Jak se žilo za socialismu? (3)

Životní prostředí

Nejen na sociálních sítích se nestálé šíří množství mýtů a bludů o životě v socialismu, které chci konfrontovat se skutečností. Některé se pokusím odkrýt. Po částech o ekonomickém zaostávání ČSSR a ztrátě koupěschopnosti obyvatelstva je tu pár faktů o znečištěném ovzduší. Faktem je, že čistší vzduch jsme za komunistů nedýchali. Kvalita ovzduší se po Listopadu 89 zlepšila a zároveň ubývá i počet úmrtí spojených s jeho znečištěním.

Úvod

Rozvoj těžkého průmyslu či velké infrastrukturní projekty režim ve své propagandě prezentoval a zveličoval při každé příležitosti. Na rozdíl od hospodářských výsledků, které měly vzbuzovat ohromení, kvalita životního prostředí, ochrana ovzduší, vod či vzácných biotopů neměly v hlavních propagandistických narativech významné místo.

Ve společnosti dodnes přetrvává představa, že životní prostředí bylo v období socialismu lépe chráněno a bylo kvalitnější než v současnosti. Dokládají to například výsledky průzkumu agentury FOCUS z dubna 2018, z nichž vyplynulo i to, že až 54 % lidí na Slovensku souhlasí s tvrzením, že „socialistický režim se více staral o životní prostředí, továrny vypouštěly méně škodlivin, ovzduší i vody byly čistší“. Ještě větší podíl respondentů, až 71 %, se ztotožnilo s tvrzením, že „potraviny v obchodech byly bezpečnější a zdravější než dnes.“

Bylo však životní prostředí v období socialismu skutečně chráněno lépe a čistší než dnes? Realita se od představ mnoha lidí významně liší. Potvrzují to fakta o stavu životního prostředí za socialismu, jakož i údaje o zlepšování mnohých environmentálních parametrů po roce 1989.

Plánování směrem k těžkému průmyslu

Koncem osmdesátých let minulého století patřilo Československo k státům s nejvíce narušeným životním prostředím a přírodními zdroji v Evropě. Ekologická situace v některých oblastech republiky byla považována za krizovou. Charakterizoval ji vysoký stupeň znečištění ovzduší, vod a půdy, narušená ekologická stabilita krajiny.

Jádro problému nespočívalo ani tak v nedostatku právních norem — právo životního prostředí před rokem 1989 pokrývalo většinu oblastí, které se v těch dobách považovaly za problematické. Formální stav ochrany životního prostředí se však se skutečností rozcházel. Nefunkčnost socialistického práva se projevovala v tom, jak se do praxe promítaly dva základní principy ochrany životního prostředí, a to princip „znečišťovatel platí“ a preventivní princíp. V měkkých finančních podmínkách bez vlastnické odpovědnosti a zároveň v podmínkách slabé vymahatelnosti práva nebyly státem vlastněné průmyslové podniky motivované adekvátně bránit poškozování životního prostředí.

Obrovskou zátěž na životní prostředí kladl extenzivní růst a rozvoj průmyslu, který se vyznačoval neefektivností, plýtváním a velkou náročností na vstupy. Vyplývalo to z podstaty fungování socialistické ekonomiky (více v kapitole Centrálně řízené hospodářství bez soukromého vlastnictví). Nešetrný přístup k životnímu prostředí v konečném důsledku negativně ovlivňoval i zdraví a průměrný věk dožití obyvatel Československa (více v kapitole Zdraví a zdravotnictví).

Ovzduší je nejzranitelnější

Je třeba říci, že špatná kvalita ovzduší trápí některé lokality i v současnosti, zejména ty, kde domácnosti nadále vytápějí tuhými palivy a v kotlinách tam dochází k inverzím. Zvláštním problémem jsou oblasti v okolí klíčových dopravních tepen, pokud procházejí intravilánem a způsobují znečištění většími částicemi.

Ovzduší je nejrychleji zranitelnou složkou životního prostředí, ale zároveň má i nejrychlejší samočisticí schopnost. Dlouhodobé znečištění ovzduší však způsobuje trvalé následky na zdraví.

Na rozdíl od současnosti bohužel nemáme podrobná a komplexně sledovaná data o kvalitě ovzduší před rokem 1989.

Komunistický režim, podobně jako všechny totalitní režimy ve světě, problémy ututlával. Týká se to i oblasti životního prostředí.

Extrémním a zároveň výstižným příkladem je havárie v Černobylu, kterou se socialistické režimy zpočátku snažily před svými občany utajit.

Zůstaňme však na Slovensku.

Ovzduší

Jedním z nejpalčivějších problémů životního prostředí v socialismu byla kvalita ovzduší. Komunistická vláda přistupovala k vymáhání práva vlažně, což se projevovalo i nízkou sazbou poplatků (tzv. Ekologických daní) a pokut, které nepředstavovaly pro státní podniky významnou nákladovou položku. „Poplatky za znečišťování ovzduší tvořily například v resortu paliv a energetiky, který byl hlavním znečišťovatelem ovzduší, maximálně 2 % celkových nákladů.“ Takto stanovené sazby si podniky promítly do nákladů již při plánování a účinnost právních norem v oblasti životního prostředí tak byla velmi nízká.

Určitý obrázek o stavu ovzduší za socialismu poskytují údaje z období bezprostředně po listopadu 1989 a z dalšího období.

Podrobněji se jim věnuji spolu s Radovanem Potočárem v kapitole o životním prostředí ve studii „Socialismus: realita místo mýtů“ (přečíst si ji můžete zde). Publikaci letos vydal Konzervativní institut M. R. Štefánika.

Fakta, čísla

Shrnu alespoň několik údajů:

• Znečištění ovzduší v Československu a jiných státech tehdejšího východního bloku bylo v roce 1990 podstatně vyšší než v demokratických zemích Západu.
• Dokazuje to například srovnání koncentrací částic PM2,5 (částic s průměrem do 2,5 µm). Koncentrace těchto nebezpečných částic byla v roce 1990 v Polsku, Maďarsku i Československu přibližně dvojnásobná oproti úrovni v Německu či Rakousku.
• Koncentrace PM2,5 u nás od roku 1990 významně klesly, přičemž snížení bylo nejvýraznější do roku 2000. Uvádějí to i zprávy o stavu životního prostředí, které každoročně vydává Slovenská agentura životního prostředí. Podle nich navíc od roku 1990 plynule klesají emise většiny znečišťujících látek (doporučuji podívat se na shrnutí z ostatních zpráv z roku 2018).
• Díky lepší kvalitě ovzduší od roku 1990 významně klesla i úmrtnost spojená se znečištěním ovzduší tuhými částicemi. Zatímco v roce 1990 u nás zemřelo pro toto znečištění 110 lidí na 100 000 obyvatel, v roce 2016 to byla necelá polovina (46).
• V sousedním Rakousku byla úmrtnost spojená se znečištěním ovzduší zhruba na naší současné úrovni již v roce 1990 (44 úmrtí na 100 000 obyvatel)

I když z období let 1948–1989 nemáme o znečišťování ovzduší k dispozici kompletní časovou řadu, jeho špatný stav dokumentuje několik skutečností.

Bratislava/nahlas

Jedna z nejvýznamnějších protirežimních aktivit občanů na sklonku komunistického režimu se týkala i znečištění ovzduší. V roce 1987 vydali Slovenští ochranáři publikaci Bratislava/nahlas, která hodnotila stav životního prostředí v Bratislavě.

Publikace je navýsost odborná. Věcně popisovala stav životního prostředí a dalších oblastí v Bratislavě takový, jaký byl. Není divu, že tím komunisty pořádně dráždila.

Poukázali na to, že v Bratislavě dochází k nepřetržitému překračování povolených limitů znečištění v případě mnoha škodlivých látek.

„Příležitostné měření prokázalo v okolí bratislavské rafinerie v 52 % vzorků překročení nejvyšší povolené koncentrace sirovodíku,“ psali.

Reakce režimu? Pronásledování autorů.

Teplická demonstrace

Ovzduší bylo důvodem i pro největší veřejný protest občanů proti znečištěnému životnímu prostředí v Československu. Bylo to jen pár dní před vypuknutím „sametové revoluce“ v českých Teplicích v roce 1989.

Z demonstrací v Teplicích se zachovaly i unikátní video záznamy StB.

Příklady „z praxe“

Podle parametrů, které byly systematicky sledovány i za komunistů, jako například podle koncentrace oxidů siřičitého, oxidů dusíku či zmíněných částic, bylo Československo v emisích na obyvatele na jednotku plochy území dokonce dlouhodobě na jednom z prvních míst na světě.

Eva Kružíková v publikaci Komunistické právo v Československu (PDF: https://bit.ly/359tJ2s) píše:

„Koncem 80. let minulého století patřilo Československo k státům s nejvíce narušeným životním prostředím a přírodními zdroji na světě. … Podle systematicky sledovaných parametrů (SO₂, NO_x, pevné částice) jsme byli v emisích na obyvatele na jednotku plochy území vždy na jednom z prvních míst na světě. Na rozdíl od velké většiny průmyslově vyspělých zemí se nedařilo v Československu emise snižovat.“

Kružíková poukazuje také na to, že právo životního prostředí sice v ČSSR existovalo a normy byly poměrně přísné, problém však byl v tom, že je nikdo nevymáhal.

Podle údajů, které přiznával i samotný režim, československý průmysl na začátku osmdesátých let do ovzduší vypouštěl více než 2 300 000 tun tuhých emisí a více než dva miliony tun oxidu siřičitého ročně. Z automobilové dopravy se do ovzduší dostávalo dále 20 000 tun oxidu uhelnatého, 200 tun uhlovodíků, 870 tun oxidů dusíku a sto tun sazí. Podle systematicky sledovaných parametrů, jako například podle koncentrace oxidů siřičitého, oxidů dusíku či částic, bylo Československo v emisích na obyvatele na jednotku plochy území dokonce dlouhodobě na jednom z prvních míst na světě.

Socialistický režim navzdory kritickému stavu životního prostředí o znečištění dostatečně neinformoval. Naopak, důležité informace tajil. Občané tak byli silně znečištěnému ovzduší a dalším složkám životního prostředí vystavováni, aniž o rizicích vůbec věděli a mohli kontakt se znečištěním omezit.

Jako poslední kousek do mozaiky nabízím úryvek z článku A. Havlíkové v časopise Mototechna v roce 1990. Text odkazuje na dosud utajovanou zprávu Výzkumného ústavu dopravního z roku 1971, která shrnula stav znečištění oxidem uhelnatým na dopravně frekventovaných ulicích Prahy a (což je ještě důležitější) reakci režimu:

„Za posledních devět let se ovzduší v Praze nesmírně zhoršilo. Pokud porovnáme naměřené hodnoty s maximálními přípustnými hodnotami danými směrnicemi ministerstva zdravotnictví, dojdeme k otřesným závěrům. Zprávu o výsledcích výzkumné úkoly, jejíž řešitelé navrhli i určitá opatření, tehdy projednával Český výbor pro bezpečnost silničního provozu. Konkrétní návrhy řešitelů převzal do svého usnesení. Nedočkaly se realizace. Výsledky výzkumu se naopak utajovaly, aby nepronikly na veřejnost.“

Proč to tak bylo?

Primární důvod, proč komunistická moc nevymáhala dodržování ekologických norem, spočíval v tom, že Československo bylo koncem 80. let už technologicky zaostalé. Socialistické země neuměly vyrobit špičkové technologie a na zakoupení zahraničních neměly dost deviz.

Jiří Kurfürst ve svém odborném článku na počátku roku 1990 poukázal právě na důležitost moderních investic do životního prostředí: odsiřování spalin, instalování kotlů s fluidním spalováním, zplyňování uhlí.

Pokus o budování komunistické společnosti v Československu způsobil dlouhodobé zaostávání společnosti za svobodnými kapitalistickými zeměmi i v oblasti životního prostředí. Důsledkem toho byl u nás nejen horší zdravotní stav a nižší věk dožití obyvatel než na Západě, ale i vnitřní environmentální dluhy přenesené do současnosti.

Ačkoli po formální stránce byla ochrana životního prostředí zakotvená v právních předpisech, socialistické vlády neprojevovaly zájem o řešení negativních externalit způsobených zemědělskou a průmyslovou výrobou. Zvláštním problémem byla nízká vymahatelnost práva životního prostředí, která demotivovala producenty znečištění zajistit ochranu životního prostředí.

Na konci komunistického experimentu byla kvalita životního prostředí na Slovensku, například v oblasti kvality ovzduší, podstatně nižší než v okolních zemích Západu. Režim informace o rozsahu znečištění před veřejností tajil, čímž vystavoval zdraví občanů permanentnímu ohrožení. Důkazem závažnosti environmentálních problémů v období socialismu byly rozsáhlé protirežimní aktivity pořádané právě kvůli kritickému stavu životního prostředí. Dědictví environmentálních zátěží dokazuje, že ochrana přírody byla na okraji zájmu socialistického režimu.

Socialismus nefunguje

Ekonomický socialismus v nejtvrdší direktivní formě způsobil, že obyvatelé země východního bloku trpěli kromě nesvobody projevu, pohybu, či podnikání i nedostatkem kvalitních výrobků a služeb, horším životním prostředím, technologickým zaostáváním, zpomalením růstu HDP, větší chudobou, nefungujícím zdravotnictvím a ztrátou let dožití — tedy vším tím, co fungovalo na svobodném Západě.

Proto je důležité nezapomínat na to, že socialismus škodí.

• Radovan Kazda, autor je poslanec NR SR za SaS, spolupráce na podkladech: Radovan Potočár 

Pozn. red. SvS: Vysvětlení nostalgie přes subjektivní prožívání socioekonomických podmínek má svou váhu. Zároveň není jediné. Dnešní zkušenost nelze odseparovat od vzpomínek na dobu, kdy jsme byli „mladí a hezcí“. Ani vzpomínkový optimismus nepřináší ve srovnání s aktuální realitou uspokojení pro každého, zvláště pokud se zaměřuje na konzum. Navzdory zásadnímu zvýšení životní úrovně se však nedá ignorovat nárůst příjmové a majetkové nerovnosti, zviditelněné na rozdíl od socialismu, který ji skrýval. Na to se napojuje pocit nespravedlnosti z rozsáhlé korupce styků, vztahů, vlivu a korupčního obcházení zákonů. Rostoucí ceny bydlení a zvyšující se životní náklady v centrech ekonomického rozvoje jsou také mezi mladými lidmi pravděpodobně důvodem skepse a obav z budoucnosti. Zejména v rovině subjektivního prožívání může součinnost těchto politicko-ekonomických faktorů vysvětlovat přítomnost nostalgie za minulým režimem.