Proč se někteří Trumpovi muslimští ‚spojenci‘ bojí svržení íránského režimu více než jeho pokračování

Podle deníku New York Times jsou američtí spojenci v Perském zálivu proti útoku USA na Írán. Zdůvodňují to obavami z nestability v regionu a z možných negativních vlivů na ekonomiku, cestovní ruch a vnitřní bezpečnost.

Ačkoliv se toto vysvětlení může na první pohled zdát věrohodné, tak hlubší a mnohem nepříjemnější pravdou je, že pro některé blízkovýchodní režimy není skutečným nebezpečím íránský režim, ale ideologické odhalení, které by mohlo následovat po jeho svržení a obavy z posílení Izraele.

Vážná konfrontace s Íránem by změnila regionální rovnováhu sil a řadu arabských států by donutila přiznat barvu – tyto země by musely ukázat své skutečné názory a postoje, které po desetiletí skrývaly a zamlžovaly.

Írán je na Blízkém východě od islámské revoluce v roce 1979 nejen rivalem a destabilizujícím sousedem, ale i ideologickým a operačním centrem moderní islamistické války. Od roku 1979 Teherán vyzbrojuje, financuje, cvičí a koordinuje své proxy zástupce s jasným cílem oslabit vliv Západu. Heslo „Smrt Americe,“ deklarované ájatolláhem Alím Chámeneím v roce 2023, „není jen slogan, je to politika.“ Írán se celá desetiletí snaží obklíčit Izrael „ohnivým kruhem„, aby ho mohl zničit.

Hizballáh v Libanonu, Hamás a Palestinský islámský džihád v Pásmu Gazy, šíitské milice v Iráku a Sýrii a Hútíové v Jemenu nejsou nezávislými aktéry, ale nedílnou součástí soudržné íránské strategie, podporované Ruskem a Čínou, jejímž cílem je rozšířit vliv islamistického Íránu v regionu silou, destabilizovat suverénní státy a narušit regionální řád zevnitř. Tato strategie není reaktivní, ale doktrinální.

Po letech váhavého angažmá USA dnešní Trumpova politika vůči Íránu důsledně kombinuje ekonomický tlak a vojenské odstrašování s omezenou diplomatickou trpělivostí. Donald Trump se snaží obnovit mezinárodní důvěryhodnost Ameriky.

Trumpova snaha obnovit důvěryhodnost USA zjevně zneklidnila nejen íránský režim, ale i některé údajné regionální spojence Washingtonu, kteří si zvykli v případě potřeby Washingtonem manipulovat. Některé země, jako například Katar, nikdy nezaujaly jasný postoj a místo toho to hrály na všechny strany. Stejnou míru viny však nesou i ti blízkovýchodní a evropští vůdci, kteří sebou nechají manipulovat.

Otázce, do jaké míry některé státy mající na svém území americké vojenské základny (například Katar a Turecko) těží z bezpečnostních záruk USA, se mnozí raději vyhýbají.

Ačkoliv Katar a Turecko veřejně potvrzují svůj závazek ke „stabilitě“, tak se zároveň horlivě podílejí na destabilizaci poloviny naší planety tím, že financují, podporují a cvičí islamistické teroristické sítě (například zde, zde, zde, zde a zde), které pravděpodobně slouží jejich vlastním strategickým zájmům. K západnímu publiku hovoří umírněně, ale doma šíří narativy o křivdách a ideologické oběti.

Rozhodná konfrontace s Íránem by mohla tuto desetiletí pečlivě pěstovanou obojakost narušit.

Například Katar se prezentuje jako neutrální zprostředkovatel, zastánce dialogu a moderátor regionální diplomacie, ale v praxi již léta poskytuje útočiště, finanční kanály a politickou legitimitu téměř všem islámským teroristickým skupinám. Vůdcové Hamásu si v Kataru užívají bezpečný a pohodlný život miliardářů a v klidu odtamtud mohou řídit své teroristické operace.

Udi Levy, bývalý pracovník izraelské zpravodajské agentury Mosad, který se zabýval ekonomickou válkou proti teroristickým organizacím, řekl:

„Katar je na špici financování celosvětového terorismu, financuje jej ještě více než Írán… Katar převáděl finanční prostředky různými kanály, především prostřednictvím své největší nadace Charai, která je jedním z hlavních zdrojů financování teroristických organizací na celém světě.“

Katarská státní televizní stanice Al-Džazíra neustále zesiluje islamistické narativy, démonizuje Izrael a podkopává postavení umírněných arabských vlád, a to vše při zdánlivém zachovávání neutrality. Ve skutečnosti to byl právě Katar, kdo v roce 2010 vyvolal a katalyzoval rozvratné „arabské jaro“.

Pokud by Írán přestal odvádět pozornost, tak by byl Katar více na očích.

S tímto hodnocením se zřejmě ztotožňuje také Turecko. Turecko využívá svého proxy zástupce – Sýrii, které vládne prozatímní prezident a bývalý člen al-Káidy Ahmad Šara – a místo v Trumpově údajné „Radě míru“ v Pásmu Gazy, aby sevřelo Izrael do kleští.

Turecko se pod vedením prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, jemuž je vlastní džihádistická a protiizraelská rétorika, vzdalo zbytků sekulárního odkazu Mustafy Kemala Atatürka, ve prospěch otevřeně islamistických, neoosmanských cílů. „Mešity jsou naše kasárna, kopule naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci,“ recitoval kdysi Erdogan.

Erdoganovo Turecko hostí na svém území operativce Hamásu, poskytuje politickou ochranu islamistům, vysílá ozbrojené flotily do Pásma Gazy, postavilo 31 nových válečných lodí, vyhrožuje Řecku a dělá vše pro to, aby získalo americké stíhací letouny F-35.

Ačkoliv si Turecko a Írán v některých oblastech konkurují, tak i Turecko těží z toho, že Írán vytváří problémy a odvádí pozornost od Erdoganových vlastních neoosmanských ambicí. Vážné oslabení Íránu by tedy přitáhlo větší pozornost k širší regionální agendě Turecka v Sýrii a Pásmu Gazy.

Saúdská Arábie naproti tomu zažila přímé útoky ze strany íránských proxy spojenců a má oprávněné důvody se obávat agrese ze strany Íránu, který si již desítky let dělá zálusk na její ropná pole i na správu dvou nejposvátnějších míst islámu: Velké mešity v Mekce, na jejímž nádvoří je svatyně Kába, a Prorokovy mešity v Medíně.

Saúdská Arábie a Írán nejsou partneři, jsou to nesmiřitelní rivalové a konkurenti. Saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán kdysi upřednostňoval domácí reformy, ekonomickou diverzifikaci a sociální transformaci, v posledních týdnech ale otočil a je protiizraelský „ještě více než Al-Džazíra„.

Spojené arabské emiráty (SAE) pod výjimečným a průkopnickým vedením svého prezidenta šejka Muhammada ibn Zájida Ál Nahjána poskytují pozoruhodný příklad neochvějné loajality k Západu a k Abrahámovským dohodám a ukázaly, že extremistický islám není jedinou alternativou. V případě SAE nevyžaduje oponování Íránu přijetí islamismu, protizápadní rétoriky ani nepřátelství vůči Izraeli. Díky normalizaci vztahů s Izraelem, ekonomické otevřenosti, technologické spolupráci a míře náboženské tolerance, která je v tomto regionu vzácná, představují SAE úctyhodný příklad stability zakořeněné ve spolupráci, nikoliv v ideologické válce.

Strategická jasnost šejka Muhammada ibn Zájida Ál Nahjána je v dokonalém kontrastu s dvojakostí ostatních států Perského zálivu a ukazuje, že sblížení s Izraelem a Spojenými státy nemusí být na úkor legitimity.

Názor deníku New York Times a dalších médií, že Izrael představuje větší hrozbu pro regionální stabilitu než oslabený Írán, není pouze nepřesný – je opakem reality. Izrael nemá žádné imperiální ambice, žádnou touhu ovládnout arabská hlavní města a žádnou ideologii regionální subverze. Jeho vojenské akce jsou obrannou reakcí na existenční hrozby ze strany Íránu, Kataru, Turecka, Saúdské Arábie, jejich proxy zástupců, propagandy a teroristických organizací.

Na rozdíl od Íránu, Kataru, Turecka, Saúdské Arábie a jejich proxy zástupců Izrael jedná v rámci právních a morálních omezení, která jeho protivníci běžně ignorují nebo otevřeně odmítají. Vyobrazování Izraele jako destabilizující síly a současné bagatelizování role zemí, které se hlásí k extremistickým formám islámu, není žádná analýza, ale překroucení reality a novinářská neprofesionalita.

Izrael nebojuje proti islámskému terorismu, protože chce. Izrael bojuje, protože musí. Opakovaně prokázal, že by jednoznačně dal přednost tomu, aby ho ostatní země nechaly na pokoji. Izrael bojuje, protože to je jediný způsob, jak může přežít. Izrael bojuje navíc obvykle sám, často je za to odsuzován a jeho údajní „spojenci“ se přitom drží zpátky.

Z toho, že Izrael bojuje proti íránským proxy zástupcům nepřímo těží mnoho regionálních aktérů. Přesto se tyto země od akcí Izraele veřejně distancují, aby uklidnily domácí veřejnost a ideologické spojence. Toto pokrytectví je charakteristickým rysem regionální geopolitiky, o kterém západní mainstreamová média informují jen velmi zřídka.

Trumpova blízkovýchodní politika ohrožuje nejen íránské jaderné ambice, ale i celý systém postavený na morálním relativismu, selektivním pobouření a strategické dvojakosti. Vyžadováním zodpovědnosti, prosazováním sankcí a nepodléháním diplomatickým iluzím, Trump odhalil křehkost režimů, které jsou zvyklé spíše manipulovat vnímáním reality než, aby jí čelily. Jeho přístup narušil pohodlná ujednání, která íránskému režimu umožňovala expandovat a zároveň se odvolávat na hodnověrné popření.

Odpor proti Trumpově strategii vůči Íránu proto pramení ze strachu z transparentnosti a skryté soutěže o nadvládu. Odstranění hrozby ze strany Íránu by příliš mnoho aktérů donutilo odpovídat na nepříjemné otázky týkající se jejich vlastních finančních sítí, ideologických orientací a dlouhodobých rozporů. Pro režimy založené na dvojakosti je pravda mnohem nebezpečnější než rakety.

Blízký východ netrpí nedostatkem diplomacie, trpí nadbytkem iluzí. Íránský režim není nepochopeným aktérem usilujícím o stabilitu. Íránský režim je teokratická diktatura, která utlačuje ženy, vraždí nevinné lidi – podle některých odhadů jich v tuto chvíli již povraždil více než 90 000 – a i podle samotného Chámeneího je export násilí jeho státní politikou.

Trumpovo odmítnutí žít dál v této iluzi bylo ve vztazích na Blízkém východě historickým průlomem odhalujícím, kdo skutečně usiluje o stabilitu regionu a kdo naopak těží z vytváření neustálé nestability. Byl to vzácný moment strategické upřímnosti.

Taková otevřenost mohla snadno zneklidnit nejen íránské vůdce, ale i ty, kteří se tiše spoléhají na to, že chaos zakryje jejich vlastní selhání a válečné hry.

To, čeho se tyto země obávají, není válka, ale odhalení – a právě toho by se jim mělo dostat.

Pierre Rehov je francouzský reportér, romanopisec a dokumentarista. Vystudoval práva na pařížské univerzitě Panthéon-Assas. Je autorem šesti románů, například „Beyond Red Lines“, „The Third Testament“ a „Red Eden“. Jeho nejnovější esej o následcích masakru ze 7. října „7 octobre – La riposte“ se ve Francii stal bestsellerem. Jako filmař produkoval a režíroval 17 dokumentárních filmů, z nichž mnohé byly natočeny ve válečných zónách na Blízkém východě a zaměřují se na terorismus, zaujatost médií a pronásledování křesťanů. Jeho nejnovější dokumentární film „Pogrom(s)“ [Pogromy(y)] zdůrazňuje kontext toho, že hlavní hnací silou stojící za masakrem ze 7. října je starodávná nenávist muslimů vůči Židům.