Proč je tak obtížné se dohodnout

Vzájemný kompromis je v zájmu obou stran, jinak se obě strany citelně poškodí, a byl by jistě dávno na cestě, kdyby byla Unie pouhým ochranářským sdružením. Bohužel ale není. Jak řekl minulý týden francouzský ministr pro Evropu Clément Beaune: „Bylo by velkou chybou chtít uspokojit ty, kteří hodlají odejít, nejsme pouze společný trh, Unie je politický projekt a být uvnitř nebo venku není totéž.“

Prezident Macron uvažuje nejinak, Unii považuje za francouzský zájem a nedávno prohlásil, že je Británie „nebezpečně blízko“ (aby mohla být nezávislá) a zřejmě přebytek v obchodní bilanci s ostrovem oželí (12 miliard eur ročně), Angličané musí trpět. Ideologie nade vše. A jsou to Francouzi, kteří házejí anglickým vyjednávačům klacky pod nohy a vymýšlejí zádrhele jako rybolov a jiné hlouposti.

Problém unijní stagnace je vážný, o nějakém integračním nadšení (s problematickou výjimkou zelených stran) těžko mluvit, zato euroskepse pomalu narůstá, Italové 45 procent, Francouzi 38 procent (data Redfield and Wilton Strategies) a nečlenské státy svobodného obchodu budou bedlivě sledovat vývoj.

Starosti Bruselu jsou celkem pochopitelné, jak by to vypadalo, řekněme za pět let, kdyby Anglie prosperovala lépe než eurozóna.

Navzdory Francouzům se nějaký kompromis hledá, neboť brexit bez dohody i s mírnou celní hranicí a nekonečnou frontou kamionů by těžce poškodil Irsko, ukončil rybolov v britských pobřežních vodách, zasadil ránu německému automobilovému průmyslu (19 procent exportu) a znepřátelil by Evropanům ostrovní říši s mnoha nepříjemnými důsledky, o nichž lépe nespekulovat.

Unijní vyjednávači zatím stále usilují o nemožné, hledají způsob, jak skrytě svázat obchod s tržními, pracovními, dotačními a dalšími regulacemi Unie, kvůli nimž Angličané odešli. Vymýšlejí nové způsoby arbitráže (soudní dvůr Unie nepřipadá v úvahu) a navrhují absurdní reciprocitu za „nekalou“ konkurenci jednoho zboží zvýhodnit export jiného zboží, jako by šlo o obchodní válku. Měli by se smířit s realitou. Brexit bez dohody by Británii na pár let těžce poškodil (42 procenta exportu jde do Unie), ale vláda může devalvovat měnu, importovat potraviny levněji než z Francie, podporovat perspektivní investice, snížit byrokracii a hledat nové tržní příležitosti.

Britský premiér má daleko do voleb a může počítat, že se průmysl do té doby zmátoří, šanci k prosperitě své země rozumí. Johnson sice slíbil dohodu o svobodném obchodu, ale fiasko nedohody zaviněné ideologickou Unií mu jeho voliči odpustí. Kdyby však podepsal nějaké očividné podřízení unijním regulacím, spáchal by politickou sebevraždu.

• Alexander Tomský