5.5.2020
Redakce
0
Kategorie: Historie

Ctirad a Josef Mašínovi odešli, aby dále bojovali za svobodu

Sdílejte článek:

AN

Odpůrci bratří Mašínů často zdůrazňují z jejich aktivit zejména použití zbraní proti ozbrojeným příslušníkům československého Sboru národní bezpečnosti či východoněmecké Volkspolizei. Nikdy jsem ale nezaznamenal u těchto komunistických pohrobků ani zmínku o statečném činu bratrů Ctirada a Josefa, kteří koncem války pomohli k útěku sovětskému válečnému zajatci, kterého pak ukrývali v Poděbradech. Byl to poručík Rudé armády Stěpan Sannikov. Za tento statečný čin obdrželi v roce 1945 přímo z rukou prezidenta Edvarda Beneše bratři Ctirad a Josef Medaili za chrabrost.

V červnu 1953 došlo ve východním Berlíně, ale i v některých dalších městech NDR k protikomunistickému povstání, které musela nakonec rozdrtit Sovětská armáda. V březnu téhož roku zemřel diktátor Josif Stalin a několik dnů po něm i jeho tuzemský žák Klement Gottwald. U nás již sice bylo po vykonstruovaných monstrprocesech, ale ve věznicích a táborech nucených prací stále živořily desetitisíce politických vězňů. V této atmosféře teroru se bratři Mašínové společně s Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou rozhodli pro odchod na Západ. Zde hodlali vstoupit do americké armády. Domnívali se totiž, že válka mezi svobodným světem a Sovětským svazem je doslova na spadnutí. Generálka na tento konflikt – korejská válka – skončila v červnu 1953 jen vratkým příměřím. „Přípravy netrvaly dlouho. Poměry na hranici jsme si prozkoumali již dříve. Po zvážení všech možností bylo rozhodnuto zvolit delší, ale bezpečnější cestu přes východní Německo do Západního Berlína,“ uvádí Ctirad Mašín v knize Jenom ne strach od Oty Rambouska.

Dále autor popisuje výzbroj členů skupiny. Tu tvořily čtyři pistole. Ctirad měl německou P-38 se dvěma zásobníky, Josef byl ozbrojen pistolí Walther o ráži 7,65 mm, Milan Paumer měl španělskou pistoli STAR ráže 9 mm a Václav Švéda novou pistoli ČZ, která pocházela z jedné z akcí skupiny, jejichž cílem bylo vyzbrojit se. Zbyněk Janata neměl žádnou zbraň. Skupina byla dále vybavena dvěma kompasy a nedokonalou mapou území NDR, která byla vytržena z nějakého časopisu. Dále měli odbojáři k dispozici speciální československou mapu a také jídlo, které si nesli v aktovkách. Potraviny, které se skládaly z chleba, salámu a kondenzovaného mléka, měly vystačit na čtyři až pět dnů. Za tuto dobu, jak se domnívali členové skupiny, měli projít nepřátelským územím do západního Berlína. Přesun spojený s přestřelkami na nádraží obce Uckro, pak u Waldowa, který nesl všechny známky partyzánského boje s obrovskou přesilou, se pak protáhl na téměř celý měsíc. Během této doby, kdy čeští odbojáři pronásledovaní tisícovkami dobře vyzbrojených a živených policistů a vojáků, se museli například živit syrovými bramborami, které našli na poli, či shnilými jablky.

Partyzánský boj jako za války

Po úniku ve stanici v Uckru musela skupina ujít ještě dlouhou část cesty a dalším místem, kde bojovali o svůj život se zbraní v ruce, bylo u městečka Waldow. Východoněmecká policie nasazovala stále více příslušníků a u zmíněného Waldowa dosahovala akce proti odbojové skupině charakteru války. Čtveřice se skrývala v malém lese a policie je obklíčila. „Utíkali jsme z vesnice a policie nás pronásledovala, pak jsme se dostali do malého lesíka u vesnice Waldow, kde nás obklíčili. Při této akci bylo nasazeno asi 1200 policistů. Lesík byl malý, asi dva hektary. Na místo začaly přijíždět autobusy s policisty, věděli jsme, že po nás jdou. Při obklíčení byl zasažen a těžce zraněn Václav Švéda,“ vzpomíná Josef Mašín, kterého cituje ve své diplomové práci s názvem Politický terorismus a guerilla z roku 2012 František Kuna z Fakulty sociálních studií Univerzity Karlovy.

Policie přitom nevěděla, kde se přesně čtveřice Čechů nachází, ale i tak spustila namátkovou střelbu. Nasazeni byli i psi, ani ti však členy skupiny neodhalili. „Můj bratr měl štěstí, že trefil a zastřelil dva policisty. Ti přitom vůbec nevěděli, odkud střelba jde. Mysleli si, že jsme vyzbrojení těžšími zbraněmi, než pistolemi, protože nepředpokládali, že by někdo mohl někoho zasáhnout přesně na tak velkou vzdálenost jednou ranou. Příslušníci VoPo odmítli poslušnost a navzdory rozkazům nechtěli jít prohledávat les, kde jsme byli, když viděli, jak dopadli dva jejich kolegové. Když se začalo stmívat, dorazily na místo vozy, které se postavily kolem celého lesa. Na místa, kudy by mohli Češi uniknout, mířily světelné reflektory. Světlomety namátkou pročesávaly okraje lesa, kde byli obklíčeni. V tu dobu už Švéda bojoval o život, po zásahu kulkou ztratil hodně krve a byl zesláblý. Tlampače nás lámanou češtinou vyzývaly, ať se vzdáme, že se nám nic nestane. Bylo nám jasné, že se nevzdáme. Domluvili jsme se, že se pokusíme proniknout mezi auty, bylo to nějakých sto metrů. Rozloučili jsme se s Václavem, protože už dál nemohl. Dohodli jsme se také, kam budeme střílet při našem plánovaném útěku. Nakonec jsme se my tři dostali za policejní vozy a podařilo se nám uniknout,“ uvádí Josef Mašín v diplomové práci Františka Kuny.

Josef Mašín pro Armádní noviny pak upřesnil, že Vašek Švéda i přes velkou ztrátu krve v té chvíli rovněž proběhl, ale dále již nemohl. Těžce zraněn, po ztrátě vědomí, zůstal mezi skupinou stromů, kde byl druhý den příslušníky Volkspolizei nalezen.

Represe byly mimořádně kruté

Sestra Ctirada a Josefa Zdena Mašínová žije v Olomouci. S bratrem Josefem se poprvé od jeho odchodu do svobodného světa v roce 1953 potkala na pár hodin v Dánsku v roce 1969, když jí komunistické úřady povolily vycestovat s cestovní kanceláří na Západ. Se Ctiradem pak až v roce 1992, kdy poprvé navštívila USA. S touto statečnou ženou jsem v osobním a hlavně telefonickém kontaktu více než deset let.

Pomsta komunistů na lidech, kteří se na akcích Josefa a Ctirada bezprostředně nepodíleli či dokonce ani o nich nebyli informováni, byla strašná. Stačil pouze příbuzenský vztah nebo to, že se znali z dřívějška. Když si odmyslíme odsouzení k smrti a popravu protinacistického odbojáře strýce Ctibora Nováka a dvou spolubojovníků Zbyňka Janaty a Václava Švédy, nejhorší osud potkal matku Zdenu Mašínovou starší. Tuto kultivovanou dámu, která jako první žena u nás vystudovala na ČVUT v Praze geometrii, nechali věznitelé trpět na betonové podlaze v cele. V té době již měla těžké nádorové onemocnění.

S krutým osudem matky, která zemřela v pankrácké věznici v roce 1956, se její dcera Zdena podle vlastních slov nedokázala nikdy vyrovnat. Perzekuce této kultivované a vzdělané ženy za nacistů a pak dokonce ještě více za komunistů, kteří ji jako těžce nemocnou nechali umírat na podlaze z betonu ve věznici na Pankráci, jasně svědčí o krutosti dvou totalitních režimů, nacismu a komunismu. Zdena Mašínová mladší vzpomíná, jak žádali o milost pro vážně nemocnou maminku kancelář prezidenta Antonína Zápotockého, s  jehož manželkou byla Zdena Mašínova starší za války nějakou dobu nacisty vězněna. Zamítavá odpověď přišla se stručným vysvětlením, že inženýrka Mašínová nemůže být omilostněna, protože je nepřevychovatelná.

Jak se pak ukázalo, rovněž Zdena Mašínová mladší byla z pohledu vládnoucích komunistů nepřevychovatelná, protože ji ustavičně tvrdě perzekvovali. Byla vězněna, po propuštění ji permanentně sledovala StB. Nikdy nesměla vystudovat vysokou školu a mohla vykonávat pouze špatně placená zaměstnání. Pracovala například jako myčka laboratorního skla. Všechna příkoří, která se jí stala, vnímá jako pomstu totalitního režimu. „Byla to msta, i ten konec naší maminky. Jenom proto, že byla matkou mých bratrů, ji nechali dvanáct měsíců v kobce na betonové podlaze v Ruzyni. Nechali ji zemřít bez pomoci a ona přitom měla těžké nádorové onemocnění. Jenom kvůli tomu jsem byla perzekvována. Ze msty. Tyto režimy neumí nic jiného, než se mstít. A mě drželi doslova jako rukojmí,“ řekla mi při jednom setkání sestra Ctirada a Josefa paní Zdena.

Manželku hrdiny protinacistického odporu soudruzi „pohřbili“ do hromadného hrobu v Ďáblicích. Její tělesné ostatky rodině nevydali a ani nedovolili dceři, aby její matka mohla být pochována důstojně tak, jak je obvyklé v civilizovaných zemích. Byla to doslova pomsta až za hrob.

Českoslovenští komunisté se rovněž pokoušeli dostat bratry Mašíny do Československa. Nejdříve oficiálně žádali o jejich vydání úřady Spojených států, nebyli však americkými úřady vyslyšeni. Později byly připraveny čtyři pokusy o únos Josefa Mašína z Německa. Komunisté tak chtěli alespoň částečně napravit blamáž, při které se ani více než dvaceti tisícům policistů a vojáků nepodařilo zabránit třem z pěti odhodlaných mužů v cestě za svobodou. Josef Mašín mi potvrdil, že při výsleších se od amerických zpravodajců dozvěděl, že kvůli nezvykle velkým přesunům bezpečnostních složek na území NDR se domnívali, že dochází k útěku většího počtu osob či dokonce k lokálnímu povstání. V tomto duchu podle Josefa Mašína o tom informoval i veškerý západní tisk a rozhlas.

„V Erlangenu americká CIC chtěla vědět vše o ruských vojenských instalacích a jednotkách ve Východním Německu, zrovna tak, jako všechny detaily naší cesty. Byli jsme na to připraveni. Cestou jsme se navzájem zkoušeli, zda si různé věci pamatujeme. Dále měli zájem o naše spojení a styky v Československu. Viděli jsme, že mají docela dobré znalosti. Po našem odhalení spojení s generálem Vaňkem a možným spojením přes něho na československé vojenské složky přišli Američané s nápadem, abychom se vrátili, což byl náš původní úmysl,“ uvedl pro Armádní noviny Josef Mašín. Dodal, že se ale nakonec nedohodli na podmínkách a dali přednost vstupu do Special Forces. Za čtyři dny po tomto rozhodnutí pak bratři Mašínové a Milan Paumer narukovali. Vánoce již trávili jako vojáci v amerických kasárnách v západoněmeckém městě Mannheim-Seckenheim.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (32 votes, average: 2,69 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Dny hanby

    Dny hanby

    RUDOLF BLÁHA 13|01|2015 Od mého “přítele” dostávám pravidelně jakési internetové agitky ze záhrobí bolševického režimu s žádostí dále je šířit.