Za sebe  říkám  – chyba! Od začátku Kosa tvrdí,  že Rusko hraje  o  svou  holou existenci. Že Západ  hodlá  Ruskou federaci zničit.  Což  je popíráno. Prý jde o demokracii a  svobodu na Ukrajině, atd.atd. A  Rusko prý lže, když tvrdí  něco jiného.  Schválně,  kterou variantu potvrdí tenhle  text Spectatotu, až to dočtete. A opakuji  – je prošpikována  citacemi členů britské vlády pro autora  textu  – politického komentátora  Spectatora. Ale  dost  řečí. Dejme  se  do toho! Opět  s překladačem:

Zelensky’s choice: can Ukraine force Russia to negotiate?

Když ruské síly poprvé vtrhly na Ukrajinu, většina si myslela, že prezident Zelenskij bude muset uprchnout. Boris Johnson řekl, že Británie by mohla hostit ukrajinskou exilovou vládu. Američané nabídli, že Zelenského dostanou z Kyjeva, aby ho ochránili před zásahovými jednotkami, které Moskva vyslala, aby ho zabily nebo zajaly. Zelenskij s odvahou a talentem, které definovaly jeho válečné vedení, odpověděl: „Potřebuji munici, ne kavalerii.“ Ukrajinci teď mají munici – a za tři měsíce válka vypadá úplně jinak, než jak si ji 24. února kdokoli představoval.

Ano, Rusové obsadili Mariupol, čímž otevřeli cestu pozemnímu koridoru z Donbasu na Krym, který anektovali v roce 2014. Ale když Ukrajinci vyhráli bitvu o Kyjev, nyní Rusy odhánějí od Charkova a frustrují Putinovy ​​síly na  východě.

Se záplavami západních zbraní na Ukrajinu (začátkem tohoto týdne dorazilo na Ukrajinu deset letadel s vojenskou pomocí), je nyní šance přejít do ofenzívy. Na cestě je 40 miliard dolarů americké pomoci. Samotná tato částka je více než celý australský obranný rozpočet. Znamená to, že Ukrajina se nyní může zaměřit na znovudobytí území, spíše než jen mařit  ruský postup.

Tento vývoj událostí vyvolává otázky. Jaké by měly být válečné cíle Ukrajiny? Měli by se pokusit zatlačit Rusy zpět tam, kde byli před invazí – nebo pokračovat v boji, držet se Krymu a pokusit se napravit všechny ztráty, které utrpěli od roku 2014? Měl by být Zelenskyj připraven mluvit s Putinem navzdory otřesným zločinům spáchaným ruskými silami? A měl by být Putinovi nabídnut nějaký druh odchodu se záchranou tváře?

Putinovo rozhodnutí zahájit totální invazi a statečnost, s jakou jí Ukrajinci odolávali, spojilyZápad dohromady. Invaze vytrhla NATO z letargie a aliance se nyní rozšiřuje, její účel je jasný. Skupina G7 si vytvořila novou roli jako prostředek pro koordinaci sankcí mezi USA, EU, dalšími západními ekonomikami a východoasijskými demokraciemi.

V posledních dnech tato jednotná fronta trochu praskla. Macron řekl, že Putin by neměl být ponižován, zatímco Zelenskij řekl italské televizi: „Nepomůžeme Putinovi zachránit si tvář tím, že zaplatíme naším územím.“ Paříž popřela, že by to byl to, co francouzský prezident navrhoval, ale je jasné, že přemýšlí o tom, jak vybudovat novou bezpečnostní rovnováhu v Evropě, která je faktorem v Rusku.

Zároveň je nyní firmám z EU umožněno efektivně platit za svůj ruský plyn v rublech – něco, co Komise, s pozicí  jestřába  vůči Rusku, většího než řada  členských států, původně naznačovala, že je to proti režimu sankcí. Ve Whitehallu si vlivné osobnosti stěžují na „velké klouzání na straně sankcí“. Jeden britský ministr kabinetu říká, že EU „nikdy nepřeruší“ ruský plyn. Volkswagen vyzývá k co nejrychlejšímu návratu k obvyklému podnikání s Ruskem. Rozkol je tedy mezi jestřábími státy v čele s Poláky a Balty a Francouzi a Němci.

Skutečná jednání o ukončení války zůstávají vzdálenou vyhlídkou. Všechny rozhovory, které proběhly, byly povrchní. „Rusové nejsou nikde u jednacího stolu,“ říká jeden dobře umístěný britský zdroj. Dobytí Mariupolu otevírá Putinovi možnost upřít Ukrajině svobodu plavby v Černém moři – což by jí ztížilo ekonomické fungování jako státu. Rusko bude otevřené a připravené  k vyjednávání pouze v případě, že ztratí svůj nedávno získaný pozemní koridor kvůli ukrajinské protiofenzívě.

Má to několik částí. První prioritou je udržení sankčního tlaku na Rusko, který by Londýn rád zesílil úplným ropným a plynovým embargem. Druhým je pokračovat v zásobování Ukrajiny zbraněmi, které jí umožňují měnit fakta na místě.

Složitější otázkou je, co dělat s Krymem. Rusové území anektovali v roce 2014 a začlenili je do své vlastní země, ale západní svět toto překreslování mezinárodních hranic silou neuznává. Někteří v bezpečnostním establishmentu si myslí, že Zelenskyj by měl pokračovat v boji za to, aby dostal Rusko z Krymu: ne proto, že cíl je realistický, ale proto, že by to Rusko zavalilo a zastavilo by je v zotavení a opětovném vyzbrojení. Ale realisticky, pokud by Ukrajina použila západní vybavení k přesunu na Krym a znovuzískání území, o kterém Rusko nyní tvrdí, že je součástí jeho vlastní země, eskalační riziko by bylo jasné.

Putin po invazi rád zanechává chaos: takzvané ‚zmrazené konflikty‘, které nikdy nekončí, mu mají poskytnout důvod k obnovení nepřátelství, pokud se mu to hodí. Jeho původním plánem pro Ukrajinu bylo vytvořit záminku pro invazi tvrzením o provokaci ve dvou samozvaných republikách na Donbasu. Tento plán byl zmařen západními zpravodajskými službami, které vydaly varování před invazí. Jeho cílem nyní bude okupace východní Ukrajiny a zajištění nepokojů.

Budoucí vojenské schopnosti Ukrajiny jsou tedy zásadní. Realisticky se země nechystá vstoupit do NATO – státy s nevyřešenými územními spory se k alianci připojit nemají a příliš mnoho členů si myslí, že by pro Rusko bylo příliš provokativní připustit Ukrajinu. (Stojí však za zmínku, že některé vlivné osobnosti ukrajinské vlády soukromě kritizují Zelenského za to, že uznal, že členství v NATO není reálné.)

Británie chce, aby byla kyjevská armáda postavena podle standardů NATO, takže Rusko nemohlo doufat, že vyhraje konflikt konvenčními (tj. nejadernými) prostředky. Jak říká jeden zdroj, který o této záležitosti diskutoval s Johnsonem: „Vybavuje je, aby se chránili – to je budoucnost Ukrajiny. Zajistíme, aby byli vybaveni zpravodajskými  informacemi, zbraněmi a výcvikem, aby byli neporazitelní.“ Polsko a pobaltské státy sdílejí tento cíl.

Dále přichází otázka, jak budou vypadat vztahy s Putinem po Ukrajině. Macronova ochota udržovat přímé komunikační linky s ruským prezidentem není něco, na co je Londýn připraven. „Pohled na kohokoli, kdo vyjednává s Putinem navzdory tomu, co dělá, je na  hodně otrlý žaludek, ať jsou jeho motivy jakkoli čestné,“ říká jeden z premiérových spojenců. Názor č. 10 je, že „je opravdu těžké si představit návrat k jakékoli podobnosti normálního vztahu s ním“.

Sankce vůči Rusku jsou bezprecedentní: velká ekonomika z  G20 je fakticky odříznuta od světového hospodářského života. Ale nevyhnutelně způsobují bolest zemím, které je ukládají. Pokud by byla dohodnuta mírová dohoda, byl by tlak na jejich zrušení. Názor britské vlády je však takový, že rychlé odstranění sankcí by bylo chybou: „Spíše než zrušit sankce a žít šťastně až do smrti bychom je chtěli použít jako páku k zajištění reparací,“ říká tento zdroj. Britové tedy upřednostňují jejich zrušení pouze zčásti, s možností ustoupit při prvním pohledu na jakoukoli ruskou agresi. Myšlenka je taková, že by to pomohlo odradit jakýkoli budoucí ruský revanšismus.

Vysocí představitelé britské vlády v soukromí trvají na tom, že vztahy s Ruskem by už nikdy neměly být jako dřív. Argumentují tím, že závislost Německa a dalších evropských zemí na ruském plynu by měla být ukončena, a zpochybňují, zda je rozumné znovu povolit vývoz klíčových částí technologie do Ruska. Pokud, jak řekl americký ministr obrany Lloyd Austin, chcete Rusku zabránit v tom, aby znovu mohlo dělat něco podobného, ​​proč byste mu posílali to, co potřebuje pro pokročilou výrobu?

Napsal James Forsyth

James Forsyth je politický redaktor The Spectator.

Vlkův dodatek:

S výjimkou  velikonočního projevu  britské ministryně  zahraničí Trussové jsem už dlouho neviděl něco tak arogantního , nabubřelého a  velkobritsky  imperialistického  jako  je  tento sloupek  ze  Spectatora. Před  150 roky  by  se jeho tónu, úvahám a  závěrům  nepochybně nikdo nepodivil. Británie  tehdy  Královna moří byla opravdu  velkou.  Dnes?  Co  z té velikosti  zbylo? Ani trosky.  V podstatě  už  jen jeden  a půl ostrova  za Kanálem.  Ale  namyšlenost, vševědoucnost a nabubřelost  zůstaly.  Ale  o  to nejde.

Trussová  jasně  sdělila  jak má vypadat , podle  ní a  Britů  budoucí  uspořádání světa. Názor  Spectatoru na Ukrajinu a výsledek  války,  stejně jako Zelenského vyjednávací pozice  – jednat s Putinem z pozice  síly a  zvažovat pouze  variantu  – chtít  i Krym nebo mu ten holt  jako ponechat, ale  Rusko v pozici  už na věky  lůzra   světového outsidera a otloukánka, který má jediné právo  – mlčky na všechno kývat a lacino dodávat suroviny, to všechno jen konkretizuje.

Jenže  původní text vyšel  21. května. Svět  o  pár  dní  zestárnul. Jen o pár  dní…..  A  co vidíme na vojenských mapách?  Ano,  Rusko vyklidilo pozice kolem Kyjeva.  A   také kolem Charkova. Ale  na Donbasu?  Srovnejte  válečné mapy  z  21.5. s  tou dnešní!  Zajímalo by mne  jestli to James  Forsyth  vidí  vojensky  stejně  jako  v okamžiku, kdy bušil do klávesnice. Jestli jako  Putinovi seberou  Ukrajinci  tu vodu  pro Krym  a Putin se pokorně připlíží k jednacímu stolu, kde  mu Zelenský s našeptávajícími Brity a  Američany  „v místnosti“  nadiktuje,  z pozice síly,  jak si představuje  výsledek  války, který Putin, bez  mrknutí oka a  jakékoliv námitky –  podepíše.

Možná,  že by James  Forsyth  udělal  hodně  dobře , kdyby  prostudoval  druhý dnešní článek Kosy, převzatý z italského Corriere della Sera.Třeba  by  si  rozšířil obzory.Minimálně  by  zjistil, že  se nepíše rok 1822, nýbrž 2022 a  že  tradiční britské  čachrování je opravdu už  jen kramářské čachrování.  Že  svět  už je  poučen.

A  stejně  tak  ti,  z nemnoha  návštěvníků Kosy,  zažívajících  nad  tímhle  textem dlouho nevídaný orgasmus.