Schválení pomoci Ukrajině trvalo několik měsíců a bude zajímavé se podívat na to, co k této situaci vedlo. Zákony obvykle tak dlouho ve sněmovně neleží, zejména když už velmi podobný balíček prošel Senátem.

Jádrem pudla v celém zdržení byly dvě věci: “pravidlo jednoho poslance” a “Hastertovo pravidlo”. Obě by se daly nazvat určitou sebesabotáží ve jménu stranické čistoty.

V současné Sněmovně reprezentantů drží republikáni velmi těsnou většinu. Vzhledem k rozhádanosti strany, která teď pokrývá dost široké spektrum od klasických reaganovců až po izolacionisty, to znamená, že jejich vnitrostranické spory dokáží mít poměrně vážné následky.

Aktuální podoba Kongresu je výsledkem voleb v listopadu 2022, a už po jejich skončení nastal ve vítězné republikánské straně velký problém: dohodnout se na osobě mluvčího. Mluvčí sněmovny (Speaker of the House) je velmi důležitá pozice, předseda celého orgánu a člověk, který předkládá poslancům návrhy zákonů ke schválení. Nakonec byl po patnácti kolech hlasování zvolen Kevin McCarthy, republikán reprezentující venkovský obvod z centrální Kalifornie.

McCarthy je poměrně středový politik a pravé křídlo republikánské strany, sdružené do takzvaného Klubu svobody (Freedom Caucus) mu příliš nedůvěřovalo, takže si vymohlo značný ústupek v podobě “pravidla jednoho poslance”: podnět k sesazení předsedy podle něj mohl podat jen jeden poslanec (nikoliv skupina nějaké minimální velikosti). To mělo fungovat jako pojistka vůči tomu, aby se McCarthy příliš bavil s demokraty.

Začátkem října 2023 pojistka “praskla” poté, co se McCarthy podílel na dojednání kompromisu financování vlády, pro který hlasovala i většina republikánů (126:90, demokraté byli pro všichni). Z hlediska Klubu svobody byl dojednaný kompromis příliš slabý a jeden z jeho členů, Matt Gaetz, tedy jednomužně inicioval odvolání mluvčího. Demokrati se McCarthymu za jeho vstřícnost nijak neodvděčili a nepodrželi ho ve funkci. Stačilo tak pouhých osm nespokojených republikánů, a McCarthy vyletěl z křesla.

Tím byla ta jednodušší část rebelie u konce a nastala ta komplikovanější: uvolněné místo bylo potřeba zase obsadit. To se ukázalo být mimořádně těžkým úkolem, a křeslo mluvčího bylo nakonec volné celé tři týdny, než jej obsadil poslanec Michael “Mike” Johnson z Louisiany. I nad ním nadále viselo “pravidlo jednoho poslance”, možnost, že naštve-li jednoho člověka ze své vlastní frakce, vyletí stejně jako McCarthy. Vzhledem k tomu, že v dnešní Twitterové době je chronicky naštvaných poslanců plný Kongres, tedy nepříliš atraktivní perspektiva.

Mike Johnson je zvláštní člověk, silně věřící evangelikál z nejhlubšího Jihu, jehož ideové pozice jsou Evropanům, ale i Američanům z obou pobřeží, poněkud vzdálené. (Mimo jiné bojoval u soudu za to, aby muzeum kreacionismu, jehož smyslem je dokázat dětem, že svět je 6000 let starý a veškerá současná geologie je důsledkem 4000 let staré potopy světa, bylo ve státě Kentucky osvobozeno od placení daní – a vyhrál.). Ale když jej v ruské televizi ještě před týdnem líčili jako “našeho člověka“, byla to klasická lež. Žádný Gerhard Schröder to není.

Johnson se coby poměrně nezkušený politik (v Kongresu je jen sedm let, což je na americké poměry pořád ještě kategorie začátečníků) ocitl ve funkci, jejíž výkon by dal zabrat i veteránovi. Jeden bývalý mluvčí sněmovny, John Boehner (také republikán a také jej svého času jeho vlastní republikánští kolegové donutili k rezignaci), přirovnal práci mluvčího k tomu, vézt 218 žab na trakaři a snažit se je udržet uvnitř. A to nad ním, na rozdíl od Johnsona či předtím McCarthyho, neviselo žádné pravidlo jednoho poslance.

Do komplikované situace vstupuje i další faktor, který si republikáni vymysleli sami na sebe, a to je takzvané Hastertovo pravidlo, podle kterého smí republikánský mluvčí předkládat jen návrhy zákonů, se kterými souhlasí “většina většiny”. Toto pravidlo se dodržuje tak na 95 procent a bývalí mluvčí jako Boehner vesměs dokázali poznat a prosadit občasnou nezbytnou výjimku. Leč Boehnerovi a spol. nehrozilo “pravidlo jednoho poslance” v těsně rozpůlené sněmovně, takže měli daleko větší prostor k politickému manévrování.

Současný Kongres je kombinací těchto dvou pravidel “skřípnut” až do stavu připomínajícího paralýzu, a jeho zákonodárná činnost je rekordně nízká.

Odsouhlasení pomoci pro Ukrajinu tak muselo projít hned několika složitými fázemi.

Nejprve bylo nutno vůbec přesvědčit Johnsona, že je taková věc nezbytná. Bez jeho souhlasu by se dal zákon projednat jen pomocí takzvané discharge petition, což je nástroj jen zřídka úspěšný, protože vyžaduje od jednotlivých poslanců odvahu postavit se vedení vlastní strany. Johnson, až donedávna řadový poslanec z Louisiany, neměl v den nástupu do funkce víceméně žádné znalosti mezinárodní politiky, takže jeho tehdejší názory poněkud obsahově připomínaly memy z Facebooku. Jako mluvčí sněmovny získal přístup k různým utajovaným skutečnostem a dostal se do kontaktu s politiky z ciziny. Patrně to na jeho postoj mělo vliv, ale byl to proces trvající několik měsíců.

Následně se museli všichni zúčastnění dohodnout na tom, jakým způsobem se Kongresu na jeho názor vůbec zeptat. Už dopředu se dalo odhadnout, že pomoc Ukrajině i Izraeli projde v případném hlasování výraznou většinou hlasů (supermajorita), ale na detailech záleželo. Bylo by kontraproduktivní, kdyby Johnson kvůli nadstranickému hlasování vzápětí přišel o křeslo, protože poměry ve sněmovně se od října 2023 nijak nezlepšily (naopak) a hledání dalšího mluvčího by taky mohlo zabrat měsíce, ne jen týdny; a zcela ochromenou dolní komoru si Amerika nemůže dovolit.

To znamenalo, že i drobnosti hrály svoji roli, a pokud například někteří demokraté chtěli hlasovat pro Ukrajinu, ale nikoliv pro Izrael, plynulo z toho, že bude lepší tyto balíčky rozdělit – jinak by někdo mohl hlasovat proti “společnému” balíku jen proto, že má námitky vůči jedné jeho části. Stejně tak bylo třeba respektovat názor některých republikánů, že součástí ukrajinského balíčku má být i monitorování toho, co se s darovanými zbraněmi děje (na to jde nakonec 26 milionů dolarů).

Hrozba odvolání skrze “pravidlo jednoho poslance” se mezitím zhmotnila zcela konkrétně, když Marjorie Taylor Greene, poslankyně z Georgie, přišla 22. března s návrhem na odvolání Johnsona z funkce. Greene (dále jen MTG, neplést prosím s TGM) není zrovna týmová hráčka, loni v létě ji vyhodili z Freedom Caucusukvůli příliš ostrým verbálním výpadům proti svým kolegům, ale v situaci, kdy většinu od menšiny odděluje jen pár hlasů, mohla její iniciativa být tím pomyslným jedním kamínkem, který spustí lavinu. Minulý týden se k ní přidal další poslanec, Thomas Massie z Kentucky.

MTG ovšem trochu lavírovala a odmítala říci, zda a kdy svoji odvolávací iniciativu spustí naostro.

Zásadním faktorem v celé záležitosti byl postoj Donalda Trumpa, republikánského kandidáta do prezidentských voleb. Trump se k Ukrajině vyjadřuje spíš skepticky, ale nekonzistentně, a na jeho názor čekalo nezanedbatelné množství republikánů.

Proto bylo určitým překvapením, když před týdnem vystoupil Trump bok po boku Mikea Johnsona a mluvčího podržel s tím, že by bylo přijatelné, pokud by balíček pomoci pro Ukrajinu měl formu půjčky a nikoliv daru. To se také dostalo do znění přijatého zákona; jedna část balíčku, cca 10 miliard dolarů ekonomické pomoci, je takzvaná odpustitelná půjčka, kterou může příští prezident dle své vůle prostě odepsat. Od té chvíle mělo pravé křídlo republikánské strany přece jen důvod celou iniciativu nezamítat.

Zajímavá otázka je, co za Trumpovým stanoviskem stálo, a zde si můžeme všimnout jedné drobnosti. Před pár dny povečeřel Trump s polským prezidentem Dudou, který jej přiletěl navštívit do New Yorku. Polsko bylo za Trumpovy administrativy zdaleka nejpřátelštější zemí EU a Trump se dočkal ve Varšavě přivítání jako rocková hvězda. Je tedy možné, že se na vývoji situace podepsala i diplomatická snaha Varšavy. Poláci mají v USA tradičně nezanedbatelný vliv.

Návrhy příslušných zákonů byly připraveny v průběhu posledního týdne. Do ukrajinského balíčku se dostala i povinnost poskytnout Ukrajině rakety delšího doletu ATACMS (300 km), kolem kterých dělala Bidenova administrativa dlouho drahoty.

Procedurální fungování Kongresu je natolik komplikované, že skutečným “lámáním chleba” nebylo samotné plenární hlasování, ale průchod všech návrhů skrze komisi zvanou Rules Committee. Tato komise doporučuje zákony k projednání a obvykle funguje striktně podle stranického principu. Tentokrát ovšem nastala mimořádná situace. Poté, co bylo patrné, že tři republikáni se postaví proti návrhu, se čtyři demokraté postavili za něj. Společně s pěti republikány, kteří souhlasili s návrhem, tak bylo dosaženo většiny, a příslušné návrhy prošly dále do sněmovny. Tento druh mezistranické spolupráce je extrémně vzácný a kdesi – teď to nemohu najít – jsem četl, že Rules Committee naposledy zafungovalo nadstranicky v roce 1995(!).

V samotné sněmovně už se žádné drama neodehrálo. Očekávání, že všechny balíčky projdou výraznou většinou, bylo naplněno:

Další na řadě je tedy Senát, který by se jimi měl zabývat v úterý. Tam podle všeho žádné zásadní prostoje nenastanou.

A co Johnson, přijde o křeslo? MTG není vůbec spokojena s výsledkem hlasování a je možné, že svoji odvolávací iniciativu zkusí prosadit. Na druhou stranu, i ti demokrati by v současné situaci byli šílenci, kdyby jí šli na ruku a způsobili uprostřed volebního roku bezvládí.

Dvě pozorování na závěr:

a. Malé, ale organizované a vášní prodchnuté nátlakové skupiny mohou mít zcela disproporční vliv, ať už se jedná o jadernou energii, imigraci nebo zahraniční politiku státu. Tím víc, čím více je místní politická situace polarizovaná a čím méně jedinců může hrát roli jazýčku na vahách ve velkých institucích, jako je parlament.

ale

b. Pokud je přece jen většinová vůle výrazně jiná, existují cesty, jak ji prosadit.