Případ Romana Horkého: Totalita cení tesáky

MICHAL SEMÍN 

Mezi lidmi, rozpoznávajícími v našem současném probruselském režimu totalitu nového střihu, se občas vede spor o to, jakému období z éry reálného socialismu se ta naše doba nejvíce podobá.

Rokům krátce po bratrské invazi? Nebo polovině let osmdesátých, kdy už začaly pukat ledy? Nebo naopak letům padesátým, tedy éře mimořádných represí, revolučního teroru a katanské naděje, že „zítra se bude tančit všude“?

Jakkoli platí, že každá analogie kulhá a míra politicky motivovaného násilí je ve srovnání s lety padesátými zatím nižší, převládající mentalitou a atmosférou bohužel platí třetí, ta nejméně příznivá varianta.

Jednou ze známek té doby byla zcela podvolená „umělecká fronta“. Samozřejmě – byli spisovatelé, malíři či herci, kteří rudou knížku neměli, a cenou za věrnost svému přesvědčení bylo vězení, zákaz činnosti či jiné formy postihu. Bylo by však chybou domnívat se, že všichni ostatní sloužili straně a vládě ze strachu z případného postihu. Mnozí z nich, dost možná většina, budovali domnělý nový, pokrokový svět z přesvědčení.

A právě tím se dnešní doba podobá té z před sedmdesáti roky. Objevit dnes divadelní představení, knihu či písničkáře, ironizující liberálně progresivistickou agitku, vyžaduje značné úsilí. Proto čest výjimkám (zdravím divadlo Kámen, Václava Vondrušku či Jorka), zvláště pak těm, kteří mají o co přijít. Dnes přednostně zakladateli a hlavní tváři kapely Kamelot, Romanu Horkému.

Před pár dny mu třebíčská policie oznámila, že na základě podání z pražské centrály bude vyšetřován za šíření extremismu. A čím že se ten náš sprostý podezřelý provinil? Tím, že popřál pravoslavným křesťanům, ať už jsou odkudkoli (tedy i z Ruska), krásné vánoční svátky a ukončení „toho nesmyslného konfliktu“? Nebo snad tím, že stál v záběru kamery ve chvíli, kdy jiný účastník trampské sleziny v Ketkovicích poděkoval těm, „kteří za nás prolévají krev v boji s banderovskými vrahy a bojují tak za nás, ale i budoucnost celé Evropy, budoucnost našich dětí a pravnuků, aby se hnědý mor už nešířil touto planetou“?

Ať už platí kterákoli z variant, co je na nich trestného? I kdyby autor citovaného výroku porušil nějaký totalitní zákon (ale jaký!?), může být za něj popotahován někdo, kdo byl pouze jeho svědkem? A nesouvisí to nakonec s tím, že dva dny před potlachem hrál Roman Horký na předvolební autogramiádě Jaroslava Bašty?

Otázek plný ranec, rozumnou odpověď od papalášů naší bortící se demokratury však rozhodně nečekejme. Takže si odpovědět musíme sami: Roman Horký se stal terčem politicky motivovaného lynče, do kterého se v posledních hodinách zapojily kromě Novinek už i regionální Deník či bulvární Blesk.

Výsledek? Za jediný den dva zrušené koncerty! Trest má zatím ke zmíněným padesátým rokům daleko, ale kde je psáno, že již v blízké budoucnosti bychom si Roman za své vánoční přání či já za tuto svoji apologii nešli sednout? Copak jsme v předvolebních debatách neslyšeli Pávkova varovná slova, že se musíme začít proti „dezinformátorům“ účinně bránit?

Alespoň něčím si asi být jisti můžeme. Totiž že na rozdíl od vězně svědomí Jaroslava Bašty, slibujícího amnestii pachatelům verbálních trestných činů, se rozvědčík s novým krycím jménem Prezident s narušiteli nového Řádu párat nebude.

Jsme s tebou, Romane!