Jistěže nelze schvalovat, když kdokoliv vyhrožuje komukoliv tím, že ho „vezme za rypák a hodí do Vltavy“ jako to údajně udělal aktivista Tomáš Čermák v souvislosti s přijetím tzv. pandemického zákona sněmovnou. Údajně protiprávního jednání se měl v některých případech dopouštět spolu s Patrikem Tušlem, odsouzeným za vyhrožování, nebezpečné pronásledování, vydíraní a neplacení alimentů. Oba byli také obviněni z toho, že v živém vysílání hanobili ukrajinský národ a podněcovali k nenávisti vůči němu.

Senát Vrchního soudu v Praze v červenci uložil Čermákovi „za podněcování ke spáchání teroristického trestného činu“ nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 5,5 roku. Rozsudek je pravomocný!

Délka trestu je srovnatelná s nejtěžšími tresty, jež komunistická justice uložila počátkem sedmdesátých let význačným představitelům tehdejšího disentu proto, aby zlomila odpor veřejnosti proti normalizačnímu režimu. Charakter činnosti tehdejších a zmíněných současných odpůrců lze zajisté jen těžko srovnávat, cíl sledovaný mocí je však v obou případech zřejmý – možné následovníky zastrašit.

Ministr vnitra Vít Rakušan prohlásil v souvislosti se soudem s jinou „dezinformátorkou“, Janou Peterkovou, kde její příznivci vylomili dveře soudní síně a znemožnili projednání věci, že „nikdo z nás není zákon a nikdo z nás není nad zákon“. Jsou si toho ale vždycky vědomy orgány činné v soudním řízení? Požadavek nezávislosti moci soudní na moci státní i výkonné je samozřejmě v pořádku. Všem by se ale mělo měřit podle zákona a pochopitelně stejně.

Tak tomu bohužel není, v praxi platí latinské rčení „Quod licet Iovi, non licet bovi“, tedy co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.

Pro příklady není třeba chodit daleko.

Jedním z nekřiklavějších je řeporyjský starosta Novotný, s nímž se rády zviditelňují „celebrity“ nejen z jeho ODS, ale třeba i prezident Pavel. Novotný byl sice pražským městským soudem před třemi lety odsouzen za trestný čin nebezpečného vyhrožování, avšak jiné jeho nenávistné výroky vůči názorovým odpůrcům nechávají orgány činné v trestním řízení v bohorovném klidu. Podle ministra vnitra Rakušana Novotný „jen překračuje hranice vkusu, nikoliv zákona“. Posuďte sami.

I bývalý jesenický radní Martin Lang před čtyřmi lety na adresu bývalého prezidenta Zemana na sociální síti mimo jiné napsal, že „je druhý Hitler a je nutné ho podřezat jako svi**“. Soudy nicméně dospěly k názoru, že šlo „maximálně o přestupek“, zatímco radní se hájil tím, že pouze „naplňoval svá ústavní práva“. Soudce obvodního soudu při odůvodnění rozhodnutí uvedl, že by věc neměla být řešena v trestněprávním řízení. Upozornil na to, že soud má sice výhrady k Langovu příspěvku, podobného vyjadřování se však podle něj dopouštějí i další politici, které na rozdíl od Langa chrání poslanecká imunita.

Zatímco tedy chudák Lang byl za naplňování svých ústavních práv potrestán – jaká hrůza – vyloučením z ODS, Čermák více než pěti lety kriminálu. Pozoruhodné, pro Čermákovy příznivce ale i nezúčastněnou veřejnost těžko pochopitelné.

Jsi Rus, to stačí

Nenávist obsažená ve veřejném prostoru, je kultivována na mnoho způsobů. Místo fakt jsou předkládány argumentačně vykastrované konstrukty. Ze zpravodajství o situaci na Ukrajině jsou vylučovány oficiální ruské zdroje, zatímco ukrajinské jsou citovány hojně, byť někdy s alibistickou poznámkou, že jejich pravdivost nelze ověřit. Podobně tomu ovšem je i v Rusku, samozřejmě s opačným znaménkem. Lze mít za těchto okolností národu, který za války poslouchal Londýn, za bolševika Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, za zlé to, že hledá alternativní informační zdroje a věří jim často více než oficiální propagandě?

V českém prostředí jsme každodenními svědky toho, jak se nenávist vytváří bez toho, že by se jí vládnoucí elita pokoušela eliminovat. Spíše k ní výroky svých reprezentantů přispívá. Vazalská snaha vyhovět angloamerické snaze Rusko co nejvíce oslabit, má projevy natolik hloupé, že nad nimi zůstává rozum stát. Ukrajina, země prolezlá korupcí a sycená ultranacionalismem, je prezentována jako květ demokracie a svobody, zatímco Ruská federace, země, která má zajisté také spoustu problémů a chyb, je líčena téměř výlučně v černých barvách. Dozvěděli jste se snad v poslední době o Rusku něco pozitivního? V mediálním prostředí, na sociálních sítích a v internetových diskuzích je pisateli adjektivum „ruský“ téměř standardně deformováno na „russký“. Zlobná nenávist vůči Rusům a všemu ruskému má zelenou, jejich obhajoba červenou. Ruští umělci a sportovci jsou bez výjimky vylučováni z vystoupení a podniků, jichž se mají účastnit, aniž by se kdo namáhal posoudit jejich spjatost s režimem v jejich zemi. Ze scény mizí ruská klasická hudba i literatura, dramaturgie se po nich zdráhá sáhnout. Z poslední doby jsou známy případy světoznámé operní pěvkyně Anny Netrebko, šermířky Anny Smirnovové či ruských tenistekAnastasie Pavljučenkové a dalších. Podobných příkladů by se však našla celá řada. Co mají umělci či sportovci společného s režimy ve svých zemích kromě toho, že se tam narodili? To nikoho nezajímá. Pro ministra vnitra je to „věc policie“.

Vít Rakušan se mýlí. Je to věc rozumu, práva, ale také politiky výkonné moci. Vláda svým usnesením č. 480 ze dne 28. června t. r. souhlasila (sic!) mj. se zákazem účasti sportovců Ruské federace na území České republiky. Formulace vyvolává otázky: jestliže souhlasila, musel zákaz vydat či navrhnout někdo jiný. Byl to snad kdosi z ukrajinské ambasády, kterou šel podle vlastních slov kvůli možnosti vystoupení Anny Netrebko navštívit europoslanec Jiří Pospíšil? Nebo z amabasády jiné země? A jakou má stanovisko cizí ambasády v českém právním systému relevanci?

Paušální dehonestace národa obecně naplňuje skutkovou podstatu § 356 trestního zákona – podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Přímé porušení zákona nechává ministra Rakušana v klidu, protože vláda se přece usnesla, že Rusové na důstojné a rovnoprávné zacházení právo nemají. Zákon ale není formulován tak, že by měl chránit jen občany Ukrajiny před Čermáky a Tušly, ale třeba i občany Ruské federace před svévolí Fialů a Pospíšilů.

Věc se přece nemá tak, že toho či onoho akceptujeme jen tehdy, poplive-li dostatečně svou zemi a prezidenta. I velká část českých občanů sice odsuzuje ruský vpád na Ukrajinu, současně však na rozdíl od své politické reprezentace připomíná neopominutelné souvislosti, které jej staví do složitějšího světla.

Kdo bude následovat? Kdy budou stát před soudy ti, kdož rozněcují nenávist vůči národu, který zanechal v naší zemi po poslední válce desetitisíce padlých a disponuje nepopiratelným kulturním bohatstvím s potenciálem prospět i nám?

Evokuje to bezpráví, což vzbuzuje u myslících lidí odpor, u těch jednodušeji myslících nenávist s opačným znaménkem, protože cítí, že tahle „pravda“ je špatně převlečená lež. Na jejich postojích a jednání tak má významný podíl jednooká politika, jejímž nositelem je vládnoucí režim a jednostranná mediální masáž.  Obojí nemá nic společného ani s právem, ani se zdravým rozumem, avšak mnohé s hloupostí a mentalitou otroka opilého tím, že může na svém dvorku bičem práskat do taktu.