Ovládne Čína svět?

V únoru 2021 britská rozvědka MI6 zahájila vyšetřování dvou stovek britských vědců z více než dvacítky prestižních univerzit za předávání přísně tajných, vysoce průlomových a vojensky použitelných technologií Číně, prostřednictvím čínských „doktorandských studentů“. To jsou většinou absolventi čínských vojenských technologických institutů a pracovníci zbrojních výrobců řízených čínskou komunistickou stranou. Tyto instituty a výrobci si částečně s vlastními investicemi, ale i s přispěním britského daňového poplatníka, v Británii de facto provádějí zbrojní výzkum špičkové technologie, kterou pak doma dávají do výroby a do provozu.

Britské univerzity, mezi nimiž jsou taková esa jako Cambrige, Imperial College London nebo Manchester University, se tak stávají aktivními kolaboranty čínského zbrojení, včetně nukleárního a elektronického. Hájí se naivními tvrzeními, jako že „dodržují všechna opatření přísného utajení“ (Cambridge), nebo dokonce že „věda je globální úsilí a my jsme hrdí na svou spolupráci se svými kolegy v akademii a průmyslu po celém světě“ (Imperial). Manchester takto dodal Číně některé technologie použitelné v jaderném zbrojení a špehovací systémy, jichž Čína používá v ovládání koncentráků.

Děje se to i přes dostupná zjištění a varování, že čínské zbrojní komplexy takto po celém světě sbírají špičkové technologické vynálezy k vojenským účelům a špehovacím sítím. Je to v dějinách špionáže nový a velmi efektivní vynález: místo tradičně speciálně vytrénovaných špionů dokáže využívat kteréhokoli čínského občana v jakémkoli prostředí. Proto se Číňané provádějící na Západě špionáž zdají na první pohled neškodní. Jenže síla čínské špionáže spočívá v tom, že každý čínský občan má povinnost poskytnout čínským institucím veškeré informace, o jaké ho požádají. S přísnými tresty za odmítnutí.

Krádež západních vědeckých a technologických průzkumů je pro čínské komunisty prioritou. Její rozsah se teprve začíná odhadovat, ale jen americké ztráty (tedy jen u krádeží zjištěných) vyčísluje FBI na 360 miliard dolarů ročně.

xxxxx

Kde se taková naivita na Západě vzala? Z čeho vznikla?

K jejímu pochopení se musíme vrátit hluboko do studené války, kdy se komunistický blok zdál získávat nad Západem vojenskou převahu demonstrovanou ve Vietnamu, Laosu a Cambodži. V roce 1972, na nápad ministra zahraničí Kissingera využít vznikajících sporů mezi Sovětským svazem a Čínou, navštívil prezident Nixon Mao-cetunga. Nabídl mu dohodu, která Čínu od Sovětského svazu odklonila a dala jí pocit povýšení z druhořadého přívěsku Sovětů do samostatné kategorie. Přivedla Čínskou lidovou republiku ke vstupu do OSN a její Rady bezpečnosti, kde do té doby reprezentantem Číny byl Tchaj-wan.

Výměnou tím Nixon získal oslabení sovětského bloku. A takovou popularitu, že o jeho návštěvě na jeho počest později složili operu „Nixon v Číně“. Od té doby platí zásada „jedné Číny“, na úkor Tchajwanu. Tím se také zrodily sympatie západního byznysu k čínské pracovitosti a podnikavosti, když po Maově smrti nastoupilo cosi, co se začínalo podobat cestě ke kapitalismu. Rozpad Sovětského svazu Čínu posunul do horní velmocenské třídy, rychle Rusko předbíhající. Dělo se to za čilého využívání západní vstřícnosti k rapidnímu růstu ekonomickému, ale bez splnění západních iluzí, že to Čínu promění v demokratičtější a svobodnější společnost. Její totalitu to spíš ještě posílilo technologiemi na Západě získanými.

Ale protože se s Čínou dařil dobrý byznys, její domácí oprese disentu a krutost k politickým nebo kulturním odlišnostem, jako Tibet, Ujgurové, hnutí Falun-gong a nejnověji potlačení Hong-Kongu, se zasouvaly do nevědomí, s pokrčením rameny, že doma ať si Čína dělá, co uzná za vhodné. Ve srovnání s protesty, jaké Západ dříve pořádal proti politické opresi sovětské, je jeho lhostejnost k perzekuci čínského disentu jedním z řady projevů jeho morální degenerace.

Byznys se těšil, jak bude s klapkami na očích na Číně dál krásně bohatnout, a politika mu k tomu pomáhala. Po několik desetiletí Západ nadšeně přesouval do levné Číny svou výrobu, až na ní začal být závislý. Nejakutnější je závislost farmaceutická, která dělá Spojené státy závislé z téměř 80% na výrobě převedené do Číny. K nebezpečí farmaceutické závislosti je probouzí teprve statistika desítek tisíc úmrtí z analgetika čínské výroby zvaného fentanyl, na nějž je návyk a které je silnější než morfin nebo opium a snadným předávkováním smrtelné. Konspirační teoretikové je dokonce pokládají za čínský záměr a pomstu za opiovou válku poloviny 19. století, i když tu proti Číně vedli převážně Britové.

Zatímco čínská ekonomika vydělávala čistý zisk na výrobě, Západ se proměnil v ekonomiku spekulativní, udržující svou životní úroveň sílícím zadlužováním. Pak přišel čínský virus a obrátil dosavadní image Číny vzhůru nohama. Čína se z dodavatele levného zboží proměnila v největšího držitele hotovosti v trilionové dolarové hodnotě, kterou může ve velkém investovat po celém světě, včetně Západu. A tím i západní ekonomiku ovládnout. A kdo ovládá ekonomiku, může diktovat politiku.

Může-li být covid Západu k něčemu užitečný, tak možná aspoň tím, že jej probudil k zjištění, jakým tempem se Čína dere dopředu, v čem všem mu přerostla přes hlavu, a čím vším jej ohrožuje. A jak postupně zatajované nebo ignorované informace vyplouvají na povrch, je to zjištění šokující a děsivé.

[ad#article_et21]

xxxx

Systematický a cílevědomě vykonávaný plán na ekonomické ovládnutí světa a vystřídání USA v roli první světové velmoci. Tak se pomalu ekonomům a politologům začíná jevit čínská „Belt and Road Initiative“ (BRI), čili iniciativa pásu a cesty. Je to nová obdoba někdejší „hedvábné stezky“ propojující Čínu obchodně přes Střední východ s Evropou. Akorát že ta dnešní je mnohem větší a zasahuje do všech kontinentů. Rozjela se nenápadně v roce 2013 a k dnešku zasahuje okolo 140 zemí propojených čínskými investicemi. Čili skupováním místních aktiv, realit, těžeb, výrob, distribucí, energetik, technologií, a budováním komplexní infrastruktury železnic, dálnic, energetických spojů, zjednodušených hraničních přechodů.

Ne všechny skupované objekty jsou čistě ekonomické. Jsou mezi nimi i strategicky významné objekty potenciálního vojenského užití, jako přístavy nebo letiště. Včetně třeba už řeckých. Čínské vojenské instalace se tedy nacházejí uvnitř EU a NATO. Na americké straně se Čína zabydluje nejen na Kubě a ve Venezuele, nýbrž ještě blíž, nákupem přístavů na Jamajce a na Bahamách.

Řízení BRI je netransparentní, detaily investic nejsou řádně zveřejňovány, rozsah vlivu na místní politické systémy a mezinárodní instituce se teprve začíná zjišťovat a odhadovat, a je mnohdy nedohledatelný. Nebýt covidu a etiopského šéfa WHO, by se možná nezjistilo, jak hluboko v čínské kapse už je třeba Etiopie.

Dostupné informace začátkem roku 2021 potvrzují účast 38 zemí subsaharské Afriky, 25 východoasijských a tichomořských, 17 středovýchodních a severoafrických, 18 latinsko-amerických a karibských, 6 v Jihovýchodní Asii. A 18 členů EU. Zatímco Západ se bičuje za svůj kolonialismus a vzdává se světového vlivu, Čína se za pouhých sedm let etablovala jako nová globální koloniální velmoc.

xxx

Jaké důsledky to bude mít pro Evropu?

Jedním z hlavních projektů BRI plánovaných společně s EU je rozsáhlé pozemní dopravní spojení Evropy s Čínou přes Střední Asii, které usnadní čínsko-evropský obchod, dnes závislý na dopravě letecké a námořní. Tím se Čína chystá ovládnout celý někdejší jih bývalého SSSR, plus Turecko a Balkán. To by na Evropu mělo účinek dvousečný. Na jedné straně by jí ulevilo od radikálního islámu, s nímž se Čína nemazlí, jak můžeme sledovat z převýchovného sekularizačního tažení proti čínským Ujgurům blížícího se genocidě. Tím by i zeslábl tlak Turecka na Evropu. Na druhé straně by to však přivedlo Čínu v plné síle k hranicím Evropy.

Ekonomicky by to pro Evropu možná byl přínos, neboť by nové infrastruktury mohla využít k zvýšenému obchodu se světem ležícím mezi ní a Čínou. Tedy bude-li mu Evropa mít co nabídnout, co by Čína nenabízela líp, rychleji a levněji. Jenže čínským komunistům již nejde jen o ekonomiku. Jde jim hlavně o vliv politický, posílený masivně rostoucí mašinérií vojenskou, která už dávno překonala ruskou a chystá se předehnat americkou.

Prezident Si-Ťinpching už vojenský charakter své země netají a v roce 2019 ve významném projevu řekl toto:

„Neslibujeme vzdát se použití síly a ponecháváme si možnost využít všech nutných prostředků.“

K těm nutným prostředkům dnes patří špičkové technologie: Elektronická kontroly populace včetně automatických omezení a trestů. Špičkové technologie sběru a třídění informací. Algoritmy automaticky zaznamenávající, reagující a kontrolující události a akce. Umělá robotická inteligence. Satelity (už obíhající a v provozu) se schopností zneškodnit jiné satelity. 5G tisícinásobně zrychlující internetovou komunikaci a internetové řízení sítí. Cloud computing a edge computing.

A biotechnologie, jejíž čínský vývoj a použití teprve nedávno zjistila americká rozvědka. Jejím záměrem je v čínské armádě vytvořit „válečníka-nadčlověka“ s biologicky posílenou bojeschopností, použitím geneticky editujících biologických nástrojů na odstranění a výměnu určitých genů, a tím budujících neúnavnost, imunitu a vytříbenou inteligenci.

Pamatujete ještě ten starý vtip, jak nás Číňané umlátí čepicemi? Tak ten by byl dnes už hodně zastaralý.

xxxx

Sílící čínský vliv ekonomický a finanční je propojen se systémem vládnutí, jaký Čína prosazuje a jaký si získává na Západě sympatie a sympatizanty, právě díky svému ekonomickému úspěchu. Takové sympatie nejvýmluvněji vyjádřil už v roce 2009 Martin Jacques v knížce „When China Rules the World“ (až Čína ovládne svět), která si téměř libuje, jak „čínský světový řád se začíná utvářet“, zatímco řád americký „se drolí neuvěřitelným tempem, zamknutý v zastaralém myšlení a se zkornatělými tepnami“. Předpovídá, že čínský model „dynamického, proaktivního, schopného a strategického státu“ se stane vzorem právě pro ony rozvojové země, které pamatují jen dva typy vládnutí: totalitní komunismus a totalitní islám. Ty si s největší pravděpodobností zvolí model čínský, spíš než evropský. A vyvrátí na Západě populární optimistickou iluzi „konce dějin“, v němž pád sovětského komunismu otevřel svět hladkému vítězství demokracie.

Mezinárodní systém rozvojových zemí vedený Čínou bude vysoce nadřazený systému dominance Západu, protože populace USA a Evropy setrvačně klesá a je dnes na pouhých 15 procentech populace planety, je přesvědčen Jacques. Touto setrvačností – a setrvačně sílící ekonomikou čínskou – se čínský model stane globální. A bude-li s ním Západ chtít držet krok a nebýt jím pohřben, bude se mu muset přizpůsobit a přinejmenším některé jeho totalitní prvky přijmout.

Jacquesova knížka zjevně inspiruje rostoucí počet publicistů obdivujících čínský model vládnutí a doporučujících jeho adopci, se zdůrazněním, jak znamenitě zafungoval na covidovou pandemii, na rozdíl od jejího katastrofálního řešení na Západě, nejvýrazněji v USA. V lednu 2021 se pročínského argumentu a obdivu k čínskému řešení pandemie ujal i New York Times s článkem autora (nebo autorky?) jménem Li Yuan.

Jeho základní premisa je tato: Osvícenské hodnoty jako svoboda slova, vyznání a shromažďování, donedávna vnímané jako nezpochybnitelné, se staly nepotřebné, ne-li dokonce škodlivé, díky tomu, že Čína nad virem zvítězila ignorováním těchto svobod a nahradila je „svobodou žít normální život“ a přenecháním rozhodování expertům. A tím „učinila svůj model atraktivní“. Kdo má tedy právo diktovat, jaké svobody jsou důležitější, táže se článek. A není zdaleka jediným zpochybněním demokratických svobod ve prospěch kolektivních nebo státních zájmů, vysloveným v listě New York Times, vnímaným bezmála jako „stranický orgán“ Demokratické strany, která už viditelně některé totalitní manýry přijímá.

Že by to přísné – i když zdravotně obhájitelné – omezování svobod covidovými lockdowny sloužilo už jako test a nácvik čínského modelu na západní populaci, která bude nekonec po nekonečných omezeních ochotná vrátit se k té „svobodě žít normální život“ oželením svobod demokratických?

xxxx

Kdo ovládne svět 21. století, bude nakonec záviset na tom, kdo bude mít větší výdrž, trpělivost, vynalézavost, systematickou organizovanost, přesnější strategii a menší ohleduplnost na „pravidla slušného chování“. V tom všem zatím Čína vede. Jede totiž přesně a cílevědomě podle stoletého plánu vyhlášeného svou komunistickou stranou v roce 1949. Ovládnout svět do roku 2049. Zdá se, že se jí to daří s předstihem.

Její strategie a psychologické nastavení, které ji tmelí, je vzájemným propojením tří ideologií a politických systémů, donedávna pokládaných za nekompatibilní. Ty se však po milionových masakrech maiosmu a kulturní revoluce, následované opatrným „táním“ za Den-xiao-pinga, teď pod velením Si-Ťinpchinga stmelily v jeden obdivuhodně monstrózní a jako hodinový stroj klapající systém.

Mix leninismu, konfucianismu a kapitalismu. Leninské centrální vládnutí s potlačením opozice. Konfuciánská loajalita k hierarchii. Bezohledný kapitalismus neomezovaný žádnými demokratickými pravidly a pevně ovládaný komunistickou stranou. To vše je poháněno motivační energií, jíž je touha po odplatě za sto let pokoření Západem.

Najde v sobě demokratický Západ ještě nějakou motivační energii, aby se tím nenechal pohltit? Nebo byla demokracie pro všechny občany jen pozoruhodný dvousetletý experiment, jehož život končí?