28.12.2020
Redakce
0
Kategorie: Historie

Poválečné dilema: Využít, nebo nevyužít výsledků zvrácených pokusů na lidech

Sdílejte článek:

SM

Nelidské pokusy na lidech a nepředstavitelné utrpení obětí zvůle systému, který nastolily totalitní režimy nacistického Německa a militaristického Japonska před a během druhé světové války, musejí být stále připomínány. V Evropě jde o zvěrstva v nacistických koncentračních táborech, v Asii především o zločiny v působnosti jednotek jako byla “Jednotka 731”. Pavědecké experimenty postavené na rasistických ideologiích a sadistické a morbidní trýznění obětí. Vedle toho pak také výzkum, který přes veškerou a absolutní nepřijatelnost z etických důvodů určitá poznání zřejmě přinesl. Po válce pak stály vítězné mocnosti před určitým dilematem.

Nejznámnějším jménem je v souvislosti s dechberoucími hrůzami války jméno Josefa Mengeleho, který získal doktorský titul díky diplomové práci o rasových rozdílech ve struktuře spodní dásně v roce 1935 a v roce 1939 vstoupil do SS. Během války se věnoval především pavědním absurditám k potvrzení nacistických rasistických představ. Jeho poválečné osudy se ale liší od těch, jimž se budeme věnovat. Jeho „kolegové“ ovšem nebývale trýznivým způsobem pro objekty svých pokusů získali i věcně využitelné poznatky týkající se odolnosti lidského těla v různých extrémních podmínkách. A po válce byly tyto poznatky žádané.

“Japonským Mengelem” byl mikrobiolog Širó Išii, ředitel Jednotky 731, která pod oficiálním označením “Oddělení Kwantungské armády pro prevenci epidemií a čištění vody” zkoumala a vyvíjela biologické a chemické zbraně. Její postupy nesnesou žádná měřítka a její oběti z řad válečných zajatců i civilního obyvatelstva především Číny, Koreje a Mongolska byly vystavovány nepředstavitelným praktikám. Výsledky testování biologických a chemických zbraní a jedů byly zkoumány vivisekcí, tedy v podstatě pitvou živého člověka. Bylo-li však Išiiho cílem vyvinout účinnou zbraň, kterou by bylo možné nasadit ve válce, neuspěl, a Japonsko žádnými zbraněmi hromadného ničení nedisponovalo.

Na rozdíl od Mengeleho, který uprchl do jižní Ameriky, čekal Išiiho jiný osud. Jednotka 731 před postupem Rudé armády povraždila přežívající stovky zajatců, zničila, co zničit šlo, a “zmizela”, ale Spojené státy projevily zájem o spolupráci. Japonce k ní přiměli pohrůžkou, že budou vydáni Sovětům. Pohrůžkou, kterou lze pravděpodobně považovat za trik, protože by tím Američané riskovali, že se k žádaným informacím dostane jejich nastávající protivník.

Výzkumem japonského válečného programu biologických a chemických zbraní byl pověřen podplukovník Murry Sanders. Během války zkoumal mj. “bombardovací balóny”, které Japonci vypouštěli proti západnímu pobřeží Spojených států. Ty však nesly jen konvenční výbušniny, a způsobily jen malé škody. Balóny by ostatně patrně nebyly efektivní ani v případě, že by nesly biologické nebo chemické zbraně – ale Sanders využil situace a vytvořil tlak na představitele vlády, čímž získal prostředky pro intentivnější výzkum vlastních zbraní a po válce také zkoumání japonských programů.

Išii a jeho přeživší podřízení dostali za spolupráci se Sandersem imunitu. Ta byla definitivně potvrzena v roce 1948. O jeho dalších osudech panují jen dohady až do roku 1958, když se rozloučil na shromáždění bývalých příslušníků Jednotky 731, a 9. října 1959 zemřel na rakovinu hrtanu. Je možné, že se v Marylandu přímo účastnil vývoje biologických zbraní.

Kdo by si myslel, že Sovětský svaz přistoupil k otázce potrestání či nepotrestání členů Jednotky 731, které Rudá armáda zajala, jinak, měl by pravdu jen do jisté míry. V prosinci 1949 proběhl podle všeho účelový proces s dvanácti obviněnými v Chabarovsku. Účelový proto, že v té době čelil SSSR kritice za zadržování stovek tisíc japonských válečných zajatců. Sovětský svaz kontroval obviněním Spojených států z toho, že kryjí japonské válečné zločiny. A ty odhalil během procesu, během něhož byly podle odborníků japonské zločiny popsány skutečně přesně. Tím více pak překvapily relativně mírné tresty několikaletých vězení v pracovních táborech. Spekuluje se, že i ty byly formou obchodu s informacemi poskytnutými japonskými zločinci.

Nacistické vědce získali Spojené státy v rámci operace Paperclip, která trvala až do roku 1973, a přivedla mj. Wernhera von Braun, který se podílel mj. na projektu Apollo, a také, samozřejmě, na vývoji balistických střel. Podobně jako v případě Išiiho a jeho spolupracovníků, i v případě německých vědců bylo na stole dilema: potrestat válečné zločiny, nebo využít jejich výsledků, a tím zvýšit své šance v případném budoucím konfliktu, případně alespoň zabránit protistraně v pokusu o totéž, a to v situaci, kdy nebylo zřejmé, které vědce a které výsledky bývalý spojenec a budoucí nepřítel získal. Jakkoli nepřijatelné byly metody, jimiž se tito vědci ke svým výsledkům dostávali, výsledky to byly z věcného hlediska příliš cenné. Další výzkum jak ve Spojených státech tak v Sovětském svazu samozřejmě také pracoval s pokusy na lidech, byť v řádově jiném měřítku a za nesrovnatelných podmínek. Součástí vývoje zbraní hromadného ničení je nejen otázka účinného úderu, ale také účinných protiopatření. Obecná spravedlnost pak v takovém kontextu patrně musí ustoupit pragmatičnosti, a účel zpětně posvětí prostředky. Včetně těch nejšílenějších.

  • Zdroje: Alan Vanderbrook, Imperial Japan’s Human Experiments Before And During World War Two, unit731.org
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (7 votes, average: 3,29 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky