Hladomor byl Stalinův trest vzpurné Ukrajině

Ukrajinské slovo „holodomor“ znamená masové vraždění hladem, před kterým není úniku ani záchrany. Z vyjádření velvyslanectví Ukrajiny v Praze vyplývá, že podle nejčastějších odhadů v důsledku této národní katastrofy zahynulo až devět milionů lidí. O rozsahu tragédie svědčí čísla: v době, kdy hladomor nabýval největších rozměrů, na Ukrajině každou minutu zemřelo 17 lidí, každou hodinu 1000 lidí a každý den téměř 25 000 lidí. Jednalo se o uměle vyvolanou akci Stalinova režimu za účelem likvidace Ukrajinců jakožto národa. 

Hladomor na Ukrajině trval celkem 17 měsíců, a to od dubna 1932 do listopadu 1933. Odborníci uvádějí různé počty zemřelých v průběhu hladomoru – počet mrtvých se pohybuje v rozmezí čtyři аž devět milionů. Pokud počítáme také nepřímé oběti (úmrtí v důsledku fyzického vyčerpání, onemocnění tyfem, z důvodů otrav zažívacího ústrojí, kanibalismu, represí, sebevražd způsobených rozpadem psychiky a celkovým společenským kolapsem), byl podle přibližných odhadů hladomor příčinou úmrtí 14 milionů lidí.

Nejobludnějších rozměrů dosáhl hladomor na jaře roku 1933. Analýza obsahu téměř 30 nařízení sovětské vlády vydaných v letech 1929-33 svědčí o tom, že ničivé podmínky pro vesnické obyvatelstvo byly vytvořeny vědomě. Téměř 81 procent zemřelých hladem na Ukrajině tvořili Ukrajinci, 4,5 procenta Rusové, 1,4 procenta Židé a přes jedno procento tvořili Poláci. Mezi oběťmi byli také Bělorusové, Maďaři a Bulhaři.

Umírali hlavně dospělí muži a děti

V srpnu 1932 přijalo vedení SSSR represivní zákon, kterému se začalo mezi lidmi říkat „zákon pěti klásků“. Podle této zákonné normy bylo deseti lety vězení nebo zastřelením  trestáno jakékoliv využití obilí k zaplacení práce v okresech, které nesplnily plány výkupu. Z informací ukrajinského velvyslanectví v Praze dále vyplývá, že v prvním roce platnosti nového zákona bylo na základě tohoto zákona odsouzeno 150 000 osob.  Na podzim roku 1932 na Ukrajině téměř 25 000 kolchozů, jimž vláda určila zvýšené plány pro výkup obilí. Nicméně 1500 kolchozů dokázalo tyto plány splnit, a tudíž se vyhnuly trestním sankcím a smrtelnému hladu. Nejvíce utrpěla hladomorem bývalá Charkovská a Kyjevská oblast (nynější Charkovská, Poltavská, Sumská, Čerkaská, Kyjevská a Žytomyrská). Na tyto oblasti připadlo téměř 53 procent zemřelých. Úmrtnost obyvatelstva zde převyšovala průměr osmkrát až devětkrát. 

Podle propočtů francouzských demografů se v důsledku hladomoru na Ukrajině nenarodil až jeden milion dětí. Na celková čísla vyjadřující úmrtnost mělo rovněž vliv nařízení vydané tehdejší vládou a určené pro matriky, podle nějž se neměla zaznamenávat úmrtí dětí mladších jednoho roku. Vzhledem k tomu, že v době hladomoru umíraly především děti a mládež, se podle vědeckých propočtů odhaduje střední délka života neboli naděje dožití Ukrajinců v roce 1933 na 7,3 roky u mužů a 10,9 u žen. Za celou historii lidstva nebyly nikde zaznamenány podobné ukazatele. Velmi zarážející je navíc to, že sovětské úřady nebyly schopny všechny úředně zabrané potraviny včas distribuovat z Ukrajiny. Běžně se stávalo, že obyvatelstvo umíralo hlady, zatímco na vlakových nádražích se povalovaly tuny obilí, brambor, zeleniny, které tam uhnívaly, protože je neměl kdo odvézt ze země. Tyto hnijící hromady potravin byly přísně střežené, a kdo se k nim přiblížil, byl na místě zastřelen. Zimní a jarní měsíce roku 1933 patřily jednoznačně k jedné z nejtěžších a nejčernějších epizod v moderních ukrajinských dějinách. 

Nejpostiženější regiony Ukrajiny (pokles populace)

Vedení Sovětského svazu původně stanovilo, že Ukrajina musí předat státu více než šest milionů tun obilí. Z celkového počtu 14 milionů tun to byla téměř polovina. Nakonec se však Molotovova komise snažila zabavit všechno, aby tím zlomila ukrajinský odpor vůči kolektivizaci. Hlad, který v důsledku toho brzy vypukl, má v moderních dějinách jen málo obdob. Lidé se snažili krást ze státních zásob, které byly uloženy ve střežených skladech. Pokud byl někdo přistižen, byť jen s hrstí obilí, na místě byl popraven. Toto je v ukrajinském povědomí navždy uchováno jako již zmíněný “zákon pěti klasů“. 

Mortalita rostla na Ukrajině neuvěřitelnou rychlostí. Vyžádala si nejvíce obětí mezi dospělými muži a dětmi. Muži se snažili navzdory všemu sehnat obživu pro své rodiny, proto umírali vysílením jako první. Ve vesnicích kde před hladomorem existovaly školy plné žáků, kteří se tlačili v třídách, se tyto školy zavíraly, protože neměl kdo a ani koho učit. Celé vesnice v průběhu několika měsíců vymřely a sovětské úřady jen tiše přihlížely. Hlad ukrajinský lid donutil k hrozným činům. Děly se skoro neuvěřitelné věci. Kromě krádeží se rozhostilo lovení různých škůdců – například krys a myší. Dokonce zabíjení a plenění mezi vlastními bylo na denním pořádku. A co je nejzrůdnější, v některých oblastech se dokonce lidé uchylovali i ke kanibalismu.   

Český komunistický tisk údaje o hladomoru popíral

Zprávy o hladomoru a jeho katastrofálních důsledcích začaly na stránky československého tisku naplno pronikat až v letních měsících roku 1933. V polovině července 1933 se v agrárním Venkově objevil článek „Deset milionů lidí zemřelo hladem v Rusku za půl roku“. Nejvíce o hladu na Ukrajině psaly národnědemokratické, národněsocialistické a ligistické noviny (tj. noviny Ligy proti vázaným kandidátním listinám Jiřího Stříbrného).

Země, které uznaly ukrajinský hladomor za genocidu (tmavě modře), a země odsuzující hladomor jako vyhlazovací akt (světle modře)

Přední brněnský historik Libor Vykoupil uvádí, že v letních měsících se zmínky o neutěšených poměrech v „sovětském ráji“ stávaly četnějšími též na stránkách sociálnědemokratického tisku. „Jen komunistické noviny, v první řadě nejradikálnější brněnská Rovnost, jakékoliv negativní zprávy o sovětském Rusku halasně vyvracely. Snad nejvíce se komunisté vysmívali zprávám o lidojedství, které ve svém tisku zveřejňovali především národní demokraté nebo ligisté. Informace o pečených dětech se zdály být natolik přehnanými a nepravděpodobnými, že je odmítala převzít i periodika jinak spíše pravicová,“ připomíná doktor Vykoupil z Historického ústavu Filozofické fakulty MU v Brně.

Dodává, že časopisy jako Nová svoboda a Přítomnost podávaly po celou dobu poměrně nezkreslené zprávy. Problémem byl ale podle jeho slov jen postoj některých zahraničních diplomatů, zejména francouzských, kteří katastrofu intenzivně popírali, což novinářům, snažícím se o objektivní informace, svazovalo ruce.

 „V září 1933 vystřídaly u nás statě o hladomoru články informující o pomocné akci hladovějícím v Rusku, která byla podobně masivní jako stejně motivovaná akce na počátku 20. let. Paralela s hladomorem způsobeným občanskou válkou vedla k tomu, že obyvatelé Československa reagovali racionálně a místo senzací se zajímali zejména o to, jak by mohli reálně pomoci. Zajímavé je, že si uvědomovali situaci a chtěli, aby jejich pomoc směřovala skutečně hladovějícím, podporovat sovětský režim však nemínili,“ uvedl pro Armádní noviny Libor Vykoupil z Masarykovy univerzity.

Ukrajinská tragédie z první poloviny 30. let je již naštěstí mnoho let minulostí. Nesmí se ale na ni zapomínat. Z tohoto důvodu v roce 2003 delegace členských států Organizace spojených národů vydala společné prohlášení u příležitosti 70. výročí hladomoru na Ukrajině. Poprvé v historii OSN byl tak hladomor z doby 1932 až 1933 označen za tragédii ukrajinského národa. OSN vyslovila účast s oběťmi hladomoru a vyzvala světovou veřejnost, aby uctila památku těch, kteří v tomto období zahynuli. Ke spoluautorům tohoto společného prohlášení se řadí 36 členských států OSN. Je dobře, že mezi 25 evropskými zeměmi, které Prohlášení podpořily, byla také naše republika.