Ze záporožského bojiště přicházejí rozporuplné zprávy o pokusech ukrajinských sil o průlom u obce Rabotino. Ačkoli mlha války v tuto chvíli brání definitivnímu popisu toho, co se v Rabotinu a jeho okolí odehrává, jedno je jisté: není to první pokus Ukrajiny prolomit tamní ruskou obranu, a pokud se jim to skutečně nepodařilo, nebude to pokus poslední.

Bitva o Rabotino se dost možná zapíše do dějin rusko-ukrajinského konfliktu jako novodobá verze bitvy o Prochorovku, která se odehrála 12. července 1943 mezi německou a sovětskou armádou. U Prochorovky sovětská obrana zlomila páteř tankovému útoku. Zdá se, že podobná situace se dnes odehrává v okolí vesnice Rabotino, kde ruští obránci bojují s ukrajinskými útočníky na obrněných vozidlech americké a německé výroby.

Zdá se, že Ukrajina a její načalnici z NATO si při urputné snaze o prolomení ruské obrany v Záporoží berou ponaučení z historie Skotska. Legenda se týká prvního skotského krále. Robert Bruce viděl, jak pavouk selhal při vytváření pavučiny, a pokoušel se o to znovu a znovu, dokud nebyl úspěšný. Král použil tuto zkušenost jako motivaci pro svůj vytrvalý boj proti anglické koruně. Postřehy Roberta Bruce se později staly inspirací pro amerického pedagoga Thomase Palmera, který ve své příručce pro učitele z roku 1840 napsal následující: „Zkuste to, zkuste to znovu. Pokud se vám to napoprvé nepodaří, zkuste to znovu.“ Tato vytrvalost nejlépe vystihuje to, co se odehrává na bojištích v oblasti, kterou Rusko nyní nazývá „Nové Rusko“. Jde o sebevražedné výpady ukrajinských sil do připravených obranných pozic jejich ruských protivníků, které doposud nepřinesly o mnoho více než mrtvá těla a zničená vozidla.

Případ krále Roberta Bruce ukazuje, že vytrvalost může zvítězit (a často také vítězí) tváří v tvář nepřízni osudu. Když byla současná ukrajinská protiofenziva na podzim roku 2022 poprvé koncipována, Ukrajina právě vycházela z případové studie vytrvalosti, která se v podstatě vyplatila. Šlo o úspěšnou protiofenzivu, díky níž se podařilo vytlačit ruské síly z Charkovské oblasti a která znovu dobyla pravý břeh Chersonské oblasti včetně města Cherson. K tomuto úspěchu přispělo poskytnutí vojenského vybavení a výcviku v hodnotě desítek miliard dolarů ze strany NATO, jakož i podpora operačního plánování na základě zpravodajských, pozorovacích a průzkumných zdrojů NATO.

Když podzimní protiofenzíva skončila, Ukrajinci a jejich načalnici z NATO se zaměřili na budování nové ukrajinské armády, která by nahradila tu, jež prolila krev v Charkově a Chersonu. Tato nová ukrajinská armáda měla obnovit útočné operace na jaře 2023. Nic z toho nebylo tajné. Velitel ukrajinských ozbrojených sil, generál Valerij Zálužný, v odhalujícím rozhovoru prohlásil, že cílem operací na jaře 2023 je prolomit ruskou obranu v záporožské operační zóně a postoupit o 84 kilometrů k městu Melitopol, jehož ovládnutí, jak prohlásil Zálužný, „by nám zajistilo plnou palebnou kontrolu pozemního koridoru spojujícího Krymský poloostrov s Donbasem a Ruskem, protože z Melitopolu už můžeme střílet na Krymský průliv“.

Zálužný tehdy sršel sebedůvěrou pramenící z nedávných úspěchů na bojišti a prohlásil: „Vím, že mohu tohoto nepřítele porazit,“ a dodal: „Ale potřebuji zdroje.“ Zálužný řekl, že „na základě daného úkolu dokážu spočítat, jaké zdroje jsou potřeba k vybudování bojeschopnosti,“ a poté uvedl čísla: „Potřebuji 300 tanků, 600-700 bojových vozidel pěchoty, 500 houfnic.“ A rychle k tomu dodal: „Teď nemluvím o letounech F-16“. A k tomu prý potřebuje dělostřeleckou munici, tedy spoustu munice. A prohlásil, že NATO není schopno tyto požadavky splnit.

Zálužný dostal to, co si vyžádal. Jeho vojenské síly byly vyslány na výcvik do zemí NATO a ukrajinské bojové plány byly úzce koordinovány s ukrajinskými partnery v NATO. Vybrané ukrajinské jednotky byly vyslány do německého Grafenwoehru, kde jim byl poskytnut pětitýdenní kurz vedený americkými instruktory. Výcvik se zaměřoval na to, jak efektivně vést operace kombinovaných zbraní o velikosti roty a praporu, které integrují dělostřelectvo, obrněné a pěší síly.

Cílem Zalužného bylo město Melitopol. Aby se tam ukrajinská armáda dostala, musela prolomit ruskou obranu, která byla budována celé měsíce. Ukrajinští velitelé a jejich partneři z NATO věřili, že klíčem k vítězství je postavit dobře vycvičené, dobře vybavené a vysoce motivované ukrajinské síly proti ruským jednotkám. Jejich výcvik a morálka byly považovány za horší, takže se při plné síle ukrajinského útoku měly morálně zlomit a utéci z boje. V lednu 2023 začaly ukrajinské síly zkoumat ruskou obranu a hledat nejslabší místo, které by se pak stalo ohniskem jejich útoku. Poblíž vesnice Rabotino v Záporoží se nakonec údajně našly. Byla to mezera mezi ruským 291. motostřeleckým plukem a 42. gardovou motostřeleckou divizí.

NATO vybralo dvě nejlépe vycvičené a nejlépe vybavené ukrajinské brigády: 33. brigádu, která používala bojová vozidla pěchoty M-2 Bradley americké výroby, a 47. brigádu, která byla vybavena bojovými tanky Leopard německé výroby. Obě brigády byly vycvičeny Spojenými státy v taktice kombinovaných zbraní, kterou měly za úkol nasadit plnou silou podél linie mezi uvedenými ruskými jednotkami. Ukrajinští vojáci byli masírováni tím, že ruské jednotky přidělené k těmto obranným jednotkám při prvním náznaku vážného boje utečou nebo se vzdají.

Ukrajinský útok začal 8. června 2023 a udeřil směrem na ruskou obranu v okolí obce Rabotino. Během několika hodin bylo všem zúčastněným jasné, že očekávání ukrajinských velitelů a velitelů NATO neodpovídá realitě na místě. Ruští vojáci, kteří obsadili obranu Rabotina, se drželi pevně, což bylo výsledkem kvalitního výcviku, vynikajícího velení, správné taktiky a odpovídajícího vybavení. Ukrajinci naproti tomu fatálně selhali a na bojišti zůstaly roztřílené transportéry Bradley a tanky Leopard MBT a těla ukrajinských vojáků. Postupné útoky v průběhu následujících dní dosáhly podobných výsledků: Rusové se udrželi, zatímco Ukrajinci umírali.

V následujících týdnech se zdálo, že Ukrajina změnila svou taktiku a upustila od útoku s kombinovanými zbraněmi, který absolvovala v Německu. Místo toho začala používat útoky pěchoty, silně podporované dělostřelectvem, jejichž cílem bylo rozbít ruskou obranu kousek po kousku. Ačkoli tyto útoky zpočátku zaznamenaly větší úspěch než počáteční útoky s využitím obrněné techniky. Nakonec je Rusové odrazili a Ukrajinci utrpěli obrovské ztráty na živé síle.

Neúspěch ukrajinského tažení na Melitopol byl obrovskou ostudou jak pro ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, tak pro jeho partnery z NATO. Ti se sešli v litevském Vilniusu na summitu NATO, který tam byl svolán na 11. a 12. července. V následném ukazování prstem a obviňování Ukrajina pranýřovala fakt, že byla požádána o splnění obtížného vojenského úkolu s nedostatečnými zdroji. Ukrajinci se hlavně odvolávali na nedostatek stíhaček F-16, a to navzdory skutečnosti, že generál Zálužný výslovně vyřadil F-16 ze seznamu vybavení, které podle svých slov potřebuje k úspěšnému útoku na Melitopol.

Mezitím NATO připsalo vinu za neúspěšnou ofenzívu na bedra ukrajinských důstojníků, kteří nedokázali správně použít taktiku, jíž se naučili v Grafenwoehru. Uniklá zpráva německé zpravodajské služby zdůraznila, že přechod Ukrajiny od masivních pancéřových útoků k menším útokům vedeným pěchotou představoval naprostý odklon od operací s kombinovanými zbraněmi, které učilo NATO. Německá zpráva se však nezabývala skutečností, že NATO se pokusilo vzít operační umění, jehož zvládnutí vyžaduje měsíce, ne-li roky, a vtěsnat je do výcviku, který trval jen několik týdnů.

Ukrajina vyšla z Vilniuského summitu podle slavné knihy „Hlava 22“. Řešení problému bylo nemožné proto, že debakl byl předem daný už v samotném postupu a v dané situaci. Pokud Ukrajina chtěla, aby její partneři v NATO zvýšili vojenskou pomoc, například poskytnutím stíhaček F-16, musela prokázat pokrok na bojišti. Aby však mohla ukázat pokrok na bojišti, musela zaútočit bez podpory stíhaček F-16, což jakýkoli takový útok odsoudilo k neúspěchu.

Kromě toho Vilniuský summit odhalil realitu rostoucí únavy z Ukrajiny mezi partnery NATO, přičemž někteří z nich začali pochybovat o jejich schopnosti poskytovat časově neomezenou podporu. Ukrajina musí prokázat vůli a schopnost zvítězit nad Ruskem, domnívají se mnozí západní pozorovatelé. Jinak Západu nezbude, než začít hledat diplomatickou cestu z války. Takové vyjednávání by mohlo Ukrajinu přinutit, aby v rámci podmínek akceptovala ztrátu území, které si v současnosti nárokuje Rusko. Ale to je pro Zelenského vládu nemožné přijmout.

Při konfrontaci s dilematem fronty nařídil Zelenskij podle Hlavy 22 Zálužnému, aby zdvojnásobil ofenzívu v Záporoží a nasadil ukrajinské síly způsobem, který odpovídá výcviku, jehož se jim dostalo v rukou NATO v průběhu posledních sedmi měsíců. Americký komik W. C. Fields měl na uvedenou hlášku „zkus to znovu“ jiný názor a prohlásil: „Když napoprvé neuspěješ, zkus to znovu. Pak to celé vzdejte. Nemá smysl být kvůli tomu blázen!“

To, co Zelenskij, Zálužný a ukrajinská armáda podnikají na místě kolem vesnice Rabotino, je, mírně řečeno, úplná blbost. Touha dobýt Melitopol se pro Zelenského stala svatým grálem, který Ukrajinu přijde draho. A to jak z hlediska životů zmařených na bojišti, tak i z hlediska geopolitických důsledků prodlužování boje, který Ukrajina nemůže vyhrát. K tomu připočtěme hledisko dalších územních ztrát a dlouhodobé ekonomické a společenské dopady, včetně ztráty životně důležitých zdrojů a infrastruktury.

Albert Eistein, slavný vynálezce kvantové fyziky, se k tématu paranoické vytrvalosti vyjádřil ještě přesněji: „Šílenství je dělat stále stejnou věc a očekávat jiné výsledky.“

 

Článek pod názvem Ukrainian Counteroffensive Keeps Repeating Same ‚Insane‘ Mistakes vyšel na webu The Inteldrop dne 28. července 2023. Scott Ritter jsko bývalý operativec americké armády a inspektor OSN v misích ohledně jaderných zbraní patří k hlavním nezávislým politickým komentátorům v USA.