20.3.2026
Kategorie: Ze světa822 přečtení

Útok na South Pars byl vzkaz

Sdílejte článek:

PAVEL ŠIK

Středeční izraelský úder na íránské plynové pole South Pars vyvolal vlnu hysterických komentářů o „nevypočitatelném Trumpovi“ a „eskalaci bez cíle“.


Jdu proti proudu a nabízím trochu jiný a především méně hysterický pohled. Axios cituje izraelského představitele doslova: „Izrael asistoval operačně, aby předal americký vzkaz. Buď bude Hormuzský průliv otevřen nebo bude celé plynové zařízení zničeno.“ Americký úředník administrativy útoky potvrdil.

Proč South Pars a proč teď? Protože pole zásobuje primárně (ca 94 procent) íránský domácí trh a průmysl, vývozní kapacitu Írán kvůli sankcím nikdy nerozvinul. Jeho zničení by uvrhlo Írán do tmy.
USA a Izrael zasáhly fáze 3 až 6 z celkem ca 24 fází na South Pars, ale požár byl uhašen, íránská elektrická síť je stabilní. Jednalo se tedy podle všeho o vzkaz. Kdyby byl cílem skutečný kolaps, šlo by se do toho s podstatně větší silou.

Írán to pochopil a ani íránská odveta na katarský Ras Laffan není eskalace vymknutá z kontroly. Odpověděl symetricky a zasáhl také jen určité části zařízení a požár je také pod kontrolou. I to byl signál – máme také páky a víme, jak je použít. Zároveň to potvrdilo, že i přes spekulace má Írán stále nejvyšší vojenské velení, které jedná se rozmyslem.

Problém pro Írán se ale ukazuje stále jasněji. Katar do války vstoupit nechtěl a aktivně se snažil konfliktu vyhnout. Ras Laffan je přitom pro Katar existenciální infrastruktura a základ jeho ekonomiky, zdroj příjmů celého státu i uzel globálního trhu s LNG.

Útok na něj tak není jen taktický tlak na Washington nebo Tel Aviv. Je to přímý úder do suverenity země, která Íránu dlouhodobě sloužila jako diplomatický kanál a mediátor. Katar na to reagoval až nezvykle tvrdě, vyhostil íránského vojenského a bezpečnostního atašé a vyhradil si právo na odvetu. Tím se Teherán možná připravil o jednoho z mála regionálních aktérů, kteří byli ochotni hrát roli prostředníka.

Je to širší vzorec strategie íránských revolučních gard v tomto konfliktu, který se opakuje i přes původní protest ze strany íránského prezidenta. Útočí na státy Zálivu – letiště, rafinérie, města, které do války nevstoupily. Vedlejším efektem této strategie je, že státy, které se Íránu ještě před měsícem nevyhýbaly, dnes stojí de facto na druhé straně barikády a může to vytvořit mnohem pevnější alianci států Zálivu proti Íránu.

I přes velice tvrdou reakci vůči Íránu si Doha zavolala i Witkoffa na kobereček. Trump mezitím veřejně prohlásil, že o útoku nevěděl a obvinil Izrael ze sólojizdy. Krátce poté ale Axios s odvoláním na americké i izraelské zdroje uvedl, že příkaz měl vyjít z Bílého domu.

Trump v reakcí prohlásil, že vydal příkaz „žádné další útoky na South Pars“, ale pohrozil, že pokud Írán znovu udeří na Katar, USA íránské pole zničí samy, bez Izraele.

Pro Trumpa ale přichází problém ze zcela jiné strany, z jeho vlastní administrativy.

Většina dosavadní kritiky jeho íránské politiky se točila kolem mlhavých tvrzení, že není jasné, co vlastně chce a jak válku hodlá ukončit. Ta kritika přitom záměrně přehlížela to, co bylo od začátku z jeho strany veřejně na stole – tři konkrétní požadavky. Konec obohacování uranu, omezení programu balistických raket a konec podpory proxy armád.

Ty požadavky se netýkaly pouze Izraele, ale celého regionu Blízkého východu. Pokud by Írán někdy skutečně dosáhl na balistickou raketu s jadernou hlavicí, nastala by situace, kdy by v rámci odstrašení o stejnou zbraň začaly usilovat i další regionální velmoci jako Saúdská Arábie nebo Turecko. A proto dle mého jak SA tak Turecko a další regionální hráči proti americkému útoku v zákulisí nic nenamítaly. V konečném uspořádání bychom totiž měli jaderně zbraně v pásmu od Turecka až po Indii a jak vidíme na příkladu Indie a Pákistánu, samotné „jaderné odstrašení“ jako lék na věčné války nefunguje.

Problém ovšem je, že politický rámec strategie oslabení Íránu skrze útok se začíná politicky rozpadat.
Šéfka americké zpravodajské komunity Tulsi Gabbardová předložila Senátu písemné svědectví, že íránský program obohacování uranu byl zničen při červnových úderech roku 2025 a Írán se ho od té doby prý nepokusil obnovit.

Na otázku, jestli bylo tedy íránské jaderné obohacování bezprostřední hrozbou odpověděla, že „jediný, kdo může určit, co je bezprostřední hrozba, je prezident.“ Podle ní to není odpovědností zpravodajské komunity.

Jde o zásadní moment. Pokud vlastní zpravodajci Bílého domu potvrzují, že první a nejdůležitější z Trumpových tří požadavků byl vlastně splněn již před 28. únorem a žádná bezprostřední jaderná hrozba tedy neexistovala, pak casus belli pro operaci Epic Fury stojí na mnohem vratším základě, než Trump tvrdil.

Největší slabina celé operace tak pro Trumpa nemusí být íránské zapojení celého regionu do války, ale vlastní argumentace, na které stojí.

 

FB

Redakce

Sdílejte článek:
822 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (6 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
12 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)