
Návrat roušek
MONIKA ČÍRTKOVÁ
Porůznu na mne vyskakují titulky, že se na podzim, nebo možná ještě dříve, vrátíme k rouškám; některé oblasti se k nim vrací už nyní. Přemýšlela jsem, jaké to bude, pokud se roušky skutečně vrátí povinně, a už z té představy je mi zle.
Je mi špatně z toho, jak lidé ty roušky používají. Kdyby nosili jednorázové ústenky, které jsou teď už dostupné v každé lékárně, budiž. Ale to ne. Minimálně polovina lidí má na obličeji – omlouvám se za to výrazivo – hnusný, oslintaný, provlhlý hadr. Je mi to odporné. Mám už problémy v komunikaci, pokud musím vést jednání s lidmi zabalenými v té nečisté látce. Navíc si ji neustále upravují a rovnají a potom se samozřejmě dotýkají různých dalších věcí, klik u dveří, zábradlí u schodů, zboží v obchodě a podobně, na které sahají i ostatní.
To má být hygienická pomůcka? Kdo to vymyslel?
Vždyť je to nechutné.
Říkám si, kdyby si nějaké dítě dalo na hlavu posmrkaný kapesník, co mu řekneme? Okamžitě je napomeneme a poučíme o hygieně. Nebo kdyby si někdo utřel ústa do ubrousku a ten si uvázal na krk, jak k tomu budeme přistupovat? Co si pomyslíme?
Nemám přehnané požadavky na to, aby bylo vše sterilní, zastávám přiměřený a rozumný přístup k hygieně. Ale toto je pravý opak čistoty a hygieny.
Přemýšlím, jak dlouho bude trvat, než se ocitnu v situaci, kdy budou roušky povinné a kdy se v důsledku kombinace nevolnosti z toho, jak přítomní používají tyto „ochranné pomůcky“, a nedostatku přísunu kyslíku složím bezhlučně k zemi.
Tento způsob ochrany před koronavirem zdá se mi nanejvýš nešťastný.
PS. Děkuji všem, kdo mne nenutí nosit roušku.