V 21. století se nejsnáze dopracuje úspěchu člověk obdařený vlastnostmi psychopata

Přednosti psychopatů demonstroval Dutton zajímavým pokusem. Vybral si dobrovolníky z řad studentů a provedl u nich testy osobnosti. Pro vlastní pokus vybral studenty, kteří měli silně rozvinuté psychopatické rysy, a k nim přidal studenty, kteří tyto rysy prakticky postrádali. Všichni měli stejný úkol. Před nimi prošlo přes stupínek v posluchárně pět různých lidí. Jeden z nich měl v kapse červený kapesník. Tento člověk také dostal sto liber. Když „porota“ složená z vybraných studentských dobrovolníků nepoznala, že právě on skrývá v kapse šátek, peníze mu zůstaly. Když ho ale porota odhalila jako „pašeráka červeného kapesníku“, musel peníze vrátit.

Nepsychopatičtí dobrovolníci odhalili pašeráka ve 30 % případů. To je jen o málo více, než kdyby spoléhali na náhodu a hádali naslepo. Pak by měli slušnou šanci na zhruba dvacetiprocentní úspěšnost. Dobrovolníci vykazující celou řadu psychopatických rysů osobnosti byli úspěšní v 70 % případů. Ve své mysli inklinující k psychopatickému myšlení vycítili, že se „pašerák červeného kapesníku“ podvědomě strachuje o svých sto liber. Měli na to nos. Zvolili pašeráka s podobnou jistotou, s jakou si úchylný sériový vrah vybere tu nejslabší, nejzranitelnější oběť.

Výsledky Duttonova experimentu lze interpretovat tak, že lidi s psychopatickými rysy lze asi s výhodou zaměstnávat jako celníky, vyšetřovatele, úředníky berňáku nebo bachaře. Ale měli by tihle lidé obsazovat i vysoké politické posty, pozice vrcholových manažerů a další velmi zodpovědné profese? Na první pohled se zdá, že by to tak být nemělo. Přeci nebudeme mít na klíčových místech společnosti psychopaty! Není například těžké dojít k závěru, že by špičkový chirurg měl se svými pacienty soucítit, čehož „normální“ psychopat není schopen. Jenže co když pak „normálnímu“ chirurgovi při operaci soucit a z něj vyplývající pocit zodpovědnosti svazují ruce? Neodvede nakonec lepší práci lékař s psychopatickými rysy osobnosti, který se nenechá emocemi ovlivnit?

Dutton cituje jednoho předního britského neurochirurga, který mu řekl: „Nemám soucit s pacientem, kterého operuji. To je luxus, který si jednoduše nemůžu dovolit. Na sále jsem jako někdo úplně jiný: studená mašina bez srdce, která splynula se skalpelem v jedno. Když operuji a snažím se ošidit smrt, jsou emoce to poslední, co mi může pomoci. Emoce přinášejí chaos a to je pro výsledek operace špatné. Za ta léta, co operuji, jsem své emoce prakticky vyhubil.“

V lidském životě zákonitě nastávají situace, kdy se normální člověk nedokáže zprostit emocí. Při vyšetření mozku moderními zobrazovacími metodami je jasné patrné, jak se takovému člověku aktivuje například centrum zvané amygdala. U psychopata zůstává ve stejné situaci amygdala v naprostém klidu. Tito lidé jsou bez emocí. Uvažují zcela chladně, racionálně – nebo chcete-li bezcitně.

Jeden přední britský finančník označil Duttonovi za tři nejcennější lidské vlastnosti odhodlanost, zvídavost a bezcitnost. S prvními dvěma – odhodlanost a zvídavostí – budeme asi souhlasit všichni. S bezcitností už můžou mít někteří z nás problém. Proč si tedy finančník cenil právě jí?
„Nejkrásnější je na bezcitnosti to, že vám dovoluje klidně spát v situacích, kdy ostatní nedokážou zamhouřit oko,“ vysvětlil finančník Duttonovi.

Naštěstí má každý z nás na vybranou. Buď se můžeme hnát za úspěchem bezcitným stylem psychopatů, nebo můžeme kráčet životem jako lidé, kterým nejsou druzí tak úplně ukradení a kteří necítí potřebu šplhat po cizích zádech a přesvědčovat ty pod sebou, jak je to pro ně výhodné. Nezbývá než doufat, že nad Duttonovou knihou „Moudrost psychopatů“ dojde ne nevýznamná část čtenářů k závěru, že takovou „moudrost“ snadno oželí. Vůbec jim nebude vadit, že si tím možná výrazně sníží vyhlídky na velký společenský sukces. Důležitější pro ně je, že budou i bez oné vychvalované bezcitnosti nadále spát jako mimina. Nejde přeci jen o to být za každou cenu úspěšný. Možná ještě důležitější je, aby se nám nezvedal žaludek každé ráno, když v koupelně pozorujeme při čištění zubů napůl rozlepeným okem vlastní pomačkaný ksicht. Abychom se mohli podívat do očí sami sobě i druhým. To snad stále ještě není tak úplně k zahození …

• Jaroslav Petr