9.5.2021
Redakce
0
Kategorie: Historie

Konec války přinesl radost z osvobození, konflikt ale otevřel dveře Sovětům do Evropy a komunistům cestu k moci

Sdílejte článek:

SM

Před 76 lety skončila v Evropě druhá světová válka, která zanechala po sobě desetimiliony mrtvých a obrovské materiální škody. Nicméně válka otevřela současně dveře Sovětům do Evropy, což předznamenalo další politický vývoj osvobozených zemí Rudou armádou.

Přítomnost Sovětů v Evropě tak byla nezměnitelnou realitou a sovětský vůdce Stalin osvobozená území bral jako svou kořist, kterou nehodlal nikomu přenechat. Konec války a nacistické totality tedy na druhé straně předznamenaly příchod další, tentokrát rudé totality, protože KSČ se v našich podmínkách stala po válce nejsilnějším politickým subjektem a postupnými kroky si vytvářela podmínky k uchopení absolutní moci.

Komunisté si svými postoji k mnichovským událostem, odbojovou činností a vyhroceným protiněmeckým nacionalismem dokázali získat masy příznivců a zvítězili i v prvních poválečných volbách v roce 1946. Jejich program z roku 1946, zvaný Budovatelský, vycházel z národní revoluce, jak poválečnou dobu komunisté nazývali, a neobsahoval z taktických důvodů pojmy z komunistické dogmatiky, jako například diktatura proletariátu či znárodnění maloobchodu. Stejně jako Košický vládní program, tak Budovatelský program vyhlásila KSČ jako program celospolečenský a ne jako vlastní. Současně se pasovala do role „národních“ ochránců zájmů zdrcující většiny obyvatelstva a propracovanou sociální demagogií se jí dařilo občany přesvědčit, že KSČ je silou, která je zárukou cesty k socialismu a lepšího života.

[ad#article_et21]

Hrází proti komunismu se snažili na druhé straně být národní socialisté, kteří se vyprofilovali jako přední odpůrci komunistických snah o uchopení mocenského monopolu. P. Zenkl. P. Drtina, O. Hora či V. Krajina byli obhájci poválečné (řízené) demokracie a parlamentarismu a snažili se varovat před komunistickými praktikami, které se vyznačovaly porušováním zákonnosti a platných právních předpisů. Národní socialisté však nedisponovali účinnými nástroji, které mohly komunisty v jejich pochodu k moci zastavit či zbrzdit, neboť důležité mocenské pozice, jako ministerstvo vnitra, zemědělství či informací ovládali komunisté. To se ukázalo v únoru 1948 jako klíčové a KSČ dokázala své mocenské posty, nabyté těsně po válce i ve volbách v roce 1946 beze zbytku využít ke svým cílům. Národní socialisté a další nekomunistické strany tak v únorových dnech byli jen tichými pozorovateli rychlého a razantního ukončení nesourodé „lidově-demokratické“ koalice komunistů a demokratických složek.

Osvobození Československa Sověty bylo z politickomocenského hlediska klíčové. Stalin byl ochoten i kvůli němu riskovat válku, neboť pro něho mělo stěžejní geostrategický význam. Na rozdíl od Finska, Řecka či Rakouska, kde byli Sověti přítomni až do roku 1955. Související otázkou rovněž je, zda po válce v Československu existovaly síly, které by fungovaly jako účinný val proti expanzivnímu komunismu. Domnívám se, že nikoliv. Jedinou cestou bylo sjednocení všech demokratických sil ihned po skončení války, potlačit stranickopolitickou řevnivost a odejít z Národní fronty do opozice. Takový postup by však jistě vyvolal silnou protireakci komunistické strany a hrozil by přejít v otevřený střet ještě před únorem 1948.

Vytlačit komunisty vzhledem k přítomnosti Sovětů v Evropě nebylo možné tak, jako se to stalo ve Francii a Itálii v roce 1947. A nebylo by to možné i tehdy, kdyby demokraté vyhráli ve volbách v roce 1946 a vládu by sestavoval nekomunista. Systém Národní fronty totiž vylučoval opozici, všechny strany byly stranami vládními a vyloučit komunisty, kteří představovali v NF nejsilnější složku, zůstávalo těžko myslitelné.

Osvobození Československa znamenalo nastolení tzv. lidově-demokratického režimu, který v sobě zároveň nesl i některé prvky, jež byly přítomny v poúnorovém období. Rozhodně se nejednalo o režim plně demokratický, jak jsme již uvedli na jiném místě, poněvadž mocenskopolitickým základem se stala NF, v níž absentovala politická opozice. Tento režim jednoznačně nahrával komunistické straně, jež byla v podstatě jeho stvořitelem. Nekomunistické strany se naopak domnívaly, že udrží existencí NF komunisty na demokratické cestě a komunisté se tak neuchýlí k použití nedemokratických praktik v politickém boji. Protichůdnost obou stanovisek tak byla evidentní a v určitý okamžik se v poválečném vývoji Československa musela zákonitě střetnout, z čehož následně rezultovaly únorové události.

Radost z osvobození země však byla po šesti letech nacistické poroby tak velká, že podobné úvahy málokdo vnímal. Přebila je národní hrdost a odhodlání drtivé většiny národa obnovit Československo jak politicky, tak především hospodářsky. Nicméně od osvobození vedla pozvolně cesta k další porobě po třech letech od pádu nacistického panství – komunistické totalitě, která přetrvala další čtyři dekády.

 

  •  history.com
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (13 votes, average: 3,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky