Ukrajina, Jablotron a morální dilemata

Válka na Ukrajině motivovala většinu Čechů k výrazné solidaritě. Některé solidární počiny jsou ovšem značně kontroverzní. Dobrým příkladem je akce firmy Jablotron, která jednostranně zablokovala datové služby svým ruským a běloruským zákazníkům. Firma Jablotron prodává domácí alarmy a zabezpečovací zařízení, často v kombinaci s napojením na pulty centrální ochrany. Blokace služeb znamená, že majetek cca 8000 jejích ruských a běloruských zákazníků zůstane nezabezpečen. V praxi to může vést k tomu, že ruský odpůrce režimu prezidenta Putina, který bude za svoje občanské postoje zatčen a vězněn, najde po návratu z vězení vykradený byt. Nemluvě o tom, že jde zřejmě o hrubé porušení obchodních smluv.

Přesto firma Jablotron s blokací služeb neváhala. Dle slov jejího majitele Dalibora Dědka, který vzpomíná na okupaci z roku 68’, je třeba „[ruského] agresora zastavit všemi prostředky“. Ukrajinu prostě „nesmíme nechat padnout“, „nesmíme se chovat zbaběle“. Černobílý pohled pana Dědka ale nesdílejí všichni. Např. Miroslav Korecký z iDNES vidí riziko v tom, že se takovýmito kroky stáváme „stejní jako Putin“. A neváhá označit páně Dědkův počin za „pěknou čuňárnu“.

Veřejnost je prostě ve svých postojích rozdělena, a toto rozdělení nelze zjednodušeně popsat pomocí pojmů „správné“ a „nesprávné“, „dobré“ a „špatné“. Zjevně jde o výrazně hlubší názorové neshody, mající psychologické kořeny a související s tím, jak kdo chápeme morálku a etiku. Situaci dále komplikuje i to, že i motivace lidí k solidárním krokům, které snad nikdo nemůže vnímat jinak než jako bohulibé — např. ke sbírkám na pomoc ukrajinským uprchlíkům — je v praxi velmi různorodá. Jeden můj kamarád, když nesl náruč šatstva a dalších potřebných věcí pro ukrajinské uprchlíky do školy svého syna, se nemohl ubránit dojmu, že většina lidí ve frontě vnímala dotyčnou sbírku spíše jako jakousi módní vlnu, namísto toho, aby se angažovali z prostého soucitu.

Jak se tedy, zejména v současné vypjaté situaci, zorientovat v přehršli názorů a postojů, když ze všech stran zaznívají silná slova a morální apely? Je možné, že lidé mohou dělat i správné věci z velmi pochybných důvodů? A naopak: mohou lidé dělat věci, které se nezdají na první pohled správné, z pohnutek vysoce morálních? A co je vůbec správné a co morální?

Jedno z vodítek při hledání odpovědí na tyto složité otázky nabízí Kohlbergova teorie morálního vývoje. Lawrence Kohlberg byl americký vývojový psycholog, který se zabýval otázkami morálky a etiky, zejména u dětí. Postupně dospěl k závěru, že lidé prochází ve svém vývoji šesti stupni morálního usuzování (moral reasoning), přičemž jednotlivá stádia nelze přeskočit a přičemž mnoho dospělých uvízne někde uprostřed celé škály.

Kohlberg zároveň přesvědčivě ukázal, že morální pohnutky, tedy to, proč člověk konkrétní morální postoj zaujímá, jsou důležitější než konkrétní postoj samotný. Jinými slovy nejde o to, jestli člověk zablokuje Rusům nějaké služby či nikoliv, ale předně o to, co ho k tomu vede. Právě v tom se totiž lidé velmi liší. A zatímco konkrétní činy často nelze jednoznačně morálně srovnat a seřadit, konkrétní morální pohnutky srovnat a seřadit lze. Lidé se totiž vyvíjejí od pohnutek jednoduchých, sobeckých a odvozených od externích tlaků, k pohnutkám komplexním, zvnitřněným a na okolí nezávislým. Tento vývoj zahrnuje tři úrovně morálky, a to morálku prekonvenční, konvenční a postkonvenční. V jemnějším členění se každá z těchto úrovní rozpadá do dvou oddělených stádií.

Pojďme se nyní na jednotlivá stádia morálního vývoje podívat podrobněji. Zároveň si u každého stádia ukážeme, že jím lze — někdy lépe a někdy trochu hůře — ospravedlnit jak činy pana Dědka, tak kritiku těchto činů ze strany pana Koreckého.

Prekonvenční morálka

Prekonvenční morálka se týká hlavně dětí a adolescentů. Většina dospělých z ní, díky Bohu, vyroste, čestnou výjimkou jsou psychopati a lidé mentálně postižení. Ve větší míře se s ní můžeme setkat u kriminálních gangů, ve věznicích a v širší společnosti v okamžicích válek nebo rozsáhlých živelných katastrof.

Stádium 1: strach z trestu

V tomto stádiu neexistuje žádný morální kodex. Lidské chování je určováno pouze bezprostředními následky. Za správné a dobré člověk považuje vše, co mu projde bez trestu; za špatné a nesprávné to, co je stíháno ze strany nadřazené autority. Kdyby byl pan Dědek v tomto stádiu vývoje, mohl by se rozhodnout vypnout zmíněné služby třeba kvůli vyhrožování ze strany bezpečnostních složek. Naopak pan Korecký by mohl napsat svůj kritický článek proto, že kdyby to neudělal, šéf by ho vyhodil z práce.

Stádium 2: orientace na odměnu

Také v tomto stádiu se lidé rozhodují pouze ze svého osobního pohledu a dle očekávaných důsledků svého jednání. Správné a dobré je to, co mi přinese prospěch. Kdyby byl pan Dědek v tomto stádiu, vypnul by služby, jen pokud by mu to přineslo profit (ať už finanční, nebo jiný). Pak Korecký by zase mohl napsat svůj kritický článek výměnou za příslib povýšení nebo prostě proto, že je to jeho práce; jinak by neviděl žádný důvod to udělat.

Konvenční morálka

Na konvenční morální úrovni se nachází většina dospělé populace. Tato úroveň také funguje jako jakési „centrum přitažlivosti“, tj. na jedné straně pomáhá dětem morálně dospět, na druhé straně brzdí růst jedinců směřujících k postkonvenční morálce. Ztělesněním konvenční morálky je církev, armáda, komunistická strana, náboženské sekty a různé „svazácké“ skupinky aktivistů.

Stádium 3: hodný chlapeček, hodná holčička

Na tomto stádiu je morálka motivována posvěcením ze strany širší společnosti. Správné a dobré je to, co dělají nebo aspoň hlásají ostatní, protože člověk ještě nemá morální sílu postavit se většině. Na tomto stádiu by pan Dědek vypnul služby, protože to tak udělali — nebo by udělali — jiní manažeři v jiných firmách, a on se nechce v jejich společnosti cítit jako bílá vrána. Pak Korecký by zase mohl zaujmout k panu Dědkovi kritický postoj, protože se to zrovna nosí v jeho redakčním týmu a on by se s opačným názorem cítil v redakci jako nahý v trní.

Stádium 4: právo a řád

Na tomto stádiu je dobré a špatné upraveno zákonem nebo definováno společenskými normami. Pan Dědek by vypnul služby, protože je potřeba se postavit na stranu „práva a demokracie“, v kontrastu s „bezprávím a totalitou“. Naopak pan Korecký by ho mohl kritizovat, protože svévolně porušil platné obchodní dohody, což je v „právním státě“ nemyslitelné.

Postkonvenční morálka

Postkonvenční úrovně dle Kohlberga dosáhne jen asi 20-25% dospělých. Pro Stádium 6 měl Kohlberg dokonce k dispozici tak málo dat, že ho považoval za empiricky ne zcela podložené. Někteří další výzkumníci toto stádium zcela zpochybnili. Ale jiní výzkumníci naopak dospěli k závěru, že dnes je procento dospělých ve Stádiu 6 vyšší než dříve.

Stádium 5: individuální práva jednotlivce

Na tomto stádiu lidé začínají chápat, že každý jedinec má individuální práva a že tato práva mohou někdy být v rozporu s platnými zákony. Vždy je třeba hledat to, co je skutečně prospěšné pro jednotlivce nebo širší společnost, nejen to, co je zákonné. Mottem této úrovně je „co nejvyšší dobro pro co největší počet lidí“; teoreticky z této úrovně vychází myšlenka parlamentní demokracie, hlasování a hledání složitých morálních kompromisů.

Pan Dědek, operující z této úrovně, by mohl vypnout služby na základě vědomí, že ačkoliv tím porušuje obchodní zákony, drtivá většina jeho klientů jsou bohatí ruští oligarchové z úzkého kruhu kolem Putina a že by takováto akce skutečně mohla ovlivnit jejich, a potažmo i Putinův, postoj. Viz Drdovo „vražda na tyranu není zločinem“. Případně by mohl o vypnutí služeb nechat hlasovat celou firmu. Naopak pan Korecký by mohl by pochybovat o reálné účinnosti páně Dědkových kroků v kontrastu s oprávněnými obavami, že když se proti těmto krokům nevymezíme, dostáváme se tím na kluzký svah morálního relativismu. A takový relativismus by mohl vést až ke ztrátě důvěry v systém obchodního práva, a tím i k nenapravitelné škodě pro naši společnost jako celek.

Stádium 6: univerzální etické principy

Na tomto stádiu se lidé řídí svědomím neboli zvnitřněnými morálními principy (např. rovnost, lidská důstojnost nebo respekt). Tlak okolí ani existující zákony či zvyky již pro ně nehrají roli; naopak, tito lidé chápou jako svou morální povinnost vystoupit proti bezpráví bez ohledu na okolnosti či dokonce osobní újmu, protože nemohou jinak. Dobrými příklady jsou třeba Mahatma Gándí nebo Martin Luther King. Pro Stádium 6 je charakteristický i postoj, že není důležité pouze konečné rozhodnutí a z něj plynoucí činy, ale i cesta, která k obojímu vede. Není možno bojovat zlem proti zlu, protože se tím „stáváme démony“.

Kohlberg se domníval, že tichý hlas svědomí je stejný u všech lidí, že je tudíž vede k obdobným rozhodnutím. V praxi jsou tato dosahována skrze vcítění se (empatii): lidé si představují, jak by jim bylo v kůži všech stran konfliktu, a snaží se tyto perspektivy nějak vyvážit. Pan Dědek by na tomto stádiu mohl dospět ke svému rozhodnutí skrze mučivé úvahy o tom, co je menší zlo – jestli poškodit ruské klienty potenciálně oponující Putinovi i za cenu porušení obchodních smluv, nebo nedělat nic. Na misku vah by musel položit i to, nakolik je pro něj osobně přijatelné podnikat v Rusku, když bytostně nesouhlasí s tamějším režimem. A ve finále by mohl poškozené klienty finančně kompenzovat, aby jednostrannou výpověď smluv vyvážil. Pan Korecký by naopak mohl pana Dědka kritizovat, protože by svévolné porušení obchodního práva vnímal jako větší zlo než nicnedělání, a protože vypnutí služeb potenciálně nevinným klientům by pro něj bylo nepřijatelným uplatňováním principu kolektivní viny.

Kohlbergova teorie v praxi

Pro praktické použití Kohlbergovy teorie je nutné si uvědomit několik důležitých věcí.

Jednotlivá stádia morálního vývoje nesouvisí jednoduše s intelektem, vzděláním, ani politickou orientací. Morálka MUDr. Kubka, který často mluví o ideálním světě, kde se všichni pěkně očkují, se zjevně liší od morálky JUDr. Nielsena, pro kterého je nejvyšší metou individuální svoboda. Naopak morální úroveň některých voličů Pirátů, kteří v kavárnách nadšeně filosofují o univerzálních lidských právech, může být stejná jako úroveň zatvrzelých komunistů, pro které jsou Piráti „zblblí havloidi“. Ačkoliv se obsah liší, černobílé vidění světa skryté za obsahem může v obou případech být stejné (tím nechci říct, že vždy stejným je); a to navzdory výřečnosti a racionalizacím dotyčných. Kořeny morálky se prostě nacházejí spíše ve stínem zahaleném hájemství pocitů než v ostře osvětleném království rozumu.

Bylo by také chybou chápat vyšší morální stádia jako za všech podmínek „lepší“. Ve společnosti existují činnosti, pro které je konvenční morálka v podstatě nezbytná—například působení v armádě nebo výchova malých dětí. Postkonvenční myslitel by pravděpodobně nedokázal zastřelit nepřítele anebo jen za cenu hlubokých výčitek svědomí. A postkonvenční učitelka by do hlav malých dětiček pravděpodobně zasévala jen zmatek.

Kohlbergův model morálního vývoje má také, jako každá abstrakce, jistá úskalí. Ačkoliv jednotlivá stádia vývoje se chápou jako striktně oddělená, v praxi mezi nimi lidé přechází postupně. Motivy reálných lidí jsou navíc komplexní a mohou se v nich kombinovat pohnutky pocházejících z různých stádií. I morálně velmi vyspělí lidé mohou mít v některých oblastech (třeba sexu) vysoce konvenční, ne-li přímo ortodoxní, postoje. Krom toho mohou lidé mezi morálními stádii oscilovat a v okamžiku silných emocí nebo velkého stresu regredovat ke stádiím nižším. Přesně to se, mimochodem, podle mě v naší společnosti právě teď děje.

Zároveň platí, že zatímco lidé na vysoké morální úrovni dobře chápou pohnutky lidí z nižších morálních úrovní, opačně to nefunguje. Lidé z konvenční úrovně – kterých je ve společnosti většina — prostě nemají šanci pochopit postoje a rozhodnutí lidí z úrovně postkonvenční. Zatímco pro část konvenční společnosti mohou být postkonvenční myslitelé nedostižnými vzory, zbytek společnosti na ně bude zákonitě pohlížet jako na zkažené morální relativisty.

Co z toho všeho plyne?

Předně to, že morálka je zatraceně složitá záležitost. Naše hodnocení ostatních dle toho, jak se v současné krizi chovají — jestli (ne)přispívají na uprchlíky, jestli (ne)schvalují blokaci dezinfo webů, jestli (ne)nosí Ukrajinské vlaječky na klopě apod.— je nejen zkratkovité, ale často vypovídá více o naší morální úrovni než o úrovni těch, které hodnotíme. Nikdy nemůžeme vědět, v jaké situaci se dotyční lidé nacházejí, jaké jejich osobní pohnutky ve skutečnosti jsou, ani o jaké informace svůj postoj opírají. Pohled někoho, kdo situaci na Ukrajině detailně sleduje od r. 2014, má ruskou manželku a příbuzné na Donbasu, bude zákonitě jiný než pohled někoho, kdo se do nedávné doby o Ukrajinu naprosto nezajímal a kdo se zároveň dlouhodobě angažuje k boji proti (ruským) dezinformacím.

To samozřejmě neznamená, že o pohnutkách lidí nemůžeme soudit zhola nic a že tudíž nejde posoudit, kdo v současné krizi jedná morálněji a kdo naopak pochybněji. Lidé totiž nejen konají, ale také své konání patřičně obhajují.

Např. z apelů pana Dědka na abstraktní ideály a volání po jednotě lze usoudit, že on sám se nachází ve 3-4. stádiu konvenční morálky. Naopak výrazně propracovanější argumentace pana Koreckého založená na zvažování různých perspektiv se zdá naznačovat 5.-6. stádium morálky postkonvenční.

Současný konflikt je navíc tak vyhrocený, že konvenční morální úroveň je jednobarevná a jasně čitelná. Konvenční je kategoricky odsoudit Putinovu operaci včetně hlasitého volání po odvetných krocích za jakoukoliv cenu a vůči komukoliv, kdo jen vzdáleně připomíná Rusa (což v praxi dopadá i na Ukrajince…). Konvenční je nosit hrdě Ukrajinskou vlaječku, schvalovat blokaci „dezinfo“ webů a apelovat na potřebu názorové jednoty. Konvenční je užívat si své dvě minuty nenávisti vůči Putinovi na Facebooku. Konvenční je označovat kohokoliv s jen trochu složitějším pohledem na svět za „Putinovu děvku“, zblblého kremlobota apod.

Kdokoliv, kdo se tomuto stereotypu vymyká, bude s velkou mírou pravděpodobnosti z úrovně postkonvenční. Tím spíše, že udržet si postkonvenční myšlení za časů válečné paniky stojí zatraceně hodně námahy a že vylézt s odlišnými názory na světlo je v takových časech nepopiratelným aktem osobní odvahy.

Kdo tedy takoví postkonvenčně uvažující lidé jsou? Například lidé poukazující na to, že i západ k vyhrocení konfliktu přispěl a že je třeba deeskalovat (např. Václav Klaus, Noam Chomsky, americký generál Douglas McGregor nebo generál Andor Šándor); lidé upozorňující na hluboké paralely mezi současným konfliktem a válkou v Jugoslávii (např. odborník na mezinárodní právo Alfred-Maurice de Zayas); lidé poukazující na duchaprázdnost západních politiků a absenci skutečných státníků (např. Jefim Fištejn nebo Petr Hampl); lidé prosazující rozumné vztahy s Ruskem a varující před zničujícími dopady sankcí a odvetných opatření (např. prezident Macron nebo ekonom Karel Kříž); lidé vnášející do diskuse složité ukrajinské reálie, včetně extrémního nacionalismu až fašismu (např. Martin Koller nebo Ctirad Musil); lidé odmítající dodávání zbraní na Ukrajinu s poukazem, že se na tom napakují zbrojařské firmy, bude to stát spoustu lidských životů a konečný výsledek to nezmění (např. Tomáš Hajzler); lidé odmítající princip kolektivní viny a s ním i „soukromé sankce“ proti Rusům žijícím v Čechách (např. Fatima Rahini); lidé varující, že ve víru anti-Putinovské euforie napácháme nenapravitelné škody na základních demokratických pilířích, jako je třeba svoboda projevu (např. SOSP); lidé poukazující na souvislosti mezi „covidismem“ a „anti-Putinismem“ (např. Jan Tománek) a lidé varující, že se nesmíme v boji proti Putinovi propadnout strachu, pomstychtivosti a puzení k okamžité akci (mnozí terapeuti). A mnozí další.

Těmto lidem bychom měli pozorně naslouchat. Protože oni jsou novodobí Mahatma Gándíové a Martinové Luther Kingové. Jenže drtivá většina společnosti to nedokáže, protože je ve vleku konvenčního pohledu na celý konflikt a protože si tu davovou hysterii a zdání jednoty užívá. Už to samo o sobě je problém. Mnohem horší ale je, že s trochou aktivistické snahy lze postkonvenční vyjádření chápat jako schvalování celého konfliktu, ne-li dokonce propagaci ruského pohledu na věc – a tudíž je kriminalizovat. A právě to je podle mě jedno z významných, byť málo diskutovaných, nebezpečí, kterým aktuálně čelíme. Nejen proto, že když umlčíme své vlastní postkonvenční hlasy a necháme se (s)vést konvenční masou, můžeme přispět k další eskalaci konfliktu. Ale také proto, že je to ekvivalent ukřižování Krista těmi, kdož nevědí, co činí…