Při pohledu na výsledky volebního průzkumu se nelze divit spěchu s korespondenční volbou

Jak asi většina čtenářů zaregistrovala, Poslanecká sněmovna schválila v pátek zákon, umožňující lidem s českým občanstvím, žijícím v zahraničí, hlasovat ve volbách korespondenční formou. Poprvé má být přitom korespondenční volba umožněna již ve sněmovních volbách, které naši zemi čekají na podzim příštího roku.

Aby se tak skutečně stalo, musí ještě příslušný zákon schválit Senát a podepsat prezident Pavel, ovšem v obou případech lze předpokládat, že se tak bez větších průtahů stane. Také je docela možné, že někdo z opozičních poslanců podá ústavní sížnost kvůli tomu, jakým způsobem byl zákon ve Sněmovně schválen (koalice díky své většině opět prosadila pevný temín hlasování, přestože v rozpravě do jeho doby nestihlo vystoupit 56 řádně přihlášených poslanců). Je však velmi pravděpodobné, že Ústavní soud jako obvykle nějakou výtku směrem ke způsobu schvalování vznese, nicméně zákon v platnosti ponechá.

V otázce správnosti zavedení korespondenční volby je česká společnost rozdělena zhruba půl na půl, já sám jsem dlouhodobě jejím odpůrcem. Hlavním důvodem, proč jsem proti ní, je skutečnost, že u ní není stoprocentně zaručeno, že každý hlasuje skutečně tajně (jak je tomu při hlasování ve volební místnosti za plentou) a není při hlasování ovlivňován například členy své rodiny či některými jinými osobami. Druhou věcí pak je, že strany současné vládní koalice chtějí dát českým občanům, žijícím v zahraničí, možnost hlasovat korespondenčně již při volbách do Poslanecké sněmovny v příštím roce. Nejenom já se totiž domnívám, že důvod, proč politici z koalic Spolu či Piráti+STAN s jejím schvalováním tolik spěchali, byl ryze účelový.

Stačí si totiž na internetu vyhledat výsledky minulých sněmovních voleb u českých občanů, žijících v zahraničí. V nich dostaly současné vládní strany dohromady téměř 85 % hlasů (koalice Piráti+STAN 50,5 % hlasů a koalice Spolu 34,3 % hlasů). Přičemž v rámci celkových výsledků získaly nynější vládní strany jen něco málo přes 43 % hlasů a k tomu, že i tak mohly utvořit vcelku pohodlnou vládní většinu, jim nahrálo především to, že hned několik politických uskupení skončilo těsně pod povinnou pětiprocentní hranicí pro vstup do Sněmovny.

A když se naopak podíváme na výsledky aktuálních volebních průzkumů, například toho dnes zveřejněného od agentury STEM, tak zjistíme, že strany, tvořící současnou vládu, by tentokrát dostaly v součtu jen něco málo než 37 % hlasů (tedy za předpokladu, že by každý, kdo chce např. volit ODS, TOP 09 nebo KDU-ČSL, dal hlas i koalici Spolu). Zatímco když vezmeme součet hlasů dvou nynějších opozičních parlamentních stran (ANO a SPD), tak v součtu dělá 40,2 %. Navíc se nyní překročení povinné pětiprocentní hranice jeví poměrně reálně i u koalice Přísaha+Motoristé či KSČM (respektive Stačilo!), což jsou subjekty, u kterých se asi nedá moc předpokládat, že by se v budoucím parlamentu přidaly na stranu Spolu, Pirátů či STAN.

Z tohoto pohledu se Fialovi, Pekarové, Rakušanovi a spol. nelze příliš divit, že své naděje upínají k tomu, aby díky možnosti korespondenční volby zmobilizovali co nejvíce voličů s českým občanstvím, žijících v zahraničí. Otázkou však je, zda by z jejich strany nebylo smysluplnější, aby sebekriticky přiznali, že zdaleka ne všechno, co lidem slibovali před minulými sněmovními volbami v roce 2021, se jim podařilo splnit. Od čehož se odvíjí i aktuální důvěra pouhých 20 % občanů ve Fialovu vládu.