![](https://pravyprostor.net/wp-content/plugins/lazy-load/images/1x1.trans.gif)
V této zemi, prolezlé závistí, leností, neschopností (tedy ryzím socanským bolševismem), nikdy lépe nebude
LEO ŠVANČARA
Dnes jsem byl ve městě v centru, kde jsme 35 let bydleli. A jak je mým zvykem, v těchto lokalitách vždy zůstávám sedět v autě. Eva zajde něco pokoupit a honem zas z toho města hrůzy a děsu pryč…
A tu vidím, jak stěhuje jeden letitý známý živnostník svůj krám. Slyšel jsem, že skončil, skrze sanitární diktaturu této vlády, ale když jsem ho po těch dlouhých třiceti letech v této ulici dnes viděl, jak u toho konce jeho živnosti vypadá, ani jsem nenašel odvahu vystoupit z auta a pozdravit ho.
Vzpomněl jsem si totiž na jednu, dnes již také už mrtvou naši sousedku, která podnikala naproti němu a která mívala cukrárnu. Jak vyprávěla o neustálých buzeracích co čtvrt roku, o svých zbytečných investicích do nesmyslných baterií, záchodů pro invalidy, stěn v pekárně mezi pracovními stoly, do instalací a dalších pitomostí, kterými ji úřady s patřičnými pokutami pronásledovaly celých 25 roků.
Nakonec pod tíhou té buzerace skonala na rakovinu – ještě jí tehdy nebylo ani padesát.
A dnes vidím tohoto dalšího živnostníka, jak se belhá se svými věcmi do své otřískané dodávky z krámu, kde strávil skoro třicet let.
A jak jsem měl stočené okno u auta, pojednou slyším vedle sebe na chodníku dvě – hadry a respirátory jak mumie – omotané báby: „Vida, ten zloděj konečně zkrachoval!“.
Ne, v této zemi, prolezlé závistí, leností, neschopností (tedy ryzím socanským bolševismem), nikdy lépe nebude.
Nikdy!