11.4.2025
Kategorie: Exklusivně pro PP, Politika

Princip evropské rusofobie: Anatomie nenávisti jako pilíře strategické impotence

Sdílejte článek:

PAVEL J. HEJÁTKO

Vztah Evropy k Rusku lze ve světle současných událostí definovat jako patologický. Nejde pouze o geopolitickou rivalitu, ideologický nesoulad nebo odlišnosti kulturně-civilizační. To, čeho jsme svědky, je hluboce zakořeněná nenávist, systematicky živená a institucionalizovaná ve strukturách Evropské unie a jejích členských států. Tento jev – evropská rusofobie – již dávno překročil rámec racionální diplomacie či obranného myšlení. Stal se ideologickým axiomem, nevyvratitelným dogmatem, jehož zpochybnění rovná se exkomunikaci z politického, mediálního a akademického establishmentu.

Asi to nebude nic nového, ale existuje značný rozpor mezi oficiální linií a tím, co si v soukromí myslí profesionální diplomaté a analytici. Veřejná lež a soukromá pravda se rozešly natolik, že evropská zahraniční politika přestala být nástrojem zájmů a proměnila se v mechanismus auto-destrukce.

Historické kořeny evropské rusofobie

Evropská rusofobie není produktem války na Ukrajině. Je to důsledek více než dvousetleté geopolitické linie, v níž se Západ – především anglosaský – snaží zabránit vzestupu Ruska jako kontinentální mocnosti. Již britský geopolitik Halford Mackinder formuloval strategický imperativ: nedopustit spojenectví Německa a Ruska, neboť taková aliance by vytvořila nezpochybnitelnou eurasijskou osu, schopnou zastínit angloamerický svět.

Tento koncept přetrval až do současnosti, kdy se pod hlavičkou NATO a „liberálního řádu“ pokračuje v politice obkličování a fragmentace Ruska. Rusko je objektem touhy – ne kvůli jeho činům, ale kvůli jeho existenci. Jedenáct časových pásem, přístup k Arktidě, nekonečné surovinové bohatství a nezávislá civilizační identita činí z Ruska nezvladatelný problém pro hegemona, který se sám pasoval do role „bohem vyvoleného“ správce světa.

Degradace evropské diplomacie a kapitulace před ideologií

Evropa měla šanci po roce 1991 vystoupit jako samostatný hráč. Myšlenka celoevropské bezpečnostní architektury „od Bretaně po Kyrgyzstán“, jak ji navrhovalo Německo, mohla znamenat začátek multipolárního, stabilního světa. Místo toho však Brusel přijal diktát Washingtonu, který považoval takovou koncepci za „bezzubou“. Ve jménu atlantické poslušnosti byla obětována nejen evropská suverenita, ale i její diplomatická etika.

Evropská diplomacie se tak proměnila v pouhopouhý administrativní přívěsek americké moci. Z diplomatických služeb se stala mašinérie loajality, kde jediný správný názor je ten, který odpovídá zájmům NATO. Místo realistické politiky Evropa zavedla morální absolutismus, podle něhož je Rusko apriorně viníkem, zatímco Západ nese patent na pravdu. Tento přístup je nejen intelektuálně sterilní, ale i strategicky sebevražedný.

Ukrajinská válka jako nástroj systematizované nenávisti

Válka na Ukrajině poskytla ideálnímu nepříteli – Rusku – konkrétní tělo, které lze bičovat na každém fóru, v každé redakci a na každém summitu. Nikdo už neanalyzuje příčiny, kontext, historii – jen se recykluje primitivní mantra: „Rusko napadlo Ukrajinu bezdůvodně.“

Netřeba snad připomínat, že Ukrajina nebyla žádný „nevinný beránek“. Dlouhá léta byla zemí rozpolcenou mezi proruským Východem a nacionalistickým Západem. Snaha Viktora Janukovyče o vyváženou politiku byla zmařena, protože harmonická Ukrajina nebyla v americkém zájmu. Potřebovali Ukrajinu jako zbraň – ne jako most. Od roku 2014 došlo k násilnému prosazení západní orientace, potlačení ruskojazyčného obyvatelstva, glorifikaci kolaborantů s nacismem a militarizaci celé země.

Evropa tento proces nejen ignorovala, ale aktivně podporovala – především skrze cynické Minské dohody, které sloužily pouze k oddálení války do doby, kdy bude Kyjev plně připraven bojovat.

Rusofobie jako náhradní náboženství

Rusofobie se v Evropě proměnila v kult. Není to strach. Je to nenávist. Strach je racionální – lze jej pochopit, zpracovat, překonat. Nenávist je slepá, iracionální a nenasytitelná. Nenávist neusiluje o řešení, ale o zničení objektu své posedlosti. Základem evropské strategie tak přestaly být zájmy, ale emoce – a to emoce nejnižšího řádu.

Tento kult je institucionalizován. Je součástí vzdělávacích osnov, mediálních narativů, rozhodovacích mechanismů. Ve jménu této nenávisti je Evropa ochotna obětovat svou bezpečnost, hospodářství, dokonce i budoucnost. Pobaltí a Polsko, země posedlé historickými resentimenty, se staly hlasem Evropské unie – hlasem nikoli rozumu, ale hněvu. Tímto způsobem není možné tvořit strategii. Je možné jen rozpoutávat další a další krize.

Evropa na pokraji strategického bankrotu

Evropa se rozhodla řídit svou politiku podle principu rusofobie – a nyní za to platí cenu. Ekonomické oslabení, energetická nestabilita, ztráta diplomatické důvěryhodnosti, a především – ztráta vlastní identity. Kontinent, který kdysi přemýšlel v pojmech rovnováhy sil a diplomatické rafinovanosti, dnes opakuje infantilní fráze o „boji dobra proti zlu“. Taková politika však nemá šanci obstát v realitě, kde se soupeřící mocnosti – Rusko, USA, Čína, Indie – neřídí ideologií, ale zájmy.

Pokud se Evropa neosvobodí od této autoimunitní ideologie, zůstane vazalem cizích zájmů a stane se hrobařem své vlastní civilizace. Rusofobie není strategie. Rusofobie je symptom úpadku. A úpadek, který není reflektován, se mění ve zkázu.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (15 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
7 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)