25.11.2025
Kategorie: Multikulturní soužití

Přežije Západ islamo-levičáctví?

Sdílejte článek:

BENJAMIN KURAS

Na Západě sílící fenomén „islamo-levičáctví“ – sdružení radikální levice s radikálním islámem – nedává smysl politický, logický, psychologický, ani ideologický, a přece se mu daří bourat moderní civilizaci a kousek po kousku ovládat svět další totalitou.

Spojenectví liberálně-progresivistického lidsko-právního wokismu se středověkým totalitarismem upírajícím základní lidská a občanská práva, jakým je islám, nám zůstává nepochopitelné, neboť na ně nepasuje prostá dvojčlenka „buď-nebo“, „dobro-zlo“, „přítel-nepřítel“. K jeho vysvětlení si potřebujeme vzít trojčlenku, kterou objevil rakouský politolog Ralph Schoellhammer. V té figurují tři historické formy politického a společenského uspořádání.

Modernita, post-modernita a pre-modernita

Modernita, to jsme my, západní civilizace, s parlamentní demokracií, lidskými, občanskými a ekonomickými právy a povinnostmi, eticky konstruovaným právním systémem s jasným dualistickým vědomím dobra versus zlo, podnikatelskou svobodou, ekonomickou prosperitou, smyslem pro kvalitu a pestrou kulturou vyvěrající ze znalosti svých dějin a navazování na ně. Ona vrcholná civilizace, kterou si Francis Fukuyama představoval jako konečnou fázi historie, to nejlepší, co lidstvo dokázalo vytvořit. Jejím politickým ztělesněním je národní stát a občanství, založené na vzájemné dobrovolnosti a společné národní identitě nadřazené tolerovaným a tolerantním ideovým a názorovým odlišnostem.

Pre-modernita, to byla předchozí forma organizace společnosti rodinných klanů a kmenů, vzájemně soupeřících, sdružených do autoritářských politických útvarů násilným záborem území, bez ohledu na etnické a kulturní různorodosti, sjednocovaná přísně dogmatickou netolerantní formou náboženství. To bylo v Evropě středověké křesťanství a od východu na ni dorážející agresivní islám.

Post-modernita, to je to, v co se naše modernita mění, když zpochybňuje své úspěchy, zapomíná a znevažuje svou historii, odtrhává se od jejího pokračování, vulgarizuje svou kulturu, potlačuje disent, demontuje národní stát a nahrazuje jej různými nadstátními a státům nadřazenými útvary, a zároveň tříští společnost na „klany“: ideologické, etnické, rasové, LGBTQ+ a podobně rozeštvávané. Vše zastřešované anti-moderní ideologií, která nabírá podobu dogmatického náboženství.

Konstrukce a dekonstrukce

Zatímco modernita je výsledkem nepřetržité konstrukce, heslem post-modernity je dekonstrukce. Tak se v mnoha ohledech post-modernita začíná podobat pre-modernitě. A ač se vnímá jako jakési vyšší stadium modernity, sklouzává do primitivního klanismu a kmenismu pre-modernity. V dnešním světovém rozložení sil to vypadá takto: zatímco Západ vytvořil modernitu národního státu a svobodného občanství, islámský svět uvázl v pre-modernitě klanového, ale nadnárodního totalitního systému udržovaného dogmatickým náboženstvím. Tak se pre-modernita a post-modernita setkávají ve společné negaci modernity a odhodlání ji nahradit, po dobrém nebo po zlém.

Akorát mají každý z nich jinou představu, čím modernitu nahradit, a jakmile ji odstraní, porvou se mezi sebou. Tak se jeden druhému stávají užitečnými idioty. Kdo je komu idiotem větším, bude záležet na síle, organizovanosti a odhodlanosti jednoho nebo druhého.

Tato trojčlenka nám pomůže chápat, že modernita (tedy my) je vystavena útoku ze dvou stran a oběma útočníkům se musí bránit stejně ostražitě, má-li přežít. Nedoufat, že by kdy mohla jednoho či druhého využít za spojence. Tady někde tu Schoellhammerovu trojčlenku opustíme a zabádáme, jak ta modernita vznikla a proč stojí za to ji bránit. A proč mohla vzniknout na Západě, a jen na Západě, tedy v civilizaci a kultuře anticko-biblické.

Bible. Zdroj: Shutterstock.com

Boží podoba

Její první explozí ve veřejném prostoru byla renesance s ideologií humanismu, stále ještě inspirovaného vírou v Boha jako tvůrce všeho, podle biblické poučky, že člověk je stvořen k Boží podobě, čili jako Jeho napodobenina. Tedy bytost poháněná Boží tvořivostí a posedlá objevováním a vytvářením nových věcí a jejich zlepšováním a zdokonalováním. Včetně sebe samé, ale s vědomím, vlastně sloganem vypůjčeným z Talmudu, že „Boží dokonalosti člověk nemůže nikdy dosáhnout, ale ani nesmí přestat o ni usilovat“. Její ideologové Pico della Mirandola a Marsilio Ficino si k tomu překotným studiem vypůjčili, co se dalo, z „prazdrojů“ řeckých a židovských, a promítli je do humanizace křesťanství.

Jedinečná tvořivost Západu vychází z jedné nenápadné biblické větičky, která působila téměř jako jeho DNA, ač podvědomě, neboť ne úplně přesně přeložená. Jako „choď stále přede mnou a buď bezúhonný“ (Gen. 17:1) ji překládá česká bible ekumenická. Jako „buď dokonalý“ ji překládá Kralická a většina verzí jiných jazyků.

Jenže my víme, že člověk dokonalý být nemůže, tak se na tu větičku podíváme znovu, a vyjde nám, že hebrejské „ehie tamim“ asi nebude hotová dokonalost, nýbrž neustálé nekončící zdokonalování. Ale protože je to slovo v plurále, bude to ještě navíc znamenat „zdokonalujme“. Ty a já, spolu. A hlavní je to „choď přede mnou“. Tvoř ze své vlastní imaginace, mudruj, riskuj, objevuj neznámo, dělej vlastní chyby, ber za ně vlastní odpovědnost, třeba i někdy zakopni a padni na tvář, ale neustále napravuj a vylepšuj. Já půjdu za tebou a občas dohlédnu a pomůžu. A bude to naše společné dílo.

S tímto sloganem v podvědomí Západ po renesanci vytvořil vědeckou revoluci, technickou revoluci, osvícenství, lidská práva, parlamentní demokracii, nekonečně bohatou hudbu a literaturu, nekonečné hromadění život vylepšujících vynálezů, a historicky nebývalou prosperitu historicky nebývalého procenta lidí. Se silou, která mu umožnila přežít francouzskou revoluci, dvě světové války, nacismus a komunismus. Někde tam po cestě ztratil vědomí toho „společníka“ ve svém díle a přiznat mu autorská práva. A myslí si, že se bez něho obejde. Zda bez něho může přežít i tu Schoellhammerovu trojčlenku, to je ve hvězdách.

A mimochodem, k těm Abrahámovým dědicům: té „chůze přede mnou“ se islám vzdal po krátkém „zlatém věku“ a od 12. století se řídí navždy neměnnými domněle božími příkazy. Zda to znamená, že buď islám není abrahámovské náboženství, nebo Alláh není ten starý Bůh Abrahámův, můžete hádat.

 

DENÍK.TO

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
4 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)