Za mediálním lynčem fotbalisty Švancary stojí české pokrytectví

Po utkání totiž Švancara podle zápisu rozhodčího po zápase při odchodu do kabin urážel ukrajinské soupeře, které nazýval pánským přirozením, a posílal je domů, asi do vlasti. Vzhledem k tomu, že jsem hrál fotbal na této úrovní desítky let, vím, že se jedná o běžný závěr každého druhého utkání, neboť sport (zejména fotbal a hokej) s sebou přináší emoce.

Někdy to zachází docela daleko, například v listopadu 2022 si po souboji mnohonásobných mistrů naší nejvyšší soutěže vedení klubu Viktoria Plzeň stěžovalo, že fotbalisté Sparty poničili šatnu. A pár dnů po Švancarovi zaútočil sportovní manažer extraligového hokejového týmu Mladé Boleslavi Martin Ševc v neovladatelných emocích bezprostředně po zápase na trojici rozhodčích slovy: „Zmrdi zasraný, chcípněte včetně tvojí rodiny!“ Poté, co bývalému vynikajícímu obránci došel obsah jeho slovního sdělení, přišla z jeho strany omluva.

Rovní a rovnější

Stejně tak učinil i Petr Švancara. V obou případech se jedná o pochopitelný akt pokání a sebereflexe, protože pozápasové emoce opadají již ve sprše. Pak se jde většinou na pivo a hráči, kteří přejí během zápasu jeden druhému mnohem více, než je peklo, jsou najednou v klidu. Petr Švancara měl ale smůlu, protože slovně napadl ukrajinské fotbalisty.

Vsadil bych se totiž o cokoli, že kdyby dnešní bavič velmi sledovaného pořadu TIKI – TAKA po konci zápasu tituloval stejně a poslal domů české protihráče, zástupci hostujícího celku, kteří slovní incident nahlásili rozhodčímu, by to vůbec neřešili. A arbitr zápasu by místo toho, aby udání Cézavy uvedl do zápisu, možná přemítal nad tím, zda si nepořídit se slavným fotbalistou společné foto. Proto jsem se spojil s nejmenovaným rozhodčím, kterého jsem se zeptal, zda se při podobných situacích nepíše do zápisu něco ve smyslu, že hráč – dejme tomu číslo 10 – urazil skupinu protihráčů, bez upřesnění jejich národnosti. Dotyčný se až vyděsil a mimo záznam mi sdělil, že povinnost rozhodčího uvádět do zápisu národnost jakéhokoli hráče neexistuje, protože na hřišti by si měli být všichni rovni.

Mimochodem, pomineme-li bývalého (a dle svých slov vynikajícího) střelce Petra Fialy, musí mít i fotbalisté na úrovni okresního přeboru platný registrační průkaz, jehož vydání by měla předcházet zdravotní prohlídka. Ukrajinští fotbalisté hájící barvy Cézavy jsou tudíž zdrávi a je otázkou, zda nelze Švancarovu výzvu k návratu domů považovat – z hlediska té části obyvatel, která bojuje na frontě proti Rusku – za správnou. Jak jsem se ovšem dočetl z vyjádření zástupců týmu, „oba kluci se domů vracet nehodlají.“

Není nad pokrytectví

Když pomineme, že je Petr Švancara vystaven takřka mediálnímu lynči za to, že urážel fotbalisty nesprávné národnosti, má jeho příběh ještě jeden rozměr. Před takřka deseti lety byl před půlnocí zastaven v Brně policejní hlídkou a lidově řečeno nadýchal. Byť snad i největší fanoušci ukrajinských fotbalistů působících v českém fotbale uznají, že opilý Švancara za volantem představuje (stejně jako každý jiný řidič pod vlivem) pro společnost neskonale větší nebezpečí, než Švancara „urážející ukrajinské fotbalisty klubu osmé ligy Cézava…,“ jeho tehdejší prohřešek nevyvolal ani zdaleka takovou mediální odezvu. Dost velké pokrytectví, chtělo by se říct.