25.11.2025
Redakce
4
Kategorie: Multikulturní soužití

Přežije Západ islamo-levičáctví?

Sdílejte článek:

BENJAMIN KURAS

Na Západě sílící fenomén „islamo-levičáctví“ – sdružení radikální levice s radikálním islámem – nedává smysl politický, logický, psychologický, ani ideologický, a přece se mu daří bourat moderní civilizaci a kousek po kousku ovládat svět další totalitou.

Spojenectví liberálně-progresivistického lidsko-právního wokismu se středověkým totalitarismem upírajícím základní lidská a občanská práva, jakým je islám, nám zůstává nepochopitelné, neboť na ně nepasuje prostá dvojčlenka „buď-nebo“, „dobro-zlo“, „přítel-nepřítel“. K jeho vysvětlení si potřebujeme vzít trojčlenku, kterou objevil rakouský politolog Ralph Schoellhammer. V té figurují tři historické formy politického a společenského uspořádání.

Modernita, post-modernita a pre-modernita

Modernita, to jsme my, západní civilizace, s parlamentní demokracií, lidskými, občanskými a ekonomickými právy a povinnostmi, eticky konstruovaným právním systémem s jasným dualistickým vědomím dobra versus zlo, podnikatelskou svobodou, ekonomickou prosperitou, smyslem pro kvalitu a pestrou kulturou vyvěrající ze znalosti svých dějin a navazování na ně. Ona vrcholná civilizace, kterou si Francis Fukuyama představoval jako konečnou fázi historie, to nejlepší, co lidstvo dokázalo vytvořit. Jejím politickým ztělesněním je národní stát a občanství, založené na vzájemné dobrovolnosti a společné národní identitě nadřazené tolerovaným a tolerantním ideovým a názorovým odlišnostem.

Pre-modernita, to byla předchozí forma organizace společnosti rodinných klanů a kmenů, vzájemně soupeřících, sdružených do autoritářských politických útvarů násilným záborem území, bez ohledu na etnické a kulturní různorodosti, sjednocovaná přísně dogmatickou netolerantní formou náboženství. To bylo v Evropě středověké křesťanství a od východu na ni dorážející agresivní islám.

Post-modernita, to je to, v co se naše modernita mění, když zpochybňuje své úspěchy, zapomíná a znevažuje svou historii, odtrhává se od jejího pokračování, vulgarizuje svou kulturu, potlačuje disent, demontuje národní stát a nahrazuje jej různými nadstátními a státům nadřazenými útvary, a zároveň tříští společnost na „klany“: ideologické, etnické, rasové, LGBTQ+ a podobně rozeštvávané. Vše zastřešované anti-moderní ideologií, která nabírá podobu dogmatického náboženství.

Konstrukce a dekonstrukce

Zatímco modernita je výsledkem nepřetržité konstrukce, heslem post-modernity je dekonstrukce. Tak se v mnoha ohledech post-modernita začíná podobat pre-modernitě. A ač se vnímá jako jakési vyšší stadium modernity, sklouzává do primitivního klanismu a kmenismu pre-modernity. V dnešním světovém rozložení sil to vypadá takto: zatímco Západ vytvořil modernitu národního státu a svobodného občanství, islámský svět uvázl v pre-modernitě klanového, ale nadnárodního totalitního systému udržovaného dogmatickým náboženstvím. Tak se pre-modernita a post-modernita setkávají ve společné negaci modernity a odhodlání ji nahradit, po dobrém nebo po zlém.

Akorát mají každý z nich jinou představu, čím modernitu nahradit, a jakmile ji odstraní, porvou se mezi sebou. Tak se jeden druhému stávají užitečnými idioty. Kdo je komu idiotem větším, bude záležet na síle, organizovanosti a odhodlanosti jednoho nebo druhého.

Tato trojčlenka nám pomůže chápat, že modernita (tedy my) je vystavena útoku ze dvou stran a oběma útočníkům se musí bránit stejně ostražitě, má-li přežít. Nedoufat, že by kdy mohla jednoho či druhého využít za spojence. Tady někde tu Schoellhammerovu trojčlenku opustíme a zabádáme, jak ta modernita vznikla a proč stojí za to ji bránit. A proč mohla vzniknout na Západě, a jen na Západě, tedy v civilizaci a kultuře anticko-biblické.

Bible. Zdroj: Shutterstock.com

Boží podoba

Její první explozí ve veřejném prostoru byla renesance s ideologií humanismu, stále ještě inspirovaného vírou v Boha jako tvůrce všeho, podle biblické poučky, že člověk je stvořen k Boží podobě, čili jako Jeho napodobenina. Tedy bytost poháněná Boží tvořivostí a posedlá objevováním a vytvářením nových věcí a jejich zlepšováním a zdokonalováním. Včetně sebe samé, ale s vědomím, vlastně sloganem vypůjčeným z Talmudu, že „Boží dokonalosti člověk nemůže nikdy dosáhnout, ale ani nesmí přestat o ni usilovat“. Její ideologové Pico della Mirandola a Marsilio Ficino si k tomu překotným studiem vypůjčili, co se dalo, z „prazdrojů“ řeckých a židovských, a promítli je do humanizace křesťanství.

Jedinečná tvořivost Západu vychází z jedné nenápadné biblické větičky, která působila téměř jako jeho DNA, ač podvědomě, neboť ne úplně přesně přeložená. Jako „choď stále přede mnou a buď bezúhonný“ (Gen. 17:1) ji překládá česká bible ekumenická. Jako „buď dokonalý“ ji překládá Kralická a většina verzí jiných jazyků.

Jenže my víme, že člověk dokonalý být nemůže, tak se na tu větičku podíváme znovu, a vyjde nám, že hebrejské „ehie tamim“ asi nebude hotová dokonalost, nýbrž neustálé nekončící zdokonalování. Ale protože je to slovo v plurále, bude to ještě navíc znamenat „zdokonalujme“. Ty a já, spolu. A hlavní je to „choď přede mnou“. Tvoř ze své vlastní imaginace, mudruj, riskuj, objevuj neznámo, dělej vlastní chyby, ber za ně vlastní odpovědnost, třeba i někdy zakopni a padni na tvář, ale neustále napravuj a vylepšuj. Já půjdu za tebou a občas dohlédnu a pomůžu. A bude to naše společné dílo.

S tímto sloganem v podvědomí Západ po renesanci vytvořil vědeckou revoluci, technickou revoluci, osvícenství, lidská práva, parlamentní demokracii, nekonečně bohatou hudbu a literaturu, nekonečné hromadění život vylepšujících vynálezů, a historicky nebývalou prosperitu historicky nebývalého procenta lidí. Se silou, která mu umožnila přežít francouzskou revoluci, dvě světové války, nacismus a komunismus. Někde tam po cestě ztratil vědomí toho „společníka“ ve svém díle a přiznat mu autorská práva. A myslí si, že se bez něho obejde. Zda bez něho může přežít i tu Schoellhammerovu trojčlenku, to je ve hvězdách.

A mimochodem, k těm Abrahámovým dědicům: té „chůze přede mnou“ se islám vzdal po krátkém „zlatém věku“ a od 12. století se řídí navždy neměnnými domněle božími příkazy. Zda to znamená, že buď islám není abrahámovské náboženství, nebo Alláh není ten starý Bůh Abrahámův, můžete hádat.

 

DENÍK.TO

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

4 komentářů
  1. HleDutch 12:50:33 Odpovědět

    Abrahámovský bůh se nerovná Prvotnímu stvořiteli Všehomíra, stejně jako Alláh ne. Obojí je pretenderem, bytostí, kterou gnostici označují jako Demiurg. Několik pater pod opravdovým Stvořitelem, za kterého se vydává, byť je lokálním adminem onoho hmotného MMORPG, které tady hrajeme.
    Onen biblický „všemocný, vševědoucí a nekonečně milostivý bůh“, který potřeboval pomoc, aby věděl, které nevinné děti má zamordovat.

  2. Frigo jeden z mnoha-originál 13:23:56 Odpovědět

    Nemá zapotřebí aby jej přežíval.
    Stačí že se těm oběmama stvůrnostem více než půj století nadšeně a ochotmě přizpůsobuje.

  3. hela 15:22:24 Odpovědět

    Koukneme na to z druhé strany, co kdyby Evropané uprchli ve velkém počtu do muslimských zemích a oznámili muslimům že nebude respektovat jejich náboženství ale chceme slavit křesťanské svátky a ženy nechtějí nosit burku ale chtějí krátké sukně a také kostel abychom mohli společně slavit vánoce a po období svátku ramadan páchat terorismu ! Co myslíte jako dlouho bychom žili v muslimských zemi ?

  4. Mikelo 17:10:30 Odpovědět

    Nepřežije.
    Vyžilá civilizace kolektivního záchodu už by se neubránila ani invazi papírových vlaštovek.
    Konzum a přehnané pohodlí zničilo západním tupounům mozky a to je konečná.

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)