Žijeme v kapitalismu nebo socialismu?
OD: PETR ZÁVLADSKÝ 02/07/2013
Budeme-li náš stát analyzovat s odstupem třiadvaceti let po rozchodu s totalitou komunistickou, dospějeme k závěru, že po několika ne zcela zdařilých krocích k liberalismu jsme se nakonec vydali tou nejhorší kombinací z možných variant, které jsou obě konvenčnímu liberalismu zcela cizí. Vnímáme denodenně, že obrovská byrokracie centralizované, řízené ekonomiky nebyla ani zdaleka opuštěna, ale ještě více posílila. Dokonce byrokracie, která byla nadměrná už ve federalizovaném soustátí (úřady zvlášť národní, zvlášť federální) po rozpadu státu jen metamorfovala do jiných struktur, nebo se ani nepokusila o nějaké přeměny a zůstala v zakonzervované podobě nadále. Řekneme-li, že rozvinutý socialismus v těchto úřadech plně přežil, je to přesná definice.
[ad#hornisiroka]
Na druhé straně se demokracie, jako mechanismus volby a kontroly vládní moci změnila v demokracii zcela formální. Volby se periodicky opakují, ale občanská veřejnost přinejmenším tuší, že politický systém se zvrhl do zmíněných mocensko-politických mafií a je dosti jedno, jak se ta či ona strana vlastně jmenuje, protože se podobají jako vejce vejci. Volební programy a sliby končí první den po volbách někde v šanonech a nadále už se strany věnují pouze svým soukromým cílům.
Náš právní řád je přesycen úzce zájmovými, nekoncepčními zákony sloužícími všem možným skupinám, ale hlavně na úkor všeho obyvatelstva. Ekonomika je spoutána tolika regulacemi a deformitami a vysávána daňovým systémem, že většina rozhodování již byla podnikatelským subjektům odňata (a nebo jim z pochopitelného důvodu státní byrokracií nebyla vůbec svěřena). Bez uzardění můžeme říci, že ekonomika je dnes v mnoha ohledech ekonomikou centrálně řízenou: stát má v rukou všechny opratě.
Disponujeme naprosto přebujelým státem, který není schopen plnit ani své vlastní zákony a už se ani netají tím, že zákony platí jen pro ty ovládané. Snaží se zákony spoutat naprosto všechnu aktivitu člověka a to nejen v oblasti ekonomické, ale i v ryze soukromých oblastech každodenního života. Pojmenujeme-li ten stav zvůlí moci, zkoncentrujeme jej do dvou naprosto vyčerpávajících slov.
Jestliže nás Hernando de Soto z Institutu pro svobodu a demokracii pokládá za rozvojovou zemi, není daleko od pravdy. Chybí nám zde jasné oddělení moci zákonodárné a výkonné, chybí nám zde nepolitické soudnictví, chybí nám srozumitelné zákony, chybí nám důvěra v politiku a dnes vlastně již i důvěra v demokracii samu.
[ad#velkadolni]
Zdroj a celý článek: Petr Závladský