat primární zdroje. Záměrně naslouchat informacím z opačné strany názorové barikády a přemýšlet o argumentech a protiargumentech. A podobně. Ale ta nejdůležitější výbava je emoční, nabývá se postupně a roste se zkušenostmi.

Myslím, že přímý, nezprostředkovaný a needitovaný přístup k informacím z celého světa se lidstvu otevírá, aby se posunulo. Myslím, že informační záplavě čelíme právě proto, abychom se naučili dobře rozlišovat. Každý sám za sebe, ale i všichni jako celek. A že je to obrovská příležitost, kterou když zvládneme, staneme se tak odolnými vůči manipulaci, že možná už navěky odzvoní veškerým totalitám.

Jak fact-checking a boj proti dezinformacím využít

Fact-checking nám v tomhle osobnostním zrání může pomoct. Anebo nás může zavést i přesně opačným směrem.

To první nastane, když se od dobrých fact-checkerů budeme učit jejich řemeslu. Když budeme zkoumat, jak mistři svého řemesla elegantně pitvají skutečné dezinformace a vypichují drobné, ale závažné detaily, které trhají předivo zdánlivé přesvědčivosti fake-news na kusy.

To druhé nastane, pokud budeme fact-checking brát jako beranidlo na své oponenty. Když k němu namísto inspirace budeme přistupovat jako k jedné z mála jistot, kterou v záplavě informací máme. Když ho použijeme ne jako návod k rozlišování, ale jako náhradu za rozlišování.

Paradoxní je, že boj s dezinformacemi nám může pomoci ozdravit náš pokřivený vztah k informacím obecně. Zvykli jsme si na to, že informace jsou zadarmo a snadno dostupné. Ale to není rovnovážné, protože informace jsou energie. Když se nějaký informační zdroj, který vyhodnotíme jako pro sebe přínosný, dostane pod palbu bojovníků proti dezinformacím; když Youtube zabanuje nebo deplatformuje našeho oblíbeného komentátora, možná to není špatně. Možná je to jen příslovečný signál shůry, že hodnotné informační zdroje si musíme zasloužit. Nejen tím, že je budeme následovat na svobodnější platformy typu Parler, ale hlavně tím, že je budeme finančně podporovat.

Potřebuje fact-checking a boj proti dezinformacím společnost jako celek?

Tolik k tomu, jak se fact-checkingu a dezinformacím postavit na osobní úrovni. Něco zcela jiného je ale úroveň celospolečenská. Mají sociální sítě banovat dezinformátory? Mají firmy usilovat o to, aby jejich reklamy nemohly být zobrazovány na tzv. dezinformačních serverech? Má si ministerstvo najímat konzultanty na boj s dezinformacemi? Má stát dotovat fact-checking?

Tohle je náročné téma. Někde, zdá se, tu čáru narýsovat musíme, jinak se po Facebooku budou šířit záběry hajlujících přívrženců Ku-Klux-Klanu nebo nebezpečné nápady typu pijte Savo a vyléčíte si tím Covid. Ve finále je to ale diskuse o tom, jestli je větší chyba udělat příliš málo nebo příliš mnoho. Osobně důrazně preferuji chybu prvního druhu, tedy být (příliš) benevolentní.

Důvodů vidím vícero.

První je právě kvůli zmíněnému rozlišování. Radši budu žít ve světě, který je pestrý a kde je dostatek tréninkového materiálu k rozlišování a samostatnému přemýšlení než v neslaném nemastném světě, kde byly názorové extrémy svévolně odřezány někým jiným.

Druhý důvod souvisí s kvalifikací fact-checkerů, kteří jsou také jen lidé, a kteří – jak jsem ukázal v minulých článcích – v upalování informačních čarodějnic občas propadnou doslova inkvizitorské mánii. Nelze se paušálně spolehnout na jejich objektivitu, protože nikdo principiálně objektivní není, ani být nemůže. A to je ještě ten lepší případ. V horším případě dělá fact-checking armáda špatně placených, psychicky strádajících a šikanovaných „moderátorů obsahu“ třeba z Filipín.

Třetí důvod je, že zdravá společnost názorovou pestrost potřebuje, neboť ta je nositelkou inovativnosti. Hodnota volného kolbiště názorů a informací — a to včetně názorů svého druhu extremálních — podle mne mnohonásobně převyšuje hodnotu pochybných informačních jistot.

Čtvrtý důvod je tolik omílaná demokracie. Svoboda projevu vždy byla jejím základním předpokladem a absence této svobody základním rysem totalitních režimů. Demokracie na západě vydržela dlouhá desetiletí, přestože hate-speech existoval vždycky (i když se mu tak tehdy neříkalo) a fámy se šířily, jen co člověk poprvé promluvil. Trocha informačního šumu demokracii nezabije, dokonce ani tehdy ne, když ho sociální sítě znásobí. Zato cenzura tu moc má a její vliv je o to zhoubnější, že je pomalý a těžko pozorovatelný.

Pátým důvodem je že důsledným „bojem proti dezinformacím“ je nesprovodíme ze světa, jen je zatlačíme do ilegality. Lidé si i za té nejtvrdší totality vždycky našli způsob, jak komunikovat a šířit své názory. Od Fučíkových motáků z vězení, přes tajné poslouchání Hlasu Ameriky, až po příslovečné disidentské samizdaty. Jen klidně sterilizujme informační prostředí internetu a zpravodajských serverů úzkostlivým bojem proti dezinformacím. Ocitneme se v pozici, že o spoustě věcech nebudeme jako společnost vůbec vědět, protože se budou šířit šifrovanými emaily nebo pokoutně tištěnými plátky.

Šestým důvodem je, že možnost svobodně vyjádřit svůj názor a třeba se i zdravě pohádat je psychickým ventilem. Seberme ji polovině národa, jako se to pokusily udělat Spojené státy masivním mediálním bojkotem a deplatformingem republikánů, a koledujeme si o občanské nepokoje. A ty, když frustrace vyloučených naroste, mohou přerůst třeba i v občanskou válku.

Posledním a možná nejpádnějším důvodem je zneužitelnost fact-checkingu k cenzuře nepohodlných, nikoliv lživých nebo mylných názorů. Tohle se už dnes reálně děje. Jenže s jídlem roste chuť a nikdo nevíme, kde se hladový cenzor zastaví. Podporujme dnes nadšeně fact-checkery, boj proti hate-speech, finanční ostrakizaci dezinformátorů a deplatforming a za pár let můžeme být překvapeni tím, že jsme se sami ocitli na straně cenzurovaných. A že nikdo z nás už na veřejnosti nemůže říct vůbec nic.

Já v takové informačně přeregulované společnosti žít nechci, fakt ne. A vy?