Rozdíl totalit v normalizaci a abnormalizaci

V roce 1970 udal ctižádostivý a nadaný spolužák naši třídní profesorku na gymnáziu. Dostala okamžitou výpověď. Když jsme ji pak navštívili v psychiatrické léčebně, kde se zotavovala z této životní události, řekla nám, že obsahem dopisu oznamovatele na příslušná místa bylo zejména tvrzení, že nás soudružka třídní nevyučuje v duchu marxismu-leninismu. Byl jsem právě předsedou třídy, a tak jsem se snažil čelit nápadu horkokrevného spolužáka řecké národnosti, který se nabízel, že udavače podřízne a současně jsem hledal východisko z bezradnosti své a spolužáků. Vymysleli jsme s několika dalšími, že iniciativního oznamovatele budeme kolektivně ignorovat, a tím ho vyloučíme ze slušné společnosti. Dopadlo to ovšem tak, že nemnozí ho ignorovali, zatímco jiní právě naopak.

Vstali noví udavači a nový režim je potřebuje k přežití

Seznam-Zprávy nás dnes laskavě informoval, že češtinářka paní Bednářová vykládala dítkám v osmé třidě svoji interpretaci událostí na Ukrajině, která se částečně podobá racionálnímu výkladu, ale podcenila plody výchovy nového člověka doby abnormální, byla zachycena elektronicky a nahlášena na příslušná místa. Abnormalizační portál Seznam zprávy se obrátil na údajného pedagogického experta Kartouze, který je současně tváří (ksichtem) nahlašovatelů tzv. „Českých elfů“. Ten odhalil, že ta Bednářová je pod vlivem „dezinformačních zdrojů“. Redaktorka Ciroková z informačního zdroje Seznam-Zprávy nám zprostředkovala, co bylo dál.

Zatímco ředitel našeho gymnázia, který se zapletl s obrodným procesem, byl znechucen, že musí řešit udání tehdy sotva slučitelné se setrváním v zaměstnání, ředitelka ZŠ Riedlová naopak prokázala bdělost a rozhodnost a učitelku Bednářovou vyhodila na hodinu bez váhání. Zatímco ředitel gymnázia měl ohroženou budoucnost a také byl záhy odejit a nahrazen perspektivním kádrem, ředitelka Riedlová má zřejmě před sebou budoucnost světlou. Zatímco jsme na gymnáziu měli nezprostředkovanou zkušenost s „polednovým vývojem“, „obrodným procesem“, „bratrskou pomocí“ a posrpnovým vývojem, dětičky v základní škole znají válku na Ukrajině zprostředkovaně z vyprávění, zejména ze schváleného narativu. Přesto prokázaly, že nový člověk se zase už rodí, možná nadaný a určitě ctižádostivý. Jen ta čest, jíž je žádostiv, je poněkud pochybná.

Mohlo by se zdát, že mezi totalitou normalizační a abnormalizační rozdíl není

Rozdíl ale je. Vidím ho v tom, že tvrdé sankce za projevy jiných názorů během sedmdesátých a zejména  osmdesátých let se postupně mírnily až mizely, zatímco nyní rychle narůstají a represivní aparát se dobudovává. Před čtyřiceti lety vznikaly tzv. „neformální skupiny“, tedy spolky aktivistů mimo oficiální struktury „národní fronty“ a režim to nezvládal.  Pamatuji se, že za přednostou naší kliniky přišli dva muži typického vzhledu a domáhali se vpuštění do jeho pracovny. Přednosta byl samozřejmě členem KSČ ale také nositel Řádu práce. Byl však pragmatický. Jednou na poradě řekl: „Politiku si tu musíme dělat sami, jinak nám sem dodají nějakou komisařku a budeme muset podle ní skákat.“ Pan profesor ty muže do své pracovny nevpustil. Řekl, že jejich dotaz lze vyřešit přímo v sekretariátu, kde byli kromě sekretářky další zaměstnanci. Jeden z příslušníků se tedy přiznal, že by potřebovali odborně poradit, protože vznikají stále další neformální skupiny a oni nevědí co s nimi. Pan profesor řekl: „Poradím vám ze zkušenosti, nedělejte s nimi vůbec nic, protože, pokud je budete potlačovat, bude jich čím dál víc.“ Příslušníci chvíli stáli v němém úžasu a pak chvatně opustili sekretariát.

Za „normalizace“ se tlak režimu postupně mírnil a s tím rostla aktivita oponentů. Bez zahraničního vlivu a chuti mnohých režimních funkcionářů zaměnit relativně skromný život papalášů za tučné zisky privatizátorů by sametový listopad pravděpodobně proběhl mnohem později. Naproti tomu současný abnormalizační režim se naopak rychle vyvíjí směrem k utužování a přitvrzování sankcí s podporou udavačských iniciativ a elektronických koniášů.

Vnucuje se otázka proč

Proč tomu tak je? Nabízím jednoduchou hypotézu. Na počátku normalizace většina občanů režim nenáviděla, neboť v „bratrské pomoci“ spřátelených armád viděla svoje zmařené naděje. Životní úroveň však v následujících letech přece jen rostla, ačkoli stále více zaostávala za bohatým Západem, což občané přece jen viděli. Současně si velmi mnozí lidé vytvořili v novém režimu nové kariéry a budoucnost je vždy nejistá, nač ji ohrožovat? V současném režimu zcela závislém na bruselském abnormalizačním absurdistánu životní úroveň stále stejně jako dříve zaostává za dosud bohatým Západem. Navíc v důsledku souběhu covidu s destruktivními opatřeními, s idiotským Zeleným údělem, který životnímu prostředí nepomůže, a s přibližujícími se následky „protiruských sankcí“, aniž by byly zavedeny ruské sankce, s jistotou bude následovat zhoršování hospodářské a následně sociální situace. Kromě vždy nejisté budoucnosti má příliš mnoho lidí nejistou už i současnost. Zatímco méně chápaví političtí představitelé počítají s úspěchem (Petr Fiala dokonce píše o „výsluní“), ti bystřejší vidí svoji naději v cenzuře a potlačování politických oponentů. A to tempem, které má držet krok se zdražováním, inflací a sociálními důsledky.

Proto za normalizace totalita měkla, nyní přitvrzuje. Jestli se novému režimu podaří společnost udržet v úzkostném klidu, není zdaleka jasné.