Sebevražedná mise Německa

Německo bylo roztříštěné až do roku 1871 než ho sjednotil kancléř Otto von Bismarck krví a železem. Toto sjednocení bylo sledováno s obavami. Francie měla strach z pruského militarismu, což se nakonec ukázalo jako oprávněné. Po prusko-francouzské válce roku 1871 ztratila Francie Alsasko a Lotrinsko. Německo se rozhodlo budovat silný stát s velkou armádou. Začalo masivně investovat do průmyslu a infrastruktury. Na konci 19. století už bylo Německo hospodářsky nejsilnějším státem Evropy. Po vypuknutí první světové války roku 1914 se dalo na stranu Rakouska-Uherska a chtělo si podmanit Evropu. Po prohrané válce přišly obří reparace a ztráta území s částí obyvatel. Dvacátá léta nově vzniklé Výmarské republiky se nesla ve znamení hyperinflace, silné politické nestability a hledání svého místa na starém kontinentu. Po nástupu nacistů k moci se opět začal šířit agresivní militarismus. Roku 1939 vypukla druhá světová válka, která pro Němce opět skončila porážkou. Německo se rozdělilo mezi Spojence a začalo procházet programem 4D (demilitarizace, denacifikace, demokratizace, demonopolizace). Z části ovládané Rudou armádou vznikla roku 1949 Německá demokratická republika (NDR). Pod taktovkou Sovětského svazu začal být budován socialismus, který bude mít za následek hospodářský úpadek. Mezitím Německá spolková republika (NSR) se rozhodla znovuobnovit chod země. Tvrdou prací se rozhodla o společenskou a ekonomickou renesanci. A povedlo se. Ekonomika začala skokově růst, a to dokonce takovým tempem, že se začalo mluvit o německém hospodářském zázraku, jehož strůjcem byl ministr hospodářství a později spolkový kancléř Ludwig Erhard. Idyla ale byla jen zdánlivá. Neomarxisté z Frankfurtské školy, kteří utekli před nacismem do Spojených států amerických se postupně začali vracet. Své šílené teorie se rozhodli opět šířit ve své domovině. Prosazovali tzv. kritickou teorii a tu začali rozšiřovat mezi obyvatele. Zkoumali život rodiny, aby následně tvrdili, že autoritativní úloha otce je špatná, neboť inklinuje k fašismu. Využili psychoanalýzy Sigmunda Freuda k tvrzení, že lidé jsou posedlí sexem a tím pádem všichni neurotičtí. Člověk údajně nemá právo být šťastný, pokud nejsou šťastní všichni kolem. Tyto bludy by normálně nikdy nemohly uspět, Německo však bylo posedlé vinou za rozpoutání II. světové války a mladší generace vyčítala té starší sympatie k nacismu.

V šedesátých letech pronikly teorie „učenců“ z Frankfurtské školy mezi studenty vysokých škol. Začalo docházet k bojkotům přednášek, slovnímu napadání pedagogů a obecně k rozkladu vzdělání. Neomarxisté například šířili tvrzení, že systém školství v Německu je v silném úpadku. Nebyla to pravda, neboť data z této doby ukazují, že němečtí studenti v porovnání se studenty jiných evropských zemí dosahovali nadprůměrných výsledků. Vše vyvrcholilo rokem 1968 a to nejen ve Spolkové republice, ale v celém západním světě. Radikálové, kteří chtěli Německo změnit násilím, pak založili Frakci rudé armády (RAF), která terorizovala obyvatele Západního Německa únosy a bombovými útoky v letech sedmdesátých a osmdesátých, než byla roku 1998 definitivně rozpuštěna.

Mezitím však neomarxisté přišli na to, že násilím nic nezmůžou, proto zvolili jinou cestu. Vydali se na tzv. dlouhý pochod institucemi, což znamenalo ovládnout veřejný prostor (média, školství, politické strany…). Po padesáti letech je situace následovná: Podle výzkumu z roku 2020 podporuje 57 % redaktorů německé státní televize ARD Stranu zelených. Univerzity jsou centrem neomarxistických myšlenek, konzervativních vyučujících je jako šafránu (pokud ještě vůbec nějací jsou). Politická strana CDU (Křesťanskodemokratická unie) se příliš neliší v myšlenkách a postojích od svého dlouholetého konkurenta SPD (Sociálnědemokratická strana Německa), a k Zeleným také nemá daleko. Písmenko C, které znamená křesťanská je opravdu už jen v názvu. Jediná strana, která se v německém politickém spektru odlišuje je AFD (Alternativa pro Německo), a proto byla označena za krajně pravicovou a vytlačena na okraj veřejného zájmu. Toto je stav současného Německa.

Kancléř Bismarck kdysi prohlásil: „Německo je příliš silné na to, aby bylo jedním z evropských států, a zároveň příliš slabé na to, aby Evropě dominovalo.“ Řekl bych, že to dokonale vystihuje podstatu problému našeho západního souseda. Německo se už 150 let pokouší najít své místo v Evropě, ale nedaří se mu to. Zapříčinilo dvě světové války, vymyslelo nacismus a komunismus a nyní likviduje Evropu svou zelenou a multikulturní politikou. Mentalitu buď všechno nebo nic v sobě mají zakódovanou. Německý generál Ludendorff během první světové války prohlásil, že Německo čeká buď totální vítězství, nebo totální zkáza.

Všechny německé snahy o podmanění Evropy zatím selhaly. Doufejme, že selžou i tentokráte.