V západní Evropě doutná občanská válka

Doutná, a místy už začíná žhnout. K řadě sýčkujících podcastových komentátorů, kteří tyto obavy v poslední době stále častěji vyslovují, se přidal na slovo vzatý expert, profesor válečných studií na londýnské King´s College David Betz. Ten vyslovil tento vědecký posudek: „Občanská válka hrozí a je mně líto, ale nevidím v této chvíli mírové řešení.“ Jako historicky ověřené příčiny uvádí „kulturně rozštěpenou společnost, ekonomickou stagnaci, nadměrnou moc elit, kolaps důvěry veřejnosti ve schopnost normální politiky řešit problémy, odcizení mocenských struktur od lidu, a z toho pramenící zjištění rostoucího počtu občanů, že na vládnoucí systém nemohou spoléhat, a rozhodnutí vzít obranu do vlastních rukou.

Nás může prozatím uklidnit, že mezi ty quasi-válečné země zatím nezařazuje nás, což však neznamená, že by nás nemohla zasáhnout nějaká exploze z blízkého sousedství. Nemusíme dodávat, že na takovou sousedskou explozi nejsme připraveni ani vyzbrojeni a mohli bychom se jí neubránit. V tomto kontextu působila zábavně jedna rádoby vlastenecky chlácholivá televizní reportáž, v níž řada mladíků odpovídala pozitivně až nadšeně na otázku „bránili byste vlast, kdyby byla napadena?“ Chyběla totiž druhá otázka „jak byste ji bránili?“ a třetí otázka „byli byste ochotni se k obraně nechat vydrilovat?“.

Kdo si chce Betzovy poznatky prostudovat podrobněji, může si je nagooglovat v jeho eseji „Civil War Comes to the West“. My, kdo raději sledujeme příběhy, děje a dramata, než vědecké poznatky, se stručně podíváme na některé nedávné události, které Betzovy obavy potvrzují.

Tou hlavní událostí, z níž vychází vše ostatní, je ona „kulturně rozštěpená společnost“, ve srovnání s níž je naše vlastní rozštěpenost procházkou po růžové zahradě. Ta v západní Evropě akceleruje už půl století následkem historicky nebývalé kolaborace domácích mocenských a intelektuálních elit s nepřátelskou invazí, měnící se v okupaci a kolonizaci. Její strategickou součástí je potlačování informací o vývoji islámské imigrace, s očerňováním a často soudním stíháním sdělovatelů faktů a jednoduché matematiky demografických předpovědí.

Namísto vysněné integrace a ekonomického a kulturního obohacení si západní Evropa vytvořila nový politický fenomén, jemuž se začíná říkat „islámská identitní politika“. Vyjadřuje fakt, že sílící počty muslimů preferují islámský politický systém a infiltrují mocenské struktury s už netajeným cílem islámského ovládnutí společnosti. Infiltraci Muslimského bratrstva do francouzských mocenských, kulturních a vzdělávacích struktur nedávno dokumentovala podrobná zpráva francouzského ministerstva vnitra.

Britové se probouzejí ke zjištění, kolik obecních správ, radnic, starostovských a soudcovských funkcí řídí muslimové, jejichž praktickou politikou je postupná islamizace veřejného života. A kolik podpory se jim dostává od domorodých politiků, soudců, policie, médií a školských úřadů. A od intelektuální mládeže, zfanatizované „palestinismem“, což je jen nová nálepka pro starodávný džihád. K podobným zjištěním docházejí Němci, Rakušané, Belgičané, Holanďané, Švédové, sledující, jak se jim jejich domovy mění v cizinu.

S islámskou identitou, podpořenou představiteli extrémní levice, vstupují do evropské politiky nové strany. Z islámského uskupení „The Muslim Vote“ jehož programem je „dát muslimská témata do popředí britské politiky“ vzniká nová dosud nepojmenovaná extrémně levicová strana, které sondáže odhadují voličskou podporu 18%. V Bruselu vznikla celo-eurounijní federace zvaná „Free Palestine Party“ a její belgická odnož TFA získala tři poslance. Francouzská odnož se jmenuje UDMF (“Unie francouzských muslimských demokratů“) UDMF. Nizozemsko má muslimskou stranu DENK. Rakousko NBZ (“Nové hnutí pro budoucnost“). Celkem jich Evropa má 11.

Jejich vliv s rostoucím procentem muslimské populace narůstá. A s ním i její sebevědomí a troufalost, projevovaná stále častějšími demonstracemi „palestinismu“, útoky na občany, znásilňování žen včetně nezletilých. Upozorňování na jejich trestné činy je umlčováno nálepkami islamofobové, xenofobové, rasisté, pravicoví extrémisté. Umlčování za ně provádějí po dobrém „domorodé“ soudy, policie, média, profesní odbory a zaměstnavatelé, nebo po zlém samotní muslimové, s vědomím ověřené beztrestnosti.

Jestli Evropa okamžitě nezastaví příliv muslimské imigrace – ilegální i legální – bude za dvacet let vypadat jako dnešní Sýrie, ovládaná fanatickými džihádistickými gangy masakrujícími kdekoho, kdo se jim nezdá dostatečně islámský. Tak varují už řadu let historici islamizace jako Daniel Pipes, Robert Spencer nebo Raymond Ibrahim. A citují historické demografické statistiky, podle nichž křesťanská populace například zrovna Sýrie, kdysi většinová se třemi miliony, se za dvacet let zmenšila na 300 tisíc. Její likvidace pokračuje pod novou vládou islámského džihádisty, s nímž si západní státníci kamarádsky potřásají rukou a předhánějí se, kdo mu dá víc peněz.

Každý den někde v Africe, od Nigérie přes Ugandu a Mali po Mosambik, ozbrojení džihádsté zmasakrují nějakou bezbrannou křesťanskou vesnici. Často s pomocí nebo nečinným přihlížením státní armády a policie. Za totálního mlčení západních médií.

Jak to, že nikdo na Západě nedemonstruje proti této genocidě – která navíc vraždí lidi se Západem kulturně a ideově spřízněných a o pomoc Západu prosících? Jak to, že místo toho desetitisíce palestinským státem zběsněných italských levičáků a anarchistů pod taktovkou muslimských imigrantů a za podpory stávkujících odborů devastují osmdesát měst, „s maskami na tvářích házejí na policisty láhve, kameny, kouřové bomby, dlažební kostky a popelnice, rozbíjejí okna, blokují dopravu a zraní jen v Miláně 60 policistů,“ jak chaos popsala italská média? Proč demonstraci titulují popisem „guerillová válka“?

Že by se konečně někdo v médiích probouzel ke zjištění, že Evropa už je až po uši ve válce, která se na ni žene zevnitř a je akutní, prostě proto, že už dobývá ulice evropských měst? A že to je oživená válka starodávná, trvající už 14 staletí?

A že to vše se změnilo v 7.a 8. století bleskovou invazí islámského imperialismu, okupací tří čtvrtin křesťanského světa (čili Západu), postupnou přeměnou velkolepého byzantského křesťanství v islámskou říši, a násilnou konverzí na islám, jehož právní systém zapomněl od archanděla Džibríla převzít i ten nejzákladnější prvek biblické civilizovanosti, jímž je Mojžíšovo Desatero, a nahradil jej náboženskou povinností dobývat, okrádat, otročit a vraždit „neznabohy“.

A že k těm kdysi západním, ale islamizovaným zemím by brzy mohla přibýt desítka zemí, dvě z nich vyzbrojené jadernými zbraněmi. Pesimisté (nebo možná realisté?) se vzdávají nadějí, že by se Evropa ještě dokázala islamizaci ubránit. Britské vojenské úřady přiznaly, že počet jen těch mužů připlutých v posledních několika letech na člunech z Francie už převýšil celkový počet všech britských ozbrojených jednotek včetně záložníků. Německá kontrarozvědka spočítala, že tamní počet muslimských mužů vojenského věku už dávno překonal součet všech německých ozbrojenců včetně policie. Ve Francii už to ani nikdo nepočítá. Česko, jehož armáda by počtem sotva ubránila jedno okresní město jeden týden, utrácí peníze předražené polní kuchyně, aniž by se kdo zeptal, zda v nich bude koho nakrmit.

A málokdo si klade otázku, čím se vlastně národy a civilizace dají ubránit. Neklademe si ji proto, že už dlouho pohrdáme vlastními dějinami, z nichž se nám zamlčuje, že civilizace se brání hrdinstvím. To spočívá ve víře ve společnou kulturu a systém hodnot, vůli je bránit, v ochotě učit se válečnickému umění, pěstovat vůli k vítězství, ctít hrdiny, riskovat osobní život pro celek, spolupracovat se spolubojovníky a chránit bezbranné. A to v Evropě už několik generací není „cool“. Ale bez toho nás nezachrání ani 10 procent HDP.