Země, které se nedá vládnout

Předčasné volby ve Španělsku – letos již druhé! – skončily opět patem.

Současná španělská politická situace je docela zajímavým studijním případem „postmoderní twitterové demokracie“. Při předčasných volbách, které proběhly v neděli 10. listopadu, se projevila spousta jevů typických pro světový vývoj posledních let:

• tradiční strany přestaly fungovat jako „velký stan“ pokrývající i svoje okraje politického spektra. Ty se odtrhly (na levici Podemos, na pravici Vox),
• nacionalistická pravice v podobě Voxu je relativně úspěšná, v neděli získala 15 procent hlasů a 52 poslanců v dolní komoře,
• do parlamentu se dostalo rekordní množství drobných straniček, majících třeba jen jednoho poslance,
• z výsledného mišmaše je nemožné poskládat politicky konzistentní vládní koalici, levou či pravou,
• identitární záležitosti, v tomto případě katalánská snaha o nezávislost, se staly tématem číslo 1, podobně jako v Británii Brexit.

Hlavní španělské politické strany jsem představoval už v únorovém příspěvku, to bylo ještě před prvními předčasnými volbami letošního roku. Od té doby se jejich charakter moc nezměnil, za poznámku stojí jedině pozvolné driftování Ciudadanos.

To je strana, která na žádném místě politického spektra nevydržela dlouho. Začínali jako liberálové podobní francouzským macronovcům. Když propukly velké korupční skandály, které ukončily kariéru bývalého premiéra Mariana Rajoye, vypadalo to chvíli, že lídr Ciudadanos Alberto Rivera bude novou hlavou španělské pravice.

Pak ale přišly jak potíže s divokou migrací přes Gibraltarský průliv, tak zejména katalánská krize, a na tom vyrostl Vox, kterému v těchto tématech důvěřuje více voličů než Ciudadanos, ačkoliv Riverova strana se Voxu snažila mocně konkurovat zprava. Nyní tedy Ciudadanos spadli z 57 na 10 poslanců, což je pro stranu nefalšovaná katastrofa.

Socialistický lídr Pedro Sánchez se s předčasnými volbami trochu přepočítal. Když je vyhlásil, vypadaly průzkumy veřejného mínění pro socialisty příznivě, ale nakonec se karta obrátila a ve výsledku má PSOE o tři poslance míň. Jejich hlavní levicová konkurence a možný partner, Podemos, přišla dokonce o sedm poslanců.

I kdyby PSOE a Podemos chtěly uzavřít koalici, k nejtěsnější většině 176 hlasů jim schází třicet poslanců. Pravice na tom není o moc lépe, prostý součet PP, Voxu a Ciudadanos vychází na 150 poslanců, o 26 méně, než by taková vláda potřebovala. (A to ani nemluvíme o tom, že uzavření trojstranné koalice by bylo daleko méně prosté, než onen součet.)

Velká koalice PP + PSOE po vzoru SRN je vysoce nepravděpodobná. Číselně by to vycházelo, ale ve Španělsku nedošlo k německému procesu sbližování obou stran do neurčitého středu. Spíše se dá říci, že španělská pravolevá politika je dodnes pokračováním (občanské) války jinými prostředky. Lídr PP Pablo Casado dobře ví, že kývnout na velkou koalici by byla přesně ta chyba, která by Voxu zajistila budoucí dominanci na pravici – ve Španělsku není Vox ani zdaleka takové politické tabu jako AfD v Německu.

Rozhodující vliv ve věci existence vlády teď bude ležet v rukách jednotlivců zvolených za regionální strany. Do parlamentu bylo zvoleno celkem 13 malých straniček, což je rekordní počet; dohromady mají 40 poslanců. Asi nejkurióznější z nich je Teruel Existe, strana zastupující extrémně řídce osídlenou provincii Teruel (ve čtyřicetimilionovém Španělsku je 140 tisíc obyvatel provincie něco jako zaokrouhlovací chyba).

Lze očekávat, že některé z těchto stran se pokusí vyjednat se socialisty podporu menšinové vlády výměnou za hodně peněz a projektů ze státního rozpočtu pro jejich domovské regiony – zejména Baskové pro tenhle druh handlování projevují mimořádný talent.

Jiná věc je, že takové politické konstrukce složené z desatera malých organizací mají zhruba stejnou životnost, jako basa samohonky v námořnické krčmě ve Vladivostoku. Ve Španělsku se za poslední čtyři roky konaly čtyři volby do parlamentu (listopad 2019, duben 2019, červen 2016, prosinec 2015). S tímhle složením dolní komory je pomalu nakročeno na páté.

A propos: zajímavé lokální výsledky. Ceuta, město na africkém pobřeží silně sužované migračními vlnami z Afriky, dala 35 % hlasů protiimigračnímu Voxu, jehož kandidát vyhrál. Obě enklávy mají dnes poměrně hodně muslimských obyvatel; o křeslo poslance v sousední Melille svedla nesmírně těsný souboj lidová strana (PP) a místní islámsko-socialistická mikropartaj MsC. Nakonec velmi těsně vyhráli lidovci, ale změna demografie je patrná. Možná se zde příště Vox a PP budou muset domluvit na společném kandidátovi.

Co dál? Nominálně vyhráli socialisté, je tedy na Sánchezovi, aby se o něco pokusil. Pro případné další kampaně už moc munice nemá – Franco se dá vykopat jenom jednou.

Spíše je ale pravděpodobné, že patový stav bude pokračovat. Už jenom kvůli neřešitelné katalánské otázce. Jedna z největších zemí Evropy se ocitla v takovém politickém rozpoložení, že se jí fakticky nedá vládnout.