24.11.2025
Kategorie: Politika

Za vznikem Milionu chvilek je něčí zájem

Sdílejte článek:

LEO K.

„Naučme se nechat umírat své ideje místo nás samých.“ Takovou idejí je třeba tvrzení, že „Milion chvilek pro demokracii“ slouží demokracii(!)

Za vznikem tohoto hnutí je něčí zájem. Zájem je vždy otcem myšlenky nalézt způsob jak ovlivňovat dění, které se nám nelíbí. Neplést s ideologií, to je propracovaná soustava názorů, postojů, hodnot a právě idejí s  funkcí založenou na formulování politických a hospodářských zájmů určité skupiny. Idejí je například tvrzení, že Andrej Babiš rozkrade naší republiku, aby sám ještě více zbohatl, kdežto ideologií je například neoliberalismus.

Neoliberalismus je ale tržní fikce v politické praxi. Tedy například tvrzení, že trh vyřeší všechny společenské problémy. 36 let této politické praxe nás poučilo, že to tak není, že spoléhání na trh výrazně prospívá bohatým a ještě výrazněji škodí nejchudším. S idejemi je to podobné. Například: „chceš li mír, připrav se na válku. Jenom dobře vyzbrojený stát se ochrání před agresí.“ Je to samozřejmě nesmysl, protože trvání na této idejí přináší závody ve zbrojení a jak víte – závody mají vždy jen jednoho vítěze. Donedávna to fungovalo. Tím vítězem byly Spojené státy, které určovaly pravidla i výsledky. Některé vyvrácené ideje je ale nesnadné opustit, smíchaly se příliš s naší identitou, s tím, čím toužíme být; miliony lidí umíraly v marných válkách, protože nedokázali včas opustit vyvrácené ideje. Prostě ideologie je falešné vědomí složené z velkého počtu (možná milionu) idejí vytvořených tak, aby prosadily něčí zájem. Výsledek je děsný – viz foto z demonstrace 17. listopadu.

Při pohledu na snímek nevím, jestli je to pokus o vtip nebo tragédie. Označuje zvolené kandidáty do vládních řad za mafii, ač rysy mafie byly nesporně prokázány ve všech finančních kauzách odstupující vlády!

To už není ani manipulující idea, to už je volání prchajícího zloděje: „Chyťte zloděje!“ Ale jak je vidět, našlo si své přívržence.

Je to stejně zavádějící jako transparent dělící ty jež mají volební právo na „voliče“ a „hlupáky.“ Všeobecné volební právo bylo výdobytkem 1. republiky v roce 1920. S tím, že demokracie nemůže být tak slabá, aby se nevyrovnala s nesouhlasem. Někdy se mává letopočtem 1907, kdy císař František Josef I. pod nátlakem stávkujících podepsal rovné volební právo. Rovné ale úplně nebylo. Z hlasování byli vyloučeni vojáci z povolání, osoby nesvéprávné a v chudinské péči, vězni, lidé trestaní více než dvakrát za opilství a také veškeré osoby ženského pohlaví. Ženy se rovnosti dočkaly až se samostatnou Československou republikou. Jestli to byl jejich kapric, že zvolily v roce 2023 Petra Pavla, protože byly z jeho účesu a fousků celé pryč (jak říkal Marcus V. Martialis už v roce 70), to už není důležité.

Máme prezidentem generála ve výslužbě, který se nestydí za svoji ohebnou páteř (na rozdíl od generála Ludvíka Svobody) a zjevně fandí válce, zbrojařům atd. Petr Pavel je voják, jako voják uvažuje a právě proto také neví, co říká.  Proto jsem také jednou napsal, že k vojákům od majora výše, bychom se měli chovat s určitou obezřetností – asi jako ke katům. Nakonec nehynoucím vzorem budiž nejenom Petr Pavel, ale také Otakar Foltýn.

Ocitli jsme se v dobách, kdy se zapomnělo, že politika není jen o hodnotách, ale především o zájmech. Že implementace jakékoliv ideologie do politiky musí počítat s lidmi, jejichž motivace a vzorce chování a jednání jsou produktem dlouhého vývoje. A, že vztah mezi jeho vědomím a bytím není jednoduchou rovnicí. Že svoboda bez pravidel a zodpovědnosti s sebou nese především chaos. Jestliže prezident (jako první úředník státu) není nikomu zodpovědný a řídí se radami Petra Koláře, jehož zájmy vycházejí z účasti na podnikání Reného Holečka (Colt.cz), není divu, že brání někomu, jemuž je válka, smrt a zbrojení, cizí. Vzpomeňte na finále volby prezidenta, kde Andrej Babiš vystupoval pod heslem: „Nezavleču nás do války, jsem obchodník!“ A mainstreamový tisk reagoval barnumskými články, že prezident přece nemůže…Ale může, holenkové, teď se to ukázalo.

Ale vraťme se k ideologii. Ekonomistický model se vyznačuje povýšením neoklasické ekonomie na dominantní způsob myšlení, jež považuje trh za optimální instituci společenské organizace, za nejefektivnější mechanismus redistribuce zdrojů a odměn v každé společenské oblasti. Ekonomistický neoliberalismus spočívá v nahrazení státního principu ve společenské regulaci principem tržním, v doslovném ústupu státu z jistých pozic a jejich opětovnému obsazení trhem. Snad je dobré, že sem-tam někdo upozorňuje na sdílenou ideologickou zaslepenost mezi příznivci i odpůrci neoliberalismu. Společně totiž propadávají iluzi „vlády trhu“, aniž by se zaměřili na prostředky výkonu této vlády a její možnosti. Ve světle aktuální ekonomické krize, kdy „trhy“ zachraňují daňoví poplatníci, je třeba se odpoutat od fikce trhu údajně existujícího nezávisle na státu a překonat ji vytvořením konceptu lépe odpovídajícímu empirické realitě.

První krok tímto směrem vede přes rozpoznání státu jako klíčového činitele, disponujícího schopností přetvářet společenské instituce a vztahy na jedné straně a naše představy o nich i o nás samotných na straně druhé. Pouze díky aktivitě státního byrokratického pole se fikce trhu stává obecně přijímanou a závaznou skutečností. Přehlížení role státu v marketizaci společnosti je úhlavním nedostatkem výše nastíněných modelů, které tak úspěšně zatemňují, co je na neoliberalismu „neo“ — to, čím se neoliberální stát odlišuje od minimálního liberálního státu 19. století a keynesiánského sociálního státu poválečného období 20. století.

Předně liberální demokracie by se teoreticky měla snažit o co největší možnou svobodu pro každého jednotlivce. To zní hezky, ale tento směr byl vymyšlen hlavně proto, aby se prosazovala svoboda pro internacionální bankéře a korporace v každé zemi. To oni potřebují tu svobodu, aby měli zaručenou svobodu hromadit majetek.

Liberální demokracie se snaží, aby se legalizovaly nečestné praktiky a každý je chápal odteď jako svobodu jednotlivce. Proto mají plná ústa svobody.

Všimněte si, jak se odcházející vláda staví ke kauzám Kampelička, Dozimetr, Bitcoin. Kampelička, celým jménem Podnikatelská družstevní záložna, kde premiér Petr Fiala „zapomněl“ cca 1 milion Kč a kde z titulu družstevní vzájemnosti člen (tedy Petr Fiala) svou úložkou zodpovídal za provoz.

PDZse dopouštěla celé řady nestandardních kroků. Nedodržovala elementární opatření proti praní špinavých peněz. Uvnitř finančního ústavu nefungovaly kontrolní mechanismy. Stejně tak řízení úvěrových rizik.  Za sledované období provedli klienti výběry hotovosti ve výši téměř 670 milionů korun, přičemž dle centrální banky záložna rizika spojená s těmito transakcemi „vůbec neidentifikovala.“

Nechci vypisovat prohřešky, které si na rozhodnutí ČNB přečtete sami. A jak na to reagoval premiér? „No zapomněl jsem – a co má být?“ Kauza Dozimetr, kde se mafiánským systémem rozdělovalo „výpalné“ z pražského Dopravního podniku, mimo jiné i mezi vládní politické strany.

Jak na to reagoval Vít Rakušan? Nevím, to se dělo za mými zády, to bylo selhání jednotlivců, STAN s tím nemá nic společného.

Kauza Bitcoin, kde stát prostřednictvím svých ministrů vzal úplatek od odsouzeného překupníka drog Tomáše Jiříkovského. Každý kdo někdy platil státu ví, že korunový účet státu vede přece ministr financí. Stát tedy připustil, že 1)byla sepsána smlouva, že stát převezme část prostředků získaných kriminální činností! 2) Stát tuto část prostředků převzal a nabídl ji k prodeji – to znamená, že legalizoval prostředky získané nezákonným způsobem. Jak na to reagoval Zbyněk Stanjura? Zbytečné se ptát.

 

KOSA NOSTRA

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (7 votes, average: 4,43 out of 5)
Loading...
2 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)