Soukromí jako předpoklad svobody

V boji proti šíření dětské pornografie se má napříště postupovat „preventivně“, sociální platformy mu mají „předcházet“, což může znamenat i cíleně prohledávat veškerou online komunikaci a vyhledávat závadný obsah. Takto vyznívá nový návrh pravidel pro předcházení zneužívání dětí, který zpracovala Evropská komise a který nyní putuje Evropským parlamentem. Návrh počítá i se zrušením šifrované komunikace a zákazem chatovacích služeb pro osoby mladší osmnácti let.

„Když jsme sledováni, přizpůsobujeme se. Nemluvíme svobodně a nezkoušíme nové věci. Společenský pokrok se však rozehrává právě v prostoru mezi tím, co je legální, a tím, co je morální.“(Bruce Schneier)

Zabíjí sledování svobodu?

Tak jak jsem zachytil ohlas debaty nad těmito návrhy v českých médiích, kritikové se vesměs shodují, že „plošné špehování predátorů by znamenalo zánik soukromí všech“. Avšak ne všichni s tím souhlasí. Odhlédněme nyní od tématu zneužívání a věnujme se otázce soukromí a jeho významu.

Zastánci státních průlomů do soukromí většinou argumentují, že „kdo nemá co skrývat, nemá se čeho bát“. Když to slyším, mám chuť řvát. Zní to vznešeně, ale cožpak si nikdo neuvědomuje, jak falešné, zavádějící a nepravdivé to tvrzení je? Ano, neustálý dohled možná zabraňuje pokrytectví, což se snad může jevit jako cosi pozitivního. Avšak pozor, tím, že odkrývá a ruší prostor soukromí, intimity a tajemství, jednak olupuje člověka o cosi podstatně lidského a současně ruší prostor, kde se může zrodit ledacos nového.

Sledování zabíjí svobodu tím, že zabíjí experimentování, připomíná např. ve svých komentářích publicista Jakub Jetmar. Právě přítmí a absence dohledu dovolují, aby společnost zkoušela „nové věci“, které jsou zprvu možná považovány za nezákonné a nemorální, postupně se z nich ale stane něco přijímaného a právem chráněného.

Jetmar odkazuje na rozsáhlejší a již starší text Bruce Schneiera, který byl publikován pod názvem „Sledování zabíjí svobodu“ na portálu Wired. Našel jsem si jej a nutno říci, že mne zaujal – byť přiznávám, že Schneierův libertariánský přístup, kdy jako příklady z historie vybírá právě legalizaci homosexuálních vztahů či marihuany, mne nenadchnul. Ale ani neodradil, neboť myslím, že v čemsi podstatném má pravdu – a hájí-li svobodu lidí žít po svém, pak ji hájím spolu s ním právě proto, aby každý mohl své soukromí využít podle svého.

Čtěte se mnou a pak diskutujme!

Chráněné soukromí umožňuje společnosti pokrok

Soukromí je nezbytné pro politickou svobodu a spravedlnost a pro obchodní férovost a rovnost, píše Schneier. To je asi nejdůležitější argument, proč musí společnost jako celek chránit soukromí: umožňuje společnosti pokrok. Respektované soukromí zvyšuje osobní svobodu a autonomii jednotlivce a jeho nedostatek snižuje bezpečnost nás všech.

Sledování má na svobodu zmrazující účinek. Lidé mění své chování, když žijí pod dohledem. Je méně pravděpodobné, že budou mluvit svobodně a jednat individuálně. Sami sebe cenzurují. Stávají se konformními. To samozřejmě platí nejen pro státní dohled, ale třeba i firemní dohled nad zaměstnanci. Jednoduše nejsme tak ochotní být sami sebou, když nás ostatní sledují.

To není jen hypotetické. V měsících a letech po teroristických útocích z 11. září mnozí z nás cenzurovali, o čem mluví na sociálních sítích nebo co vyhledávají na internetu. Ze studie PEN z roku 2013 víme, že spisovatelé ve Spojených státech autocenzurovali své zvyky při prohlížení webových stránek ze strachu, že je vláda sleduje. A nejedná se výhradně o americkou záležitost, autocenzura internetu je rozšířená po celém světě, nejlepším příkladem je Čína.

Každá pokroková myšlenka se rodila v soukromí

Tento strach nakonec ochromuje společnost dvěma způsoby. Za prvé, přítomnost dohledu způsobuje, že společnost nemůže experimentovat s novými věcmi bez obav z represe, což znamená, že tyto experimenty – pokud se ukáží jako neškodné nebo dokonce pro společnost užitečné – se nemohou „znormalizovat“, tedy stát se krůček po krůčku běžnými, morálně přijímanými a následně legálními. Pokud dohled tento proces zastaví už v zárodku, ke změně nikdy nedojde.

Veškerý společenský pokrok – od ukončení otroctví až po boj za práva žen – začínal v podobě myšlenek, jejichž prosazování bylo ve své době doslova nebezpečné. Bez možnosti bezpečně rozvíjet, diskutovat a nakonec jednat podle těchto idejí by však naše společnost nebyla schopna prosazovat své demokratické hodnoty takovým způsobem, jakým je prosazovala.

Schneier uvádí jako příklad hnutí za legalizaci marihuany, to prochází stejným procesem: v současné době se nachází na pomezí mezi „do jisté míry morální“ (spíše tedy: nikoli nemorální) a – v závislosti na dané lokalitě – tolerovanou a legální. Ale aby k tomu došlo, musel někdo před desítkami let vyzkoušet marihuanu a uvědomit si, že ve skutečnosti není škodlivá ani pro něj, ani pro jeho okolí. Pak se z toho musela stát kontrakultura a nakonec společenské a politické hnutí. Kdyby všudypřítomný dohled všemocného státu znamenal, že by první kuřáci trávy byli tenkrát zatčeni za to, že dělají něco nemorálního a nezákonného, hnutí by bylo potlačeno ještě před svým vznikem! Příběh je samozřejmě složitější, jak sám Schneier přiznává, ale myslím, že se mu podařilo pěkně poukázat na to, že na počátku stálo právo lidí dělat si v soukromí, co sami chtějí.

Zatím nevíme, které dnešní podvratné myšlenky a nelegální činy se zítra stanou politickými kauzami a pozitivními společenskými změnami, ale jsou tu. A ke svému vyklíčení potřebují soukromí. Vezměte nám toto soukromí a budeme mít mnohem těžší korigovat naše morální úsudky, o nichž případně po pečlivějším zvážení zjistíme, že se jejich autorita neopírá o racionální vyhodnocení vztahu k dané a neměnné lidské přirozenosti, ale pouze o setrvačnost.

Soukromí pomáhá chránit práva menšiny před tyranií většiny

Druhý způsob, jak sledování škodí našim demokratickým hodnotám, je ten, že podněcuje společnost k tomu, aby další a další věci činila nezákonnými. Vezměte věci, které lidi dělávají a které přitom část společnosti považuje za nemorální. Každý z nás občas dělá věci, které může někdo jiný považovat za nemorální, ale nejsou nezákonné. Je však důležité, že tyto věci lze dělat mimo nesouhlasný pohled těch, kteří by se jinak proti takovým praktikám jistě shromáždili.

Pokud nebude existovat soukromí, nebude existovat tlak na změnu. Někteří lidé uznají, že jejich morálka nemusí být nutně morálkou všech – a že je to tak v pořádku. Jiní však začnou požadovat legislativní změny nebo používat méně legální a násilnější prostředky, aby donutili ostatní přizpůsobit se jejich představě o morálce. Soukromí tak pomáhá chránit práva menšiny před tyranií většiny.

Takto jsme ve dvacátých letech minulého století dosáhli prohibice, a kdybychom tehdy měli dnešní možnosti sledování, byla by mnohem účinněji prosazována. Recepty na výrobu vlastních lihovin by se šířily mnohem obtížněji. Ilegální bary by nebylo možné utajit. Kriminální obchod s nelegálním alkoholem by byl také účinněji potlačen. Méně by se diskutovalo o škodlivosti prohibice, méně by se přemýšlelo „co kdybychom…“. Politické organizování by mohlo být obtížné. V takovém světě by se zákon možná udržel dodnes!

Čína jako varovný příklad

Čína je již dlouho světovým lídrem ve všudypřítomném sledování svých občanů. Systém se neustále zdokonaluje a cílem je přidělit každému hodnocení jeho „sociálního kreditu“. Lidé mají být neustále sledováni a hodnoceni na základě svých aktivit. Hodnoceno a bodováno je nejen jejich každodenní chování a jeho „společenská konformita“, ale i politické komentáře, on-line aktivity, rozsah kulturních a politických kontaktů a vše ostatní. Ti, kteří se „nemají čeho bát“, kteří nepřecházejí na červenou a vracejí knihovně knihy včas, jsou konformní, poslušní a apolitičtí, budou mít vysoké skóre. Lidem, kteří takové hodnocení nezískají, mohou být odepřena „privilegia“, jako je přístup do některých škol, vstupenky, cestování do zahraničí. Tento systém sociálního dohledu je přesně tím druhem dohledu, který má udržet status quo.

Aby se společenské normy změnily, musí se lidé od těch zděděných norem odchýlit. Lidé potřebují prostor, aby mohli vyzkoušet alternativní způsoby života, aniž by riskovali zatčení nebo společenskou ostrakizaci. Lidé potřebují mít možnost číst kritiku těchto norem, aniž by o tom někdo věděl, diskutovat o nich, aniž by jejich názory byly zaznamenány, a psát o svých zkušenostech, aniž by ke svým slovům připojili své jméno. Lidé musí mít možnost dělat věci, které se ostatním mohou zdát nechutné, nebo dokonce nemorální. Menšina potřebuje ochranu před tyranií většiny. Soukromí toto vše umožňuje. Soukromí podporuje společenský pokrok tím, že dává několika lidem prostor k experimentování, aniž by byli pod dohledem mnoha. I když vás osobně všudypřítomný dohled možná „nezchladí“, společnost, ve které žijete, určitě ano, a osobní náklady jsou jednoznačné, uzavírá Schneier. Co vy na to?