27.5.2021
Redakce
0
Kategorie: Historie

Atentát … a jeho přesah

Sdílejte článek:

JIŘÍ FIALA

Když se v Čechách řekne Atentát – prakticky nikoho nenapadne žádný jiný než ten na Heydricha. Dnes od něj uplynulo 79 let.  

 Jako u každé historické události, její význam a dosah – a případně i přesah do současnosti – se dá vidět a zhodnotit až s odstupem času. Čím delšího času, tím je ten přesah jasnější a význam doloženější. 

Když o zhruba 3 týdny později, 18. června nad ránem, se ozvala střelba z pražské Resslovky a započal poslední boj parašutistů, sotva kdo tušil, co se tam děje, kdo to tam vlastně je, co má za sebou – a jak vstoupí tento boj do historie. 

Sotva by si tehdy někdo dokázal představit, že z vojenského hlediska vcelku bezvýznamná přestřelka, jejímž výsledkem byla likvidace paradesantních výsadků čs. armády, vycvičených a vyzbrojených v Británii, Silver A a Anthropoid, bude mít tak dalekosáhlé důsledky. 

Když tuto přestřelku srovnáte s bitvami 2. světové války, počtem nasazené techniky a vojáků – a také počtem obětí – byla tahle akce opravdu relativně bezvýznamnou banalitou. 

Přesto přinesla výsledky, které nedokázaly přinést ani mnohé zásadní bitvy celých armád, při desetitisících mrtvých a raněných. 

[ad#article_et21]

Výsledky, které právě na první pohled nebyly vidět – a které akci následovaly se zpožděním, tu menším, tu větším. 

Viděno dnešním pohledem, bylo pro mne třeba docela šokem zjištění, že v době atentátu a těsně po něm měly obě západní signatářské mocnosti, jež podepsaly mnichovskou dohodu o odstoupení našeho pohraničí Německu, za platný právní akt, ze kterého – po skončení války – hodlaly vycházet. A to i za situace, kdy za Británii už bojovaly stovky našich letců i tisíce vojáků pozemních sil. 

Teprve likvidace muže č. 2 nacistického Německa, a to právě v Praze, a následná krvavá msta okupantů přiměly i tyto politiky, považující české země za vzdálenou oblast, o které nic neví – a proč by za ni měli nasazovat svoje zájmy – ke změně postojů. 

Nedokázal bych si představit, že po Spojenci vyhrané 2. světové válce by se Československo obnovovalo v pomnichovských, tedy protektorátních hranicích – a většina z nich by to považovala za samozřejmost. 

Nebýt atentátu, a následné heydrichiády, dost možná by to byla pravda. Pro nás rozhodně hodně tvrdá. Tvrdá pravda – jako odměna za usilovnou práci českých dělníků pro Německo v českých zbrojovkách za pouhé vyšší příděly potravin a dovolenou v Luhačovicích. 

Ostatně, už jen to, že Heydrich jezdil – za války, v okupované zemi – v otevřeném autě a bez doprovodu (což si dnes nedovolí ani žádný významnější vlastní politik), ač jistě pro něj nebylo problémem si obojí zařídit, výmluvně svědčí o tom, co si o Češích, jejich statečnosti a jejich odboji myslel. 

Atentát pomohl i Němcům, natož Spojencům, otevřít oči. A pochopit, že ne všichni se dají koupit za přídavky k lístkům. Že je i druhá tvář tohoto národa, přičemž nad statečností odbojářů, pozatýkaných v souvislosti s atentátem a jejich rodin, žasli i samotní gestapáci, na ledacos uvyklí. 

Atentát z r. 1942 nás vrátil na politickou mapu Evropy, ze které už už hrozilo její vymazání. Jako kdysi velmoci vymazaly Polsko. 

Zajistil vyslovení nulity mnichovské dohody ze strany jejích západních signatářů, Británie a Francie, tedy jako by se nikdy nebyla stala (bohužel, právní akt není totéž, co historie – a z myslí lidí, ani z historie tuto dohodu a její drastické následky už nikdo nikdy nevymaže, byť by byla stokrát nulitní). 

Zajistil, že Československo jednoznačně patří mezi státy bojující proti fašistickému Německu, a tedy i to, že po skončení války stálo na straně vítězů, a nikoliv poražených. 

Ale hlavně – a to je právě ten přesah – a dosah do dnešních časů. 

Jako bílý maják v temnotách času stojí a září každý hrdinský čin, lidsky čistý, bez postranních úmyslů, bez touhy po vlastním prospěchu. Naopak, s ochotou všechno ztratit, bude-li to nutné, i vlastní život. 

Ti, co provedli atentát na Heydricha a ti, co jim to umožnili – tím, že je na našem území ukrývali a poskytovali jim zázemí – dokázali, jakých morálních výšek může i tento národ dosáhnout, je-li správně motivován a cítí-li čistotu myšlenek, za které bojuje. 

Stali se tak věčným vzorem a důraznou připomínkou toho, že ne všichni a ne vždy jsme byli jen národem zbabělých čachrářů a pletichářů, podvodníků a hochštaplerů, které dnes máme tak často veřejně na očích a denně kolem sebe. 

Jako Karel Čapek byl ztělesněním první republiky v literatuře, tak tito vojáci a jejich okolí byli ztělesněním první republiky ve vojenství a politice. 

Snažme se jim aspoň vzdáleně blížit… 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (25 votes, average: 4,84 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky