Proč socialismus musel padnout

Hovoříme-li o pádu tzv. reálného socialismu, každému je zřejmé, že jeho příčiny byly především ekonomické. Marxismus selhal v disciplíně, kterou považoval za svoji silnou stránku: v řízení ekonomiky na makro i na mikro úrovni. Proč ale k této porážce došlo?

Obvyklé vysvětlení je založeno na anonymitě vlastnictví. Podnik ve společenském vlastnictví celého národa není v konečném důsledku vlastněn nikým. Chybí přímý vztah vlastníka a jeho přímá zodpovědnost. Důsledkem je nezájem, šlendrián, podprůměrnost, zaostávání a nakonec pád.

Na tomto vysvětlení zajisté něco je, avšak obsahuje jen část pravdy. Na světě existují stovky nebo možná tisíce veřejně obchodovaných akciových společností s rozptýleným vlastnictvím, a přesto žijí, prosperují a mnohdy jsou obdivovány pro své úspěchy.

Jiné vysvětlení souvisí s managementem. Socialistický manažer býval vybírán především pro svůj pevný ideový postoj než pro své profesní kvality. I tak se ale našlo dost vedoucích pracovníků, kteří měli dostatek vzdělání, zkušeností a schopností, aby jimi řízené podniky vynikly. Velmi málokdy se ovšem tak dělo. Vlastně se tak nestalo nikdy. Za celou dobu existence reálného socialismu nenajdete podnik, který by pronikl na Západ kvůli něčemu jinému než díky směšně nízké ceně (škodovky v Anglii) nebo díky tradiční chuti (plzeňské pivo). Proč?

Souvisí to s motivací. Plat socialistického generálního ředitele určitě nebyl úplně špatný. Dovoloval pohodlný život a velmi slušný standard na tehdejší poměry. Nebyl však dostatečně vysoký, aby bylo možné z něho nashromáždit velký kapitál. Koneckonců, kapitál byl zakázaný. Prémie byly v socialismu chápány jako přilepšení k platu, nebyly pokládány za jeho rozhodující složku. Nic podobného akciovým opcím samozřejmě neexistovalo.

Systém byl nastaven tak, že generální ředitel se snažil udržet si své místo (neboť vskutku měl co ztratit), ale nebyl motivován k expanzi, k rozvoji, k dobývání nových horizontů a k uskutečňování novátorských vizí. Prémie za případné uskutečnění nějaké té vize či dobytí horizontu nestály za řeč, kdežto riziko ztráty teplého šéfovského křesla bylo nepříjemně reálné.

Asymetrické motivační schéma vedlo k tomu, že z vizionářů se velmi rychle stávali byrokrati a že socialistické podniky neměly s podnikáním mnoho společného.

Ani tento důvod však ještě nevysvětluje ekonomický pád reálného socialismu kompletně. Ten nejsilnější důvod byl zabudován do systému socialistické ekonomiky. Šlo o vztah k zisku.

V kapitalismu je hlavním cílem podniku tvorba zisku. Kapitalista se může postavit na hlavu, aby jej dosáhl. Snaží se zjistit, co lidé chtějí. Investuje do výzkumu a vývoje: nikoli pro obecné blaho, ale čistě kvůli mamonu. Doufá, že přijde s něčím, o čem lidé nevěděli, že to budou chtít, protože si to neuměli ani představit. Kapitalista se snaží držet ceny co možná nízko; zajisté ze sobeckých důvodů, neboť nižší cena přináší růst tržního podílu. Kapitalistovi je lhostejná nějaká společenská prospěšnost, namísto toho se stará o spokojenost zákazníků, neboť ta jej živí.

Snaha o vlastní obohacení vede kapitalistický podnik k takové vstřícnosti vůči zákazníkům, že to hraničí až s podlézáním. Takového nedůstojného chování neměl socialistický podnik zapotřebí. Jelikož v socialismu převládaly monopoly nebo oligopoly, socialistický podnik nemusel nadbíhat zákazníkům: věděl, že tak či onak přijdou sami, neboť nemají jinou možnost. Ale co, přijdou: prosit a škemrat budou! Textil, potraviny, stavební materiály, automobily a součástky, toto vše býval za socialismu „úzký profil“. Takové věci se nekupovaly, nýbrž sháněly, často ze použití úplatků či sítě známostí.

Monopolní nebo oligopolní socialistický podnik měl zcela jiné priority než zisk. Mezi nimi nade vše vynikala tvorba pracovních míst a dodržování úředně stanovených cen, aby byl maximalizován nikoli podnikový, ale celospolečenský užitek.

Co to znamenalo?

Socialističtí plánovači věřili, že jisté druhy zboží jsou sociálně cennější než jiné. Potraviny měly zápornou daň z obratu, luxusní zboží (včetně například elektroniky a domácích počítačů) bylo zdaněno dosti vysoko. Mnohé podniky tak prodávaly prakticky pod náklady. Ty ziskové byly naopak zatíženy speciální sektorovou daní, z jejíchž výtěžků se dotovala ztrátová část národního hospodářství.

Tak se stalo, že ziskové podniky neměly dostatek kapitálu pro další rozvoj, zatímco ze ztrátových se staly černé díry permanentně hltající dotace. Nešlo je zlikvidovat, neboť by tak začal hrozit jev, na jehož odstranění socialismus stavěl svoji legitimitu: nezaměstnanost. Všechny podniky byly v socialismu řízeny ve své podstatě jako neziskovky s dvojím cílem: produkovat zboží a služby za „společensky prospěšnou“ cenu (tedy nikoli za účelem zisku) a zároveň tvořit pracovní místa. Vzhledem ke chronicky nízké produktivitě socialistického průmyslu bylo plnění druhého z obou cílů zpravidla poměrně snadné, ačkoli ne vždy.

Během budování průmyslu v SSSR vznikly na březích Aralského moře továrny pro zpracování ryb. Na tom by ještě nebylo nic špatného. Jenže moře začalo časem vysychat, neboť jeho přítoky začaly být využívány pro zavlažování bavlníkových plantáží. (Sovětský svaz potřeboval ohromné množství bavlny nejen kvůli textilnímu průmyslu, ale i jako surovinu pro výrobu střeliva.)

Továrny časem již nestály na břehu moře a o něco později zmizely i ryby kvůli vysokému obsahu soli ve vodě. Přesto se sovětský režim zdráhal je zavřít: kvůli zaměstnanosti. Ryby se proto ke zpracování dovážely až ze Severního moře. Pouhý pohled na mapu ukáže, jak neuvěřitelně neefektivní tato cesta podpory zaměstnanosti musela být.

Podobných příkladů, možná méně křiklavých, by se v historii socialistického „podnikání“ našly stovky, možná tisíce. Socialismus prostě musel zkrachovat, protože obsahoval neodstranitelné konstrukční chyby. Příčinou jeho pádu nebyl fakt, že „lidé nejsou andělé“, nebyly to ani americké sankce, nedostatečně rozvinuté informační technologie či dlouhodobě nepříznivé počasí. Socialismus byl chybnou myšlenkou od samotného svého počátku. Reformy? Jedinou správnou reformou socialismu bylo jeho úplné zrušení.

Což se po obrovských ztrátách nakonec i stalo. Časem ovšem hrozí, že extrémně drahá zkušenost východní části Evropy bude zapomenuta či bagatelizována a svět bude muset opakovat stejnou chybu.

Pavel Kohout