Svoboda slova po milionté první
Urážka je elementární komunikační prostředek. Netvrdím, že kdovíjak chytrý či účinný, ale sama o sobě rozhodně nemůže poškodit něčí zdraví nebo majetek, takže není důvod ji ze svobody slova vyjímat. Šíření nenávisti je v zásadě podobný případ. Pokud mám právo nenávidět (a zkuste mi ho vzít), pak mám právo tuto nenávist i šířit (samozřejmě v souladu s právy vlastníka použitého komunikačního média). Navíc je v mnoha případech nenávist nejpřirozenější reakcí.
Lhaní je pravděpodobně nejsilněji odmítáno jako součást svobody slova, což přikládám silnému vštěpování na úrovni rodiny i školy, že lhát se prostě nemá. Kolikrát vám rodiče říkali, že se nemá nenávidět? Pokud se nepletu, tak o dost méněkrát. Přesto však i lež je sama o sobě validní komunikační prostředek, který nelze jen tak kriminalizovat (milenku nemám, pivo jsem měl jedno a dárky nosí Ježíšek) a za určitých okolností může být žádoucí (milosrdná lež).
Čím tedy argumentují zastánci ‘regulované svobody slova’? Téměř vždy nikoliv promluvou samotnou, ale aktem s ní svázaným, např. výhrůžkou či pobídkou k násilí. Všech těchto aktů jsem však schopen docílit i pravdomluvně a bez nenávisti, leckdy dokonce bez použití slov. Namířit na někoho zbraň přeci není o nic méně výhrůžkou než verbální příslib téhož, a také kvůli tomu nemáme potřebu omezovat pomyslnou ‘svobodu motoriky’. Vinit samotný koncept lži či urážky ze způsobení újmy poškozenému je tedy čistě emocionální odsudek, zatímco na odsouzení poškozujícího aktu samotného (pokud k reálnému poškození došlo) se i s omezovači svobody slova v zásadě lze shodnout.
Autor: Tardan Bizonov