11.12.2020
Redakce
0
Kategorie: Exklusivně pro PP, Politika

Jak se stát šampionem?

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL

vylicilServer Politico zařadil před pár dny, 7. prosince, pražského primátora, Zdeňka Hřiba, do seznamu 28 nejvlivnějších politických osobností. V kategorii „dreamers”. Usmívá se tam vedle takových „těžkých vah”, jako třeba Ursula von der Leyen. Jeho nominaci zdůvodnil Politico poetickými slovy že „..chce z hlavního města České republiky udělat zářivé město na kopci, maják naděje pro liberály v regionu klouzajícím k pravicovému autoritářství.”

Pojďme se proto všichni, kteří máme radost z postupu našeho borce do první ligy, společně podívat jak na to. Jak se to dělá. Jak by se mohl každý z nás stát podobným šampionem.

Prvním předpokladem je správná politická orientace. Progresivní, tak zvaně proevropská. Kterou náš favorit prokázal už vstupem k Pirátům. Ovšem samotné vnitřní přesvědčení nestačí. Je také třeba ty hodnoty také uvádět v život. Například rekordním příspěvkem na akce úchylů, jako je třeba Prague Pride. Kterému letos pražská radnice pod vedením pana primátora přiklepla pěkný a kulatý milionek. Na rozdíl od ubohých 242 tisíc před třemi lety.

Jiným, ideologicky příkladným počinem páně primátora, je jeho džihád, vyhlášený motorismu. Neboť auto je podle současných trendů nepřítel a jeho řidič zavilý škůdce. Něco jako „kulak” za doby kolektivizace. Sovětský režim dvacátých let minulého století měl pro takové ptáčky vševypovídající označení – bývšie ljudi – bývalí lidé. Dnes už ale, k žalu revolucionářů, nelze některé metody z těch dob použít. A tak nezbývá než přikročit k drobným, sabotážním opatřením, které mají řidiče znechutit natolik, aby autem raději nejezdili. O pražském okruhu asi nemá cenu mluvit. Ovšem mnohem více „proslavilo” primátora Hřiba zablokování Smetanova nábřeží. Prý oživení centra a zklidnění dopravy. Řidiči, postávající na objízdných trasách byli určitě klidní, jako želvy…

Zapálení pro správnou věc je samozřejmě chvályhodné, ale chce to víc. Dokázat, že jste také správný evropský elitář a že se s plebsem rozhodně nemíníte mazat. Že jste připraven, jak jen to okolnosti umožní, zavést demokraturu jako řemen. Za využití nejmodernější technologie. Ten plánovaný, budoucí koncentrák má přece být s „wifinou”, ne? Ale i v tomto směru náš borec čestně skóroval. Proslavil jej návrh na vyšší zdanění prázdných pražských bytů. Které měli pracovníci magistrátu odhalovat pomocí dat o odběru elektřiny.

Dalším stupněm ke slávě je viditelný boj s odpůrci liberalismu. Což jsou všichni, kteří se k zářivé budoucnosti Evropy podle představ Bruselu, stavějí vlažně nebo dokonce laxně. Jako současná vláda a její premier. Každý klacek pod nohy takovým lumpům Brusel ocení. Jako třeba Hřibův kapric s pozemky v Letňanech, na kterých chtěl premier Babiš postavit novou vládní čtvrť. Praha za ně, Hřibovými ústy, žádala maličkost. Zafinancování pražského okruhu za 60 miliard a stavbu nemocnice za 8 a půl. A své požadavky šroubovala tak, až z projektu sešlo. Ne, že by to byla pro vládu nebo stát veliká ztráta, ale Babiš tak přišel o pomník a Hřibovi v Bruselu připsali bod.

To vše by samozřejmě k prestižnímu ocenění nestačilo. Podobných aktivistů je v liberálně směřujících metropolích Evropy dvanáct do tuctu. Bylo třeba odvážně postoupit na vyšší level. Primátor Hřib tak učinil svým svérázným vstupem do politiky zahraniční. A z pozice jakéhosi „lepšího starosty” se mu podařilo neuvěřitelné. Rozhádat ČR hned se dvěma velmocemi. S Ruskem a s Čínou. Jak to dokázal?

Taktikou, která se dá nazvat „hod vidlemi z komunálu”. Stačilo opakovaně urážet obě velmoci. Na citlivém místě. Spřátelená, liberální média pak ty jeho prkotiny stokrát zesílila a v zahraničí rozmázla… Až musela uražená strana reagovat. Nebylo na tom nic sofistikovaného. Ze všeho nejvíc jeho „modus operandi” připomínal pomazání kliky u dveří nemilovaného souseda ze spodní strany lejnem.

Pokud jde o rozkmotření s Ruskem, tak Hřibova podpora akcí, okolo odstraňování sochy Koněva, je dostatečně známa. Stejně jako následné rozmazávání „ruské hrozby”, dokonce ve spolupráci s BIS. Jde o onen trapas s „ricinovým vrahem”, který přijel z Ruska, aby nebohého Hřiba zahubil, spolu s Kolářem a Novotným, jestli si ještě vzpomínáte. Skandálek s jepičím životem, který podivně vyšuměl. Ale byli vypovězeni ruští diplomaté a někde zjevně připsali Hřibovi další bodík. Ovšem mnohem více, než „přicmrndávání” ke Koněvovi, jej mezi protiruskými bojovníky proslavila jeho vlastní, sólo akce. Za „majstrštyk”, pokud jde o naštvání Rusů, lze totiž považovat Hřibův návrh na přejmenování náměstí, na němž se nachází ruská ambasáda. Z původního Pod kaštany na náměstí Borise Němcova.

S Čínou to probíhalo podobně. Od demonstrativního vyvěšování tibetské vlajky na radnici, přes pomlouvání Číny v zahraničních médiích (Welt am Sonntag) jako nespolehlivého partnera, až po sabotáž sesterské smlouvy Prahy s Pekingem. Samozřejmě, že zase kvůli Tibetu. Který sice byl až do „čínské okupace” středověkou teokracií, kde se děti prodávaly do otroctví a dlužníkům sekaly ruce… ale kdo by se trápil fakty. Tibet je zkrátka in, Čína fuj. A tak se furiantsky uzavřela nová smlouva Prahy s Tchaj-pejí, kterou v Pekingu nemají rádi. Co na tom, že měli potíže pražští filharmonici, kterým Čína odřekla turné. Komu by vadilo, že finanční centrum Šanghaj pozastavilo oficiální styky s Prahou. Ostatně, na plebsu nezáleží a peníze nejsou podstatné. Důležitější je vidět věci správně politicky…

A tím se dostáváme k zlatému hřebu Hřibovy kariéry. K ustavení tak zvaného Paktu svobodných měst. Splichtili jej loni liberální primátoři Prahy, Budapešti, Varšavy a Bratislavy. Natruc svým vládám, sdruženým ve V 4, a k praktické sabotáži jejich politiky. Učinili tak, jako z udělání, na půdě Sorosovy Central European University v Budapešti. „Naše města vytvořila alianci proti nacionalistickým a populistickým režimům, které dusí lokální demokracii,” uvedl k tomu Hřibův ideový souputník, primátor Budapešti Gergely Karácsony.

Oficiálním cílem spolku má být vzájemná spolupráce, podpora společných projektů a prosazování hodnot demokracie, svobody, lidské důstojnosti a právního státu zakotvených ve stanovách Evropské unie. Jak si to v praxi představují, naznačil záhy primátor Varšavy Rafał Trzaskowski: „Rádi bychom zajistili, aby alespoň část peněz EU […] šla přímo regionálním autoritám, mimo dosah vlád.”

Ještě otevřeněji jejich plán popsal primátor Hřib pro Politico: „Pokud chcete bojovat proti ne-liberalismu ve střední a východní Evropě, dejte mi peníze na vybudování mé progresivní oázy – tedy vystřihněte prostředníka národní vlády, pokud jde o fondy EU.” A na co že by je chtěl? Tak třeba na boj s ruskými desinformacemi. Na který, podle některých zdrojů, hodlá vyčlenit až 3 miliardy. Ale nebojte se, peníze přijdou do dobrých a spolehlivých rukou. Do kasiček spřátelených neziskovek, jako Člověk v tísni, Lékaři bez hranic, Eduin a podobně…

A jsme u jádra věci. Nejen že se tu vytváří stát ve státě, město, na jehož finance a projekty z nich placené nemá stát (a tím ani voliči) zčásti vliv. Nejen že si tu odbojný starosta vede vlastní zahraniční politiku, která je s tou oficiální, voliči posvěcenou, v příkrém rozporu. Ale hrozí otevření dalšího, nekontrolovatelného kanálu, kudy by tekly zahraniční peníze na podivné, voliči neschválené projekty. Tedy v praxi – totální rozklad principu státní suverenity na části našeho území. Přesně podle návodu: Konec národních států, přichází Evropa regionů….

Takže si to shrňme. Jak se stát slavným a uznávaným? Jak se dostat do elitní osmadvacítky „nejvlivnějších politických osobností” Evropy? Tak především – musíte být přesvědčeným kosmopolitou, věřit pokrokovým ideologiím, například že islám je mírumilovný, migrace prospívá každé zemi, člověk má ke stovce různých pohlavních identit a každý den si z nich může vybírat, a naopak nesmíte litovat žádné oběti k záchraně planety. K tomu pak musíte aktivně participovat na rozkladu své země, národa a státnosti, aby se to vše už konečně rozpustilo v Evropě diverzity a všelidských hodnot. Navíc byste se měli naučit tvořivě udávat a neváhat svá udání u vrchnosti urgovat, když se vám zdá, že se s tím moc páře. A hlavně – denně jste povinováni prakticky a vynalézavě sabotovat vůli většinového občana a naopak úzkostlivě sledovat (a prosazovat) politiku svých skutečných šéfů, v dalekém zahraničí.

Má to jedinou vadu. Že se z času na čas mohou přihodit v Evropě situace, za kterých jsou podobní lidé povoláváni před tzv. retribuční soudy. Jak se u nás dělo naposled mezi léty 1945 až 1947.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (22 votes, average: 4,77 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Na šikmé ploše

    JIŘÍ WEIGL Čtvrt miliónu lidí na nedělní letenské demonstraci je impozantní číslo a nepochybně silná zpráva o situaci v české politice.