Trump překresluje budoucnost světa

Přestože ukrajinský prezident nakonec souhlasil se „zlatým padákem,“ což měl být po třech letech války první krok k pokusu vyjednat příměří s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, schůzka Zelenského s Trumpem skončila fiaskem, a to ještě v přímém přenosu.

Trump očekával obřadné stvrzení smlouvy, Zelenskyj především bezpečnostní záruky. S americkým prezidentem takto jednat nelze. Jeho nabídka byla konečná, ber nebo neber.

Donald Trump byl natolik velkorysý, že Zelenskému ponechal možnost vrátit se do Bílého domu, pokud změní názor. A ani do budoucna v případě potřeby nevyloučil možnost přistoupení USA k evropské vojenské pomoci.

Dlouho bylo těžké, jakkoliv zapochybovat o úspěchu Ukrajiny, aniž by byl člověk okamžitě nazván „putinistou“. Jako by hrůzy války nutily všechny zvolit si jednu stranu: zůstali jen „putinisté“ a lidé provolávající „Sláva Ukrajině“ (Slava Ukraini).

Obvykle kritický britský deník The Telegraph nazval americký požadavek na splacení stovek miliard investovaných do válečného materiálu pro Ukrajinu „smrtícím sevřením“.

Deník The Telegraph tento návrh přirovnal k reparacím uvaleným na Německo Versailleskou smlouvou po 1. světové válce – analogie je podle něj šokující, protože Ukrajina je obětí a nikoliv agresorem.

Trump nutí Ukrajinu, aby splatila ohromnou americkou subvenci, zejména když zjistil, že evropské státy Ukrajinu nedotovaly, ale peníze jí na válku převážně půjčovaly. Trump navrhl, že USA pomohou Ukrajině s těžbou a zpracováním jejích nerostných surovin, jako je lithium a titan. Podle něj by taková obchodní spolupráce sloužila jako adekvátní odstrašující prostředek proti obnovení ruské agrese. Bezpečnostní záruky požadované Zelenským jsou podle něj – alespoň po dobu jeho funkčního období – zbytečné.

Zprávy naznačují, že by USA náleželo 50 % výnosů a tyto výnosy by byly splátkou americkým daňovým poplatníkům za poskytnutou pomoc. Zelenskyj řekl, že je otevřený investicím, ale potřebuje silnější bezpečnostní záruky.

Trumpovi kritici označují jeho návrh jako vykořisťovatelský a kolonialistický. Jeho příznivci jej vnímají jako potenciálně výhodný pro obě strany a vidí v něm nový „Marshallův plán“. Americké investice by pomohly znovu vybudovat ukrajinskou ekonomiku, podrobnosti ale zatím neznáme.

Nejlepší analogií je asi pomoc, kterou Spojené státy poskytly Spojenému království během 2. světové války: Zákon o půjčce a pronájmu z roku 1941 (Lend-Lease Act). Na základě tohoto zákona poskytly USA Británii v letech 1941-1945 zboží a válečný materiál cca za 31,4 miliardy dolarů (v tehdejších cenách). Toto číslo představuje celkovou hodnotu veškeré pomoci dodané do Británie – od válečných lodí, letadel a tanků, až po potraviny a ropu. Poskytnutá pomoc by dnes (únor 2025) odpovídala zhruba 550 miliardám dolarů. (Poznámka překladatele: Na základě tohoto zákona byla poskytována pomoc i Sovětskému svazu, Čankajškově Číně a ostatním spojencům.)

Půjčka Británii byla v roce 1946 vyřešena širší Anglo-americkou smlouvou o půjčce (Anglo-American Loan Agreement). Spolu s vyřešením půjčky poskytnuté na základě Zákona o půjčce a pronájmu poskytly USA Británii novou půjčku na poválečnou obnovu Británie ve výši 3,75 miliardy dolarů s úrokovou sazbou 2 % p. a. Kanadě v té době Spojené státy půjčily 1,19 miliardy dolarů. Spojené království začalo tuto půjčku splácet v roce 1950 a doplatilo ji 29. prosince 2006.

Ukrajinsko-americká dohoda o splátkách má zajistit přítomnost USA na Ukrajině na celá desetiletí a dát Ukrajině alespoň nevojenskou bezpečnostní záruku. Američané by si jistě nepřáli pozbýt 300 miliard dolarů. Tato dohoda by mohla USA trvale zapojit do zajištění bezpečnosti Ukrajiny. Finanční závazky takového rozsahu věřitele pobízejí k tomu, aby svého dlužníka chránil před existenčními hrozbami. Dá se předpokládat, že USA nedovolí, aby byl ohrožen její strategický partner dlužící jí peníze.

A co bude následovat po splacení dluhu? Bez trvalého strategického rámce nemusí k zajištění dlouhodobé bezpečnosti stačit ani hospodářské zapojení USA. Vzpomeňme si na Hongkong: Západ v něm byl silně zainvestovaný, ale když jej ovládla komunistická Čína, tak se většina mezinárodních společnosti raději sbalila a z Hongkongu odešla.

A co když ekonomický zájem USA na zajištění ukrajinské bezpečnosti nepostačí? Jak v takovém případě docílit toho, aby se Ukrajina nestala dalším Vietnamem, Hongkongem a Afghánistánem a její podporovatel ji neopustil? Podle dosavadních zpráv se tyto otázky mají řešit až po vyjednání příměří.

Americko-ukrajinské „partnerství“ při těžbě nerostného bohatství Ukrajiny a obnově její ekonomiky by mezitím splatilo dluh. V tuto chvíli je Trumpův nekonvenční návrh pro Ukrajinu pravděpodobně nejlepší – a jedinou realistickou – nabídkou. Díky dohodě budou USA zaangažovány na straně Ukrajiny, Trump bude mít díky ní na Putina větší páku a znemožní Putinovi, alespoň na nějakou dobu, znovu obsadit tuto část bývalého Sovětského svazu.

Chyba

Na rozdíl od svých předchůdců Donald Trump uznal závazek NATO nerozšiřovat se za hranice východního Německa. (NDR). Byl kvůli tomu poslední tři roky nazýván „putinistou“ a snažili se jej trvale diskreditovat. Fakta ale hovoří jasně: James Baker, ministr zahraničí v administrativě prezidenta George H. W. Bushe, učinil jednoznačný veřejný závazek, stvrzený samotným generálním tajemníkem NATO. Aby bylo jasno: tyto deklarace nemají status smlouvy ani mezinárodního práva, ale byl to jednostranný závazek.

Dodrženo však nebylo ani Budapešťské memorandum z roku 1994 – ve smlouvě týkající se Ukrajiny se Rusko, Spojené státy, Velká Británie a Ukrajina dohodly, že Ukrajina se vzdá svých jaderných zbraní a přistoupí ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní výměnou za záruky své bezpečnosti a územní celistvosti. Ani Rusko ani USA svou část dohody nedodržely. (Poznámka překladatele: Slabší záruky poskytly Ukrajině v samostatných dokumentech i Francie a Čína.)

Zdá se, že problémem není samotné NATO. Rusko už má se zeměmi NATO (včetně pobaltských států) stovky kilometrů společných hranic a loňský vstup Finska do NATO také nevzbudil velký rozruch. Vstup do NATO je problém jen v případě Ukrajiny. Možná by to mělo být považováno za blikající výstražné červené světlo naznačující, že Putin má o Ukrajinu zájem kvůli jejímu nerostnému bohatství, zemědělské půdě a přístupu k Černému moři.

Pokud nebude Ukrajina v NATO, tak by to Putin mohl považovat za férovou hru. Pokud jde o potenciální dohodu s Trumpem, tak část Ukrajiny je pro Putina lepší než žádná Ukrajina – zvláště poté, co již úspěšně dobyl celý Krym a část Gruzie. A nic ve zlém, uvědomme si, že ani Putin tu nebude věčně.

Zdá se, že Putina hlavně děsí, že by každý Rus měl před očima příklad svobodné společnosti vzdálené od Moskvy pouhých 800 kilometrů.

Směřujeme k nové Jaltě?

Evropě hrozí, že ukrajinská krize formalizuje její geopolitický pokles. Evropa nemá zdroje na to, aby se mohla postavit USA, a Rusku se může postavit jen díky NATO. S Evropou se zkrátka nepočítá. Dosud nechtěla Evropa ani platit ani bojovat.

Trump je zastáncem NATO, ale nechce být jeho garantem. V tuto chvíli odmítá válku, válka je pro něj až poslední možností. Skutečným rivalem USA v 21. století není podle něj Evropa ani Rusko, a už vůbec ne amorfní a nekonzistentní entita známá jako BRIC. Skutečným rivalem USA je podle něj Čína. K tomu, aby mohl Trump čelit Číně, potřebuje spolupracující Evropu, která se dokáže sama bránit.

Rusko je sice zchudlé, ale stále se považuje za imperiální mocnost. Když je jeho ekonomika stabilní a má vytvořené rezervy, tak vůči ostatním zemím projektuje svůj vliv a svoji moc založené na ropě a jaderných zbraních. Když je na tom Rusko finančně špatně nebo je „na mizině“, tak jeho imperiální ambice ustupují do pozadí.

Energetická politika Bidenovy administrativy posílila ekonomickou pozici Ruska a umožnila mu nashromáždit finanční prostředky na jeho vojenské akce – zejména na invazi na Ukrajinu. Bidenovo omezení těžby energetických surovin v USA a jeho odklon od energetické nezávislosti USA zvýšily globální ceny ropy a zemního plynu a naplnily pokladnu Ruska, které je závislé na jejich exportu.

Rusko nechce mít NATO, co by kamenem dohodil od Moskvy, stejně jako Spojené státy nechtěly sovětské rakety na Kubě. USA ale na rozdíl od Ruska neútočí na jiné země. Není žádným tajemstvím – dokonce ani pro Donalda Trumpa – že Rusko je agresorem a pravděpodobně se tak bude chovat i nadále.

V Karibiku, poblíž USA, jsou ostrovy, které patří Francii, Nizozemsku a Spojenému království – a žádná z těchto zemí se nemusí bát toho, že by je USA anektovaly. Rusko, Čína, Severní Korea a Írán se naopak chovají jako predátoři. Nejde jen o to, že ostatním ukazují své svaly, tyto země jednají, jako by očekávaly, že se Západ na nic nezmůže. USA se nechystají dobýt Asii, ale Rusko, Čína, Írán a Severní Korea dělají jeden agresivní krok za druhým.

Dnes světu dominují tři vojenské mocnosti: Čína, Rusko a USA. Evropa si za to, že mezi nimi není, může sama. Evropa držela ekonomicky krok s USA až do roku 2000, ale poté podlehla morbidní environmentalistické fantazii – „společnosti s nulovými emisemi uhlíku„, totalitnímu mýtu, kterému Evropská unie obětovala všechno: svoji ekonomiku, blaho svých občanů, svobodu slova, a nakonec možná i svou kulturu a demokratickou formu vlády.

Přemýšlejte o tomhle: průměrný Evropan platí za vytápění svého domu čtyřikrát více peněz než průměrný Američan. Proč? Protože v Evropě je zakázáno frakování zemního plynu, ropou se opovrhuje, elektřina je závislá na větrných elektrárnách a solárních panelech a vyřazují se z provozu dokonale funkční jaderné reaktory. Nyní se Rusko snaží opravit plynovod Nord Stream 2, aby mohla být Evropa znovu závislá na Putinovi. Tak to tedy hodně štěstí.

Trump má ambice, prostředky a momentum pro uspořádání nové Jaltské konference a Rusové se k jednacímu stolu velmi rádi vrátí. Evropané v tom Trumpovi jistě budou velkou oporou.