Rozhovor s „géniem“

Parlamentní Listy, které, na rozdíl od vládních ideometů, přinášejí téměř kompletní spektrum informací a názorů. Přinesly proto i rozhovor se soudruhem pirátem M. Pexou, který společně se čtyřmi dalšími českými EUroposlanci hlasoval pro návrh nových emisních limitů. Ten v podstatě zakáže v EU spalovací motory. Rozhovor je velice poučný, díky za něj!

Údajně nová, čistá struktura

Soudruh Peksa prohlásil v rozhovoru elektromobily za „novou čistou technologii“, pro niž je nutno pouze připravit infrastrukturu.
Je to, samozřejmě, naprostý nesmysl. Elektromobily zde jsou od konce 19. století. Dokonce to byl elektromobil, který jako první ještě v předminulém století překročil oněch magických 100 kilometrů za hodinu.

Problém ovšem spočívá v tom, že od té doby elektromobily neprošly prakticky žádnými kvalitativními změnami. A jejich kvalita je to, co je silně hendikepuje proti vozítkům na benzín a jiná podobná paliva. Kdysi jsem na jednom webu četl vzpomínku, sahající někam do poloviny minulého století, na pána kterého autor pamatuje jako dítě. Ten pán vybavil své kolo elektromotorkem a připojil k němu dvoukolák s několika akumulátory a jezdil po vsi na elektřinu. Pochopitelně, kolo samo by ony akumulátory neuvezlo, proto ten dvoukolák.

Moderní elektromobil je v principu to samé. Jen místo olověných akumulátorů má jen o malinko lepší (proto se nejedná o kvalitativní změnu) akumulátory lithiové. Ty jsou taky šíleně těžké a zabírají velký prostor, takže tomu musí být přizpůsobena konstrukce elektromobilu, která musí být masívnější než v případě auta. Dalším problémem je i to, že hmotnost plně nabité a vybité baterie je stejná (ten einsteinovský rozdíl v energii chemických vazeb prostě nenaměříme), zatímco hmotnost nádrže auta se postupně snižuje.

Problémem je i dobíjení, protože rychlodobíjení ničí baterii a stejně trvá něco kolem desetinásobku načerpání nafty nebo benzínu do nádrže. Agitátoři, operující s kratšími časy cudně zamlčují, že tyto časy se vztahují na neúplné nabití baterie, protože od cca 80 procent se přidání každého procenta do autobaterie časově stále více natahuje. Neúplné nabití ovšem znamená i neúplný dojezd, tj. snížení i tak mizerné kvality elektromobilů v tomto parametru.

Infrastruktura

Soudruh Peksa se v onom rozhovoru domnívá (nebo to alespoň předstírá), že vše vyřeší stavba nových nabíjecích stojanů.
Problémy jsou zde dva:

1. Kde do nich vzít elektřinu (když jí i tak začínáme mít v síti celkově málo)
2. Jak ji přivést k těm stojanům. Na to stačí jednoduchý kalkul: Pokud by měla „elektrická pumpa“ plnohodnotně nahradit pumpu na benzín a naftu, musela by mít cca desateronásobek nabíjecích stojanů. To by znamenalo obsloužit onen desateronásobek nabíjecích stojanů plnohodnotným přívodem elektřiny. Tedy, pumpa ekvivalentní pumpě na benzín a naftu z deseti stojany by musela mít sto stojanů a do každého by muselo jít vedení o příslušných ampérech. Počítali to jiní, nicméně výsledkem je, že každá taková dobíječka by musela mít od páteřní rozvodné sítě dráty odpovídající přívodu do menšího okresního města a musela by mít zajištěno, že bude dost proudu i v případě, že budou všechny nabíjecí stojany obsazené.

A stát (nebo někdo jiný) by musel zajistit, že budou takto saturovány všechny náhražky benzínových pump. Stačí se podívat na mapy pana Googla, kde jsou benzínky vyznačeny. Zvlášť pečliví mohou spočítat na základě streetview stojany na jednotlivých benzínkách. Já to dělat nehodlám. Jen si dovoluji citovat (jako analogii) jednoho z hrdinů druhého dílu Dobrodruha pana Leonarda Medka, který „přesně“ věděl, kolik ghúlů na něj a jeho parťáka útočí: „je jich kurevsky moc“.

Ze současné spotřeby benzínu a nafty vcelku jednoznačně plyne, že na pokrytí energie, které auta vydolují z těchto médií, bychom potřebovali cca 5 – 6 temelínských bloků. Vzhledem k tomu, že zatížení benzínových pump dochází nerovnoměrně, asi by ve špičce bylo málo 10 – 12 těchto bloků.

Prostě, představa, jak si všichni budou nabíjet elektromobil ze zásuvky na stolní lampičku, je naprosto mimo realitu.

Celé to ještě komplikuje výrazně kratší dojezd elektromobilu (zpravidla méně než poloviční, ale vůči špičkovým autům i čtvrtinový) na plné nabití vůči dojezdu na plnou nádrž. To by nároky infrastruktury na dobíjení dále zvýšilo. Představa, že na dobíjení bude pořadník, a že třeba v jednu ráno bude muset řidič vstát a dojet v přesný čas k přidělenému nabíjecímu stojanu, aby vůbec mohl nabít, je taková „pirátskoekologická“.

Prostě, představa, že za dotace od EU, které doputují i s naší spoluúčastí do starých zemí EU, protože budou muset být použity „akreditované“ materiály (byť zpravidla čínské provenience) a dány dohromady „akreditovanou“ (= západní) firmou nebo nějakou její tuzemskou odnoží, se vybuduje pár stovek či tisícovek nabíjecích stojanů je zcela mimo realitu.

Úvaha přímo konspirační

Jistě se nabízí úvaha, zda celý ten vylhaný cirkus kolem elektromobilů nemá zcela jiný cíl, a tím je v podstatě likvidace individuální dopravy, což zde bylo za nacistů a posléze po únoru 1948, než i blbí komunisti pochopili, že kvalita režimu neplyne z toho, kolik továren dělníci „vlastní“, ale z toho, kolik vlastní aut, jimiž do těch továren jezdí pracovat.

Ekologové jsou napojeni na různá agresívní hnutí, která mají za cíl zcela zlikvidovat individuální automobilovou dopravu a přinutit lidi, aby „ekologicky“ pracovali co nejblíže svého bydliště, případně využívali zcela nefunkční dopravu hromadnou.

Faktem je, že v současné situaci je nějakých 60 – 70 procent obyvatel našich vesnic a městysů (případně i menších měst) závislých na dojezdu do zaměstnání svým autem, protože veřejná doprava je zcela nefunkční a v místě svého bydliště práci neseženou.

Jistěže by něco takového znamenalo podobné změny, k jakým došlo v Kambodži za vlády Pol – pota, přičemž Kambodža pod vládou Rudých Khmerů je pořád pro řadu radikálních levičáků, ale i ekologů, následováníhodný vzor. I s těmi pyramidami lebek „přebytečných“ obyvatel. To samé platí i pro Severní Koreu, kde obyvatelé také nemají možnost jezdit individuálně auty.

Takže lze předpokládat, také vzhledem k tomu, že se na poli zajištění energie pro nabíjení elektromobilů absolutně nic nedělá, a že vše blokují ekologické organizace, že nedojde k nějaké výstavbě jaderných bloků či jiných funkčních zdrojů, ale že naopak je naplánováno drastické omezení individuální dopravy, která zůstane dostupná jen pro „horních deset tisíc“, nicméně je vysoce pravděpodobné, že u nás ani tolik těch šťastlivců nemá být.

Kdyby byla vláda co k čemu

Ono hlasování z 8. 6. vedoucí k zákazu automobilů bylo zcela jednoznačně signálem, že nás EU hodlá pod praporem jakési pochybné ideologie, nijak nesouvisející s realitou, zbavit i toho zbytku ekonomické prosperity, který ještě u nás je.

Pokud by vláda byla co k čemu, tak by již ten den večer, maximálně následující den ráno, zasedala s jediným cílem, a to jak zabránit dopadu této šílenosti na naše občany a jejich i tak dosti zbídačenou ekonomickou úroveň.

Přitom se nabízejí přibližně dvě řešení:

1. Jakousi soft variantou by mohlo být referendum o nadřazenosti našeho jakž takž demokratickou cestou vznikajícího práva nad pseudoprávem EU, vznikajícím podobnými pochybnými akty orgánů s nízkou nebo nulovou demokratickou legitimitou na úrovni EU. To by umožňovalo se vypořádat s EUro eko hovadinami elegantně tím, že bychom je mohli postavit mimo zákon a ignorovat.
2. Jakousi hard variantou, řešící ovšem tuto situaci jednoznačně a jednou pro vždy, by bylo jednání o odchodu z EU. Zcela jistě by to znamenalo jednak připravit a vyhlásit referendum o této věci, jednak zahájit konzultace s okolními státy, a zejména s těmi z bývalého východního bloku, kde ještě zůstaly v lidech významné zbytky zdravého rozumu nevytěsněné bezcennými EUrohovadinami, o koordinaci tohoto postupu s nimi, aby z EU současně nebo v krátkém sledu vystoupilo více států, přičemž jejich kooperace by mohla do značné míry překážet nějakým odvetným opatřením bruselského centra, jakých jsme svědky v souvislosti s brexitem. Naprosto ideální by bylo rozdělení EU na dva bloky, jehož jednu část by tvořily státy bývalého východního bloku, řídící se zdravým rozumem, které by mohly po vyhození EUrobalastu dosáhnout poměrně rychle (během jedné generace) takové prosperity, že by se lišily od států „zbytkové“ EU, jako se lišily západní státy od států východního bloku před Velkou Sametovou. Nelze vyloučit ani nějaký „hospodářský zázrak“, který by tento jev popohnal ještě větším tempem

Jistěže někteří agitátoři argumentují tím, že „naši bezpečnost garantují EU a NATO“. Není to, pochopitelně, pravda. Naši bezpečnost garantuje výhradně NATO, a to ještě zdaleka ne na takové úrovni, jak to někteří nekritičtí fanoušci této organizace presentují, nicméně silnější a kvalitnější garance nejsou k mání, a to nikde na světě. Naopak EU dělá téměř vše proto, aby naše vazby s NATO oslabila a aby oslabila naši možnost se bránit. Je to právě energetická politika EU, která nás uvrhla do takové závislosti na plynu a ropě z Ruska, že nejsme s to nasadit vůči Rusku skutečně účinné sankce. Naopak drastické zvýšení ceny ropy a nafty, jichž bylo dosaženo, Rusku významně  zvedly příjmy, takže dostává víc peněz než v době před jejich zavedením.

Problémem také je, a to jsme zase u onoho nešťastného hlasování z letošního 8. 6., které je ovšem třeba chápat jako kamínek z velké laviny (a maximálně konstatovat, že zrovna ten padl kamsi na plechovou střechu a „zabubnoval“ na ní, aniž by to ovšem snižovalo význam těch ostatních), která celkově likviduje ekonomiku a demokracii ve členských státech EU. Problém je, že s patřičnými dopady toho, co Brusel zuřivě prosazuje, se členské státy EU propadnou na úroveň zemí třetího světa, a to ještě těch chudších. A je opravdu otázka, zda bude mít NATO zájem garantovat bezpečnost nějakých ekonomicky a vojensky impotentních nuzáků, od nichž by v opačném gardu žádnou citelnou pomoc čekat nemohlo.

Elektromobil trochu jinak

Pochopitelně, je třeba si uvědomit, že EU, jak je to u této organizace zvykem, prosazuje cokoli prakticky výlučně v té nejhorší variantě. Tak se to děje i s těmi elektromobily. Pomiňme fakt, že lze vyrábět syntetické palivo z CO2 (jímaného ze vzduchu) a vodíku (získávaného pomocí OZE nebo JE). V takovém případě by vůbec nebylo nutno konstruovat nějakou šílenou infrastrukturu pro nabíjení a existují propočty, podle nichž se cena syntetického paliva prakticky srovnala se současnou cenou benzínu a nafty z „fosilu“.

Ono výše zmíněné první auto, co překročilo oněch magických sto km za hodinu zcela jistě nepoháněly nějaké akumulátory. Jelo na chemické články a s vysokou pravděpodobností na články sodíkové, které Jules Verne přiřknul svému Nautilu. Jedna z elektrod byla neutrální, druhou tvořil amalgám sodíku a rtuti (ta tam byla k omezení prudkosti reakce a dalším technickým benefitům). Zcela jistě by tyto články fungovaly i teď (a s mnoha parametry předčícími lithiové baterie) s tím, že by se sodík z vyčerpaných článků dal recyklovat podstatně lépe než lithium z přestárlých baterií. Vodík, vznikající při jejich činnosti, by byl spíš benefitem, po prohnání spalovacími články přispívajícím k elektrickému příkonu vozu. Zcela jistě by se dala rtuť nahradit i jiným kovem (zajímavou by byla patrně směs Na Al). Nenastala by také nutnost šílené devastace životního prostředí těžbou lithia, protože sodíku je k dispozici mnohem více a dá se těžit daleko snadněji.

Pravděpodobně by byly podobně použitelné i alkalické články na bázi samotného hliníku. Opět by se dal hliník z vypotřebovaných článků snadno recyklovat a hliníku je k dispozici ještě víc než sodíku.

Takovéto články by jistě nebyly nabíjecí, jednoduše by se na „pumpě“ vyměnily a nasadily nové. Staré by se daly recyklovat centrálně, tj. s vysokou účinností, energií z jaderných elektráren. Byly by také podstatně lehčí než lithiové baterie a byly by i bezpečnější v případě nehody. Jen by na tom nic nevydělala jednoznačně se rýsující lithiová lobby, která se snaží, za nadšené spolupráce bruselských struktur, zatáhnout EU do slepé uličky lithiových akumulátorů.

Cesta k lithiovým akumulátorům je slepá proto, že na světě není v nyní těžitelných ložiscích dost lithia ani na náhradu všech aut na benzín a naftu v Česku auty s lithiovými akumulátory. Pro získání lithia ve množství potřebném pro celou EU by bylo nutno obrovské plochy (v desítkách procent rozlohy EU, nacházející se v tuzemsku i kdekoli po světě, proměnit v měsíční krajinu na způsob severočeských lomů na uhlí, a ještě podstoupit riziko šílených nehod s vysoce toxickými výluhy z vytěžených hornin, z nichž by se to lithium separovalo. A řešit dlouhodobé ukládání silně toxických odpadů, z nichž bych měl větší hrůzu než z odpadů z jaderných elektráren. Proti nehodě takovýchto zařízení byla i známá nehoda při těžbě zlata, která umrtvila podstatnou část toku řeky Tisy, jen naprostá prkotina.

Zase je to problém EU, která je s to prosazovat i naprosto nesmyslné projekty, na jejichž odmítnutí stačí selský rozum a kupecké počty. Prostě proto, že vytváří prostředí, v němž jsou takové nesmysly prosaditelné přes odpor odborníků i občanů a dále jsou násilně cpány občanům až do totálního krachu. Což poněkud připomíná stalinský SSSR a „novou sovětskou biologii“ Lysenka a spol.

Hlasování 8. 6. předvedlo totální intelektuální impotenci EU a jejích struktur jako celku, protože došlo k prosazení buď naprostého nesmyslu a současně, což je ještě horší, k prosazení něčeho, co obyvatele EU drasticky ožebračí. Můžeme se jen dohadovat, co z toho je primárním cílem těch, co hlasovali pro. Přitom i na poli vozítek neprodukujících žádné zplodiny CO2 existuje řada možností daleko méně devastujících ekonomiku členských zemí a nehrozících totální pauperizací většiny obyvatel, ba ani drastickým poškozením životního prostředí. Jistěže zbývá otázka, co je vlastně cílem onoho hlasování, které v úvodu zmíněný soudruh Peksa tak velebí.